Reformace bez revoluce

Reformace. Re-formace, přeskupení, nové uspořádání věřících kolem Krista ukřižovaného ...

Evangelium, pomazání, povolání, to vše v církvi je. Já to tam vidím. Domnívám se však, že církev potřebuje v čerstvém Božím zjevení spatřit originál, původní předlohu církve - společenství učedníků kolem Ježíše Krista, které bylo po letnicích proměněno ve společenství pomazaných učedníků kolem Ježíše Krista skrze Ducha svatého.

Církev je ve svých formách, způsobu fungování, uspořádání, pravidlech, řádech, působení (atd.) tak různorodá, a přece existují její jednoduché charakteristiky, které lze snadno definovat.

Církev je společenství znovuzrozených lidí s Otcem, jeho Synem Ježíšem Kristem a mezi sebou navzájem skrze Ducha svatého, je to společenství lidí vyvolaných z temnoty do světla Kristovy přítomnosti. Kristova přítomnost je naprosto zásadní. Nemohu mít společenství s Kristem, pokud On nemá společenství se mnou. Kristus mne nikdy neopouští a nezříká se mne, tedy na jeho straně je stálá a neměnná touha mít se mnou společenství. Já se však od Krista odvracím, odcházím z jeho přítomnosti, tápu a bloudím v temnotě. Uslyším-li usvědčující hlas Ducha svatého a nezatvrdím-li se ve svém srdci, obrátím se k Pánu Ježíši Kristu, vycházím z temnoty a vracím se do světla jeho přítomnosti. Obnovuji tak "společenství svatého Ducha" (2.Kor 13:13), což je Pavlovo zkrácené vyjádření pro společenství s Kristem skrze Ducha svatého. "Kdo se připojuje k Pánu, je s ním jeden duch." (1.Kor 6.17)

Nejde však o mne pouze jako jednotlivce. Apoštol Jan říká: "Naše (mn.č.) společenství je s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem." (1.J 1:3) A právě pro ta dvě slova "naše společenství" potřebujeme čerstvé Boží zjevení.

Abychom mohli znovuobjevit "naše společenství", potřebujeme se vymanit z působení dvou sil, které tomuto našemu společenství s Kristem a se sebou navzájem brání a bojují proti němu. Tyto dvě síly pohánějí lidskou konstrukci, která je ve světě i mnohými křesťany také nazývána "církví". Znovu říkám: existuje lidská konstrukce, systém, převrácený koncept Božího království, který je nebiblicky nazýván "církví".

Tou první silou je systém pravidel, forem a způsobů. Tou druhou pak lidské vůdcovství. Výrazná převaha první síly vede ke vzniku zákonických organizací a stejná síla tyto zákonické organizace udržuje v monotónním, mechanicky se opakujícím, předvídatelném chodu. Je-li silnější ta druhá síla, potom vznikají organizace sdružené kolem člověka, lidského vůdce. Tyto síly se pak vzájemně kombinují - lidští vůdci implementují rigidní pravidla, aby upevnili své viditelné a všemi uznávané postavení v čele. V zákonických organizacích také existují lidští vůdci, ale svůj vliv a tlak na dodržování pravidel uplatňují ve skrytu. Obě síly jsou pozemské, duševní, démonské, obě síly jsou antikristovské - nahrazují Kristovo působení tělem (padlou přirozeností).

Není těžké pochopit, jak se od těchto dvou sil osvobodit, obtížné však bývá tuto svobodu udržet. Je k tomu totiž třeba právě to společenství s Bohem a lidmi. Lidé ovšem bývají z nejrůznějších důvodů nakloněni spíše k pohodlnějšímu způsobu života, než k nesení Kristova kříže a následování Krista skrze Ducha svatého.

Proč jsem článek nazval titulkem "Reformace bez revoluce"? Domnívám se totiž, že bychom neměli lít nové víno do starých měchů. Máme staré víno, máme staré měchy, nemůžeme se tvářit, že neexistují nebo jimi pohrdnout, měchy zahodit a víno vylít. Také máme nové sklizně, nové hrozny, nové víno. To dejme do nových měchů.

Reformace - přeskupení, nové uspořádání věřících kolem Krista ukřižovaného. Jsi v církvi, chválíš Boha při chvalách, modlíš se na modlitebních, a přece postrádáš hluboké duchovní společenství s Bohem a lidmi? Nejsi divný a nejsi sám. Tak to na mnoha místech je. Tak to funguje a bude fungovat dál. Ten systém se nepromění revolucí. Co však můžeš udělat ty?

Pokud skutečně prahneš po životě ve světle, kde pro Kristovu přítomnost skrze Ducha svatého mají lidé společenství mezi sebou a krev Ježíše je očišťuje od každého hříchu (1.J 1:7), pak musíš tyto lidi najít. A na začátek stačí jeden člověk, který má stejný hlad jako ty. Nebuď překvapen, že hledání je složité a dlouhé. Možná nenajdeš nikoho ve své církvi, kdo zemřel své pověsti, svým hříchům i svým zásluhám, a je připraven a ochoten mít otevřené duchovní společenství s Kristem a s tebou. Nerezignuj, hledej mezi lidmi v jiné církvi, nespokojuj se s konzumním způsobem křesťanské víry, stav si před oči učedníky shromážděné kolem Ježíše. Tvá touha je z Boha, je oprávněná a je Bohu milá. Pokud ve svém hledání nezemdlíš, takového společenství se ti dostane.

Ať nové žije vedle starého. Nové společenství dvou, tří nebo více lidí, kteří mají dost na tom, že mají společenství s Kristem a mezi sebou navzájem. Nepotřebujete mít název, nepotřebujete být členy jednoho sboru, nepotřebujete registraci u žádného státního úřadu, nepotřebujete svolení žádné církevní autority, zvláště ne té, která vám není podřízena. "Podřizujte se jeden druhému v bázni před Kristem." (Ef 5:21) Podřízenost je totiž vždy oboustranná, na což církevní autority často zapomínají. Vaše podřízenost Kristu a vaše hledání společenství s Ním a lidmi je nadřazeno lidské kontrole a manipulaci. Lidé ať nad vámi nepanují.

Buďte citliví, stále hledající Boží vůli. Možná bude vaše nové společenství zárodek něčeho většího. Možná bude jako magnet pro nové a nové lidi, možná zůstane oporou a místem proměny do Krista jen pro vás dva, tři nebo několik málo lidí. "Skrze lásku otročte jedni druhým." (Gal 5:13), a tak si zachovejte svobodu od prázdného zákonictví a lidského panování.

Reformace - přeskupení, nové uspořádání věřících kolem Krista ukřižovaného není aktem proti někomu. Je to skutek pro vás, pro váš duchovní růst, pro vaši proměnu do Krista, pro Boží slávu.




Milan Chotaš

Bělohorský podzim 2014 a vztyčení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze

Modlitba na Staroměstském náměstí
Před nějakou dobou jsem se šel pomodlit na Staroměstské náměstí, na místo, kde stával mariánský sloup. Vzýval jsem na tomto místě Hospodina a krev Beránka a modlil se proti záměrům toho zlého.

Po čase jsem chtěl učinit to stejné. Když jsem vstoupil na náměstí, Duch mi řekl, abych se nejprve pomodlil na místě popravy 27 českých pánů, rytířů a měšťanů po bitvě na Bílé hoře. Uctil jsem jejich památku, poděkoval Bohu, že jejich krev není zapomenuta a chtěl se přesunout na místo, kde stával mariánský sloup. Nebylo to však možné, na tomto místě byl vztyčen vánoční strom, bylo zde pódium a další příslušenství k pobavení a potěšení Pražanů, mimopražských i cizinců.

Nyní mi to dává mnohem větší smysl než tehdy. Vánoční strom ještě není mariánský sloup; vztyčí se a znovu se položí a odveze ke spálení. Již však zabírá místo. To místo v duchu již není volně přístupné. Vánoce, pokřesťanštěný pohanský svátek zimního slunovratu (Saturnálie), však jistě nesymbolizuje obsazenost místa Božím Duchem. Přejmenování Saturnálií a učinění této pohanské slavnosti křesťanským svátkem nevymazalo a neproměnilo její pohanský původ.

Ani nové jméno pro starověkou pohanskou modlu nemění její původ a podstatu. Nové jméno staré bohyně Ištar, Artemis nebo Diany z ní nemůže učinit prostřednici Božího dobra. Jako se Lucifer převléká za anděla světla, tak se i prastará pohanská modla, Královna Nebes, převléká za Pannu Marii.


Výklad
Já tuto svou zkušenost se slovem od Ducha svatého, abych se nejprve pomodlil na místě popravy 27 českých pánů, vykládám takto: "Pokud si budeš stále připomínat krev mučedníků pravdy, budeš-li je ctít a pevně držet jejich odkaz, bude Staroměstské náměstí střeženo mým Duchem. I kdyby zde povstávaly temné věci, opět se skloní a budou odstraněny. Pokud však zapomeneš na krev mých svědků, Staroměstské náměstí bude místem pošlapání pravdy a trvalého znesvěcení vyvýšeným modlářským znamením."

Mám za to, že socha Jana Husa a 27 bílých křížů volá jedním hlasem odkazujícím nám všem lásku k pravdě, za kterou je třeba bojovat. "Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme úmysly a každou vyvýšenou věc, která se pozvedá proti poznání Boha." (2.Kor 10:4-5) Stůjme tedy v modlitbách a nenechme v duchu nikoho tuto pravdu pošlapat, neustupme v duchu nikomu, aby znesvětil toto místo vyvýšeným modlářským znamením, nedovolme nikomu v duchu vztyčit mariánský sloup.

Také Bohu předkládejme v modlitbách Bělohorský podzim 2014, který se koná pod záštitou Ekumenické rady církví (ERC). Co bude po událostech na Bílé hoře následovat tentokrát? Dojde ke vztyčení mariánského sloupu? Nebo naši vůdci zaslechnou hlas Ducha svatého, "nejprve se zastavte na místě popravy 27 českých pánů, rytířů a měšťanů po bitvě na Bílé hoře"? Jediný je Vůdce, Mesiáš Ježíš, a vedoucí představitelé ERC ať se zařadí za něj. Vždyť Kristova krev volá společně s krví Jana Husa, Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava Budovce z Budova, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a mnoha dalších, kteří "v utrpení pro nás ve svém těle doplnili, co v jejich době zbývalo ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev." (Kol 1:24) I nám je určeno ve svém těle doplnit zbývající soužení Kristova, i my neseme jeho pohanu, i my "nastavujeme svá záda těm, kdo nás bijí, a své tváře těm, kdo rvou naše vousy; tvář neskrýváme před potupou a slinou. Panovník Hospodin nám pomáhá, proto nebudeme zahanbeni; proto jsme nastavili svou tvář jako křemen a víme, že se nebudeme stydět. Blízko je ten, kdo nás ospravedlňuje!" (Iz 50:6-8)

Bratři, varujte se modlářství v každé podobě.



Milan Chotaš

Otevřený dopis představitelům Ekumenické rady církví

Bratři, svatí v Bohu, milost a pokoj od našeho Otce a Pána Ježíše Krista.

Děkuji svému Zachránci, milostivému Bohu a Duchu Pravdy za vás všechny a modlím se za milost zjevení pro vás, abyste svým duchem viděli a duchovně porozuměli skutkům živého Boha, které v tento čas koná v nebi. Modlím se, abyste v tichosti a pokoře srdce tyto skutky konali na zemi. Modlím se, aby Pán probouzel vaše uši a slyšeli jste jako učedníci. Kéž Panovník Hospodin otevře vaše uši a vy nejste vzpurní (Iz 50:4-5). Kéž slova, která nyní vycházejí z Božích úst, směle zvěstujete svým bližním. Konajíce Boží skutky a mluvíce Boží slova budete připodobněni našemu Pánu.

Pro Boží lásku a nesmírné utrpení kříže, které Ježíš snášel pro spásu nás všech, vás prosím a apeluji na vás, abyste se kvůli svědomí katolických bratří a sester, kteří podléhají vlivu mariánského kultu a k Panně Marii se obrací jako ke Královně Nebes a Královně Pokoje, neúčastnili bohoslužebných úkonů na místech, která jsou Panně Marii zasvěcena.

Je to jako s masem obětovaným modlám. Sám pro sebe bych ve svobodě svého čistého svědomí a pevnosti své víry mohl jíst kůzle obětované bohyni Ištar. Kvůli svědomí člověka, který bohyni Ištar ctí, bych však jeho pozvání ke společnému stolu Ištar odmítl. Poutní areál Panny Marie Vítězné nic neznamená, pro nás, kteří rozpoznáváme nedělitelnou autoritu jediného Krále Nebes a jsme ve svém nerozděleném srdci zcela poddáni Kristu Ježíši, jedinému prostředníku mezi Bohem a lidmi. Nezraňujme však slabé svědomí našich katolických bratří a sester, nehřešme proti Kristu.

Toužíte po smíření a jednotě všeho křesťanstva. Vězte tedy, že nikdo nemůže zabránit, abyste otevřeli svá srdce každému věřícímu, katolíkovi i nekatolíkovi, a měli s ním a s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem společenství ve skutcích, které jeho jediného oslavují, a na místech, která jsou jemu jedinému zasvěcena. Ne že bychom nesměli jít na jiná místa, to bychom ze světa museli utéct. Tam však chodíme oblečeni v zaslíbení, které Hospodin připomněl Jozuovi a všem, kteří sdílejí Jozuovu víru: "Každé místo, na které šlápne vaše chodidlo, jsem vám dal, jak jsem prohlásil před Mojžíšem." (Joz 1:3)

Hledejte tedy mezi svými katolickými bratry a sestrami muže a ženy Boží, kteří s vámi budou chodit po areálu Panny Marie Vítězné a v jednotě Ducha spolu s vámi odevzdají toto místo Pánu Ježíši Kristu. Hledejte mezi svými katolickými bratry a sestrami muže a ženy Boží, kteří toto místo přejmenují na poutní areál Boha - Smiřovatele světa v Kristu Ježíši. Pak vyhlaste shromáždění k uctění Boha smíření a zástupy vděčných a radostných dětí Božích přijdou na Bílou horu. A já budu jednou z těch nepatrných teček, která se v tomto mnohatisícovém davu zcela ztratí. Ztratí se obličeje a těla všech a bude jedno tělo, jehož slávou bude Hospodin a Beránek Boží.

Toužíte po smíření. V duševní oblasti je mnoho smírů, duchovní smíření je však možné pouze v Kristu. Toužíte po smíření bělohorských událostí roku 1620. Buďte však ujištěni, že nelze smiřovat události roku 1620 bez pohledu na pronásledování let následujících. Události roku 1621 a následujících 300 let jsou před očima nás všech. Toužíte po smíření? Mějte tedy touhu po tom duchovním smíření, kterého dosahujeme v Kristu.

Jak se stávám účastníkem tohoto duchovního smíření v Kristu? Jsem usvědčen ze svého hříchu, nazývám jej zlem a vyznávám ho Hospodinu, odvracím se od tohoto vyznaného zla, obracím se ke Kristu a věřím do Krista. V Něm pak dosahuji odpuštění svých hříchů a zůstávaje v Něm nesu ovoce pokání. I druhá strana je usvědčena ze svého hříchu, nazývá jej zlem a vyznává ho Hospodinu, odvrací se od tohoto vyznaného zla, obrací se ke Kristu a věří do Krista. V Něm pak dosahuje odpuštění svých hříchů a zůstávajíc v Něm nese ovoce pokání. Tehdy dvě strany, kdysi nepřátelské, nyní zůstávají v Kristu a mají s ním společenství a v Něm mají společenství i spolu navzájem, neboť již nejsou dvěma stranami, nýbrž jedním tělem. To je duchovní smíření, jehož jsme služebníky.

Bez pokání tedy není smíření v Kristu možné. Jsme-li obětí, pak ze své strany můžeme udělat vše, viník však musí činit pokání od zlého do Krista, aby se zde v Kristu s námi setkal a stal se účastníkem Kristova duchovního smíření. Jsme-li viníky, oběť na nás čeká v Kristu Ježíši. My jsme od ní a od Krista odděleni naším hříchem. Pokud jej však vyznáváme, opouštíme a vírou v Krista přijímáme odpuštění, stáváme se účastníky Krista a v Něm se setkáváme s těmi, komu jsme ublížili. Ve společenství s Kristem a spolu navzájem pak dosahujeme smíření.

Jak bychom si mohli myslet, že dosáhneme duchovního smíření, když se neodvažujeme obě strany vyzývat k pokání? Jaké je ovoce pokání bělohorských událostí roku 1620? Je to poprava 27 českých pánů, rytířů a měšťanů? Je to období náboženského násilí, útlaku, konfiskace majetku či vyhánění z domovů? Když se neodvažujeme druhou stranu vyzývat k pokání, můžeme se odvážit mluvit o smíření? Má snad tím ovocem pokání být zvýšení finančních náhrad ve prospěch nekatolických církví v rámci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi? Bůh chraň!

Duchovní smíření vyžaduje odvahu a Bůh tuto odvahu smířit se s Kristem a lidmi požaduje. Proč by jinak bázliví (ustrašení, zbabělci) měli svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou? (Zj 21:8) Nehřešme proti svým katolickým bratřím a sestrám, když jejich pokáním nazveme účast na vnějším bohoslužebném aktu na Bílé hoře.

Akce Bělohorský podzim 2014 je tedy s ohledem na výše uvedené velice nešťastná a velmi předčasná. S katolickou církví nelze dosáhnout duchovního smíření tak, že dosáhneme duchovního smíření s jednotlivci, i kdyby to byl biskup, arcibiskup, kardinál či sám papež. Závazná ustanovení katolické církve a její chození v těchto ustanoveních není nikdy věcí místní autority a není nikdy věcí jednotlivců. Jsem přesvědčen, že to dobře víte. Proto dejme svým katolickým bratřím, které milujeme, čas. Oni musí ve svých řadách uslyšet Boží výzvu k odvaze pokání. Oni sami dle svého řádu autority musí toto pokání učinit. Pak nebudeme lhát Bohu ani lidem, když se nejen na úrovni jednotlivců, ale i na úrovni církví setkáme v Kristu a dosáhneme smíření v Něm.

Není ostudou zrušit svou účast na přislíbené akci. Nechcete se přece připravit o slávu duchovního smíření tím, že dáte přednost tělesnému požitku z napodobeniny, jejímž výsledkem bude jen oklamání bezbranných lidí. Znovu říkám, pamatujte na svědomí našich katolických bratří a sester. Nesmíte k nim být lhostejní.

Bratři, píši vám ve smělé důvěře, že ze srdce učiníte to, co povede k duchovnímu prospěchu jednotlivců, církví i našeho národa.

V nehynoucí naději a neochvějné lásce Kristově

Milan Chotaš

Bělohorský podzim 2014 - ekumenické bílení

Církevní restituce

Dne 16. prosince 2012 jsem na Facebook přidal tento komentář:

Lukáš 12:13-14 „Někdo ze zástupu řekl Ježíši: „Učiteli, řekni mému bratru, ať se se mnou rozdělí o dědictví.“ On mu řekl: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ … nezdá se, že by Ježíši, Králi spravedlnosti, šlo v první řadě o nestranné posouzení sporu dvou znesvářených stran, i když by jistě dokázal rozhodnout spravedlivě. Spíše říká: „Nazýváš-li mne učitelem, chceš-li být mým žákem, nelpi zatvrzele na svých pozemských právech hledaje právní autoritu, která potvrdí oprávněnost tvého nároku. Jednej jako já, Boží přítel a dědic, který náleží Bohu a v něm mu patří vše, i kdyby nic neměl a o všechno pozemské byl připraven.“ Pověz mi. Musí se církev nejprve zachovat světsky, aby pak, bohatší o pozemské statky, mohla účinněji zjevovat Boží království? Kolik takových ryzích příležitostí projevit Kristův charakter, zralost a poznání budeme ve své generaci ještě mít? … „A ukazuji vám ještě mnohem vzácnější cestu.“ (1.Kor 12:31) Pro lásku Kristovu, kdy už opustíme svou dětinskost a místo přijatelného si zvolíme slavné, místo povoleného prospívající, místo své představy, co pomůže evangeliu, to, co učí Kristus, náš Učitel.

Vyslovil jsem se tak k církevním restitucím. Tehdy zvítězilo pragmatické uvažování podle způsobu světa. Katolická církev, církve sdružené v ERC (kromě BJB) a několik dalších si zvolily cestu lidské spravedlnosti a minuly tu vzácnější cestu.

Nový svazek duchovních sil

V duchovní oblasti se touto dohodou na církevních restitucích cosi nového započalo. Podívejme se však nejdříve trochu do minulosti.

Ježíš mluví kolem roku 30 o Království Nebes. A zatímco římská vláda v osobě Piláta Pontského vnímá, že toto království je skutečně z jiného světa a pro Řím nepředstavuje hrozbu, židovští náboženští vůdci skřípou zuby, kují pikle, z žárlivosti zfanatizují dav a vydají Krista smrti.

Budeme-li číst evangelia pečlivě, jistě si všimneme, jaké duchovní síly ovlivňovaly rozhodnutí židovské velerady. Mezi hlavní patřily bezesporu zákonictví, mamon a zbabělost. Ježíš všechny tyto síly veřejně konfrontoval a odhalil v životě farizeů a zákoníků, a stal se tak jejich úhlavním nepřítelem, hrozbou pro jejich postavení, nebezpečím pro jejich způsob života. 

Zákonictví - soustředění se na vnější fyzické náboženské úkony, jejichž vykonávání má přinést Boží přízeň.

Mamon - láska k penězům.

Zbabělost - podléhání strachu ze světské moci. 

Čas plynul a přišly roky 311 (toleranční edikt), 313 (milánské ujednání) a 380 (křesťanství státním náboženstvím říše římské). Učedníci Pána Ježíše Krista unavení pronásledováním mohli najednou svobodně praktikovat svou víru. Jejich vůdci se chopili příležitosti a začali budovat Království Nebes svých představ, ovšem po způsobu světa. Časem vznikla druhá paralelní struktura autority (papežská), která stejně jako císařská vládla světským způsobem a v dalším průběhu dějin se s císařskou autoritou přetahovala o větší díl koláče světské síly, moci, slávy, majetku, okázalého přepychu a vlády nad poddanými.

Generace lidí přicházely a odcházely, duchovní síly zla zůstávaly. Zákonictví, mamon a zbabělost ani na okamžik neodešly ze scény. Svět ležel a ještě stále leží pod mocí Zlého. Satan, Bůh tohoto věku, však přeskupoval a stále přeskupuje své síly, aby v maximální možné míře kradl, zabíjel a ničil Boží život.

...

Mučedníků přibývalo. Krev nevinných tekla proudem, násilí se stalo denním chlebem, lidé byli vyháněni ze svých domovů, zbaveni svého dědictví bez naděje možnosti návratu. Z jedné strany útlak světské moci, z druhé strany útlak té náboženské.

...

ČR, rok 2012, křesťanští vůdci, kteří zakusili pronásledování a ještě si dobře pamatovali, co znamená být křesťanem "v podzemí" nebo křesťanem "druhé kategorie", co znamená být irelevantním v očích státní správy, byli přizváni k jednacímu stolu císařské (světské světské) a papežské (světské náboženské) autority. 

To nejtěžší k pochopení přijde nyní: znovuzrození křesťané, katolík, evangelikál, husita, metodista a mnoho dalších nejednali u tohoto stolu jako jednotlivci. Jako jednotlivci, jeden vůči druhému nemuseli nic mít, mohli se dokonce milovat, respektovat a ctít, ale problémem je podstata toho jednacího stolu. Ten jednací stůl je stolem démonů. A žádný člověk se u stolu démonů nezachová bez poskvrny. Jistě udělá maximum, ale ani ten nejposvěcenější nedokáže tento jednací stůl posvětit. Stůl mamonu, zákonictví a zbabělosti je nečistý ve své podstatě. Je to místo působení duchovních sil zla, které zcela legitimně jednají skrze světskou a náboženskou autoritu nepoddanou Kristu. Císařská a papežská autorita (jak je v tomto článku nazývám) kvůli své nepoddanosti Kristu udržují stále otevřené dveře pro duchovní síly zla.

Jaká byla ta vzácnější cesta? Odmítnout pozvání ke stolu mamonu, zákonictví a zbabělosti. Deklarovat, že nechci nic ani od císařské ani od papežské moci. Nevíra v Boží zaopatření, strach z chudoby, ze ztráty postavení církve první kategorie, která by do budoucna již nemusela být pro stát partnerem, a u některých představitelů jistě i mamon zvítězily. Svobodní jednotlivci se u tohoto stolu stali nesvobodnými, spojeni novým svazkem, svázaní mezi sebou, svázaní s císařskou autoritou a svázaní s papežskou autoritou.

Pár poznámek k těmto novým duchovním svazkům

Svazek v Ekumenické radě církví

Schopnost domluvit se na církevních restitucích byla novou společnou zkušeností. Společný postoj bude ceněn více a více. Boží slovo se ovšem může stát rukojmím této touhy po "jednotě" společného postupu.

Svazek s císařskou autoritou

Církve budou tlačeny ke kompromisům. V očekávání finančních náhrad a v touze zachovat si statut partnera pro státní a veřejnou správu budou nuceny otupit ostří Božího slova. Pojmy jako pokání, hřích, ohnivé jezero, věčný soud, sexuální zvrácenost homosexuálního pohlavního styku, manželství muže a ženy, rodičovství muže a ženy a mnoho dalších budou "prodávány" za možnost zachování tohoto svazku.

Svazek s papežskou autoritou

Nekatolické církve se budou účastnit katolických náboženských aktů na půdě mariánského modlářství. Místo služby k pravému smíření v Kristu Ježíši budou legitimizovat nekajícné postoje papežské autority, které jsou již po staletí naprosto zřejmé a konzistentní.

Bělohorský podzim 2014

Dne 2.9.2014 jsem k článku s názvem "Na Bílé Hoře proběhnou začátkem září 2 ekumenické bohoslužby" na portále www.krestandnes.cz (odkaz zde: http://www.krestandnes.cz/article/na-bile-hore-probehnou-zacatkem-zari-2-ekumenicke-bohosluzby/23287.htm) uvedl tento komentář:

Ekumenická rána církvím: "Bratři, umírali jste nadarmo. My nyní smiřujeme různé interpretace významu bělohorské bitvy. Hrob svobody a pravdy sice skrývá násilí, útlak, pronásledování, vraždy či vyhnanství, my jsme však společně přišli na to, jak ho navenek učinit pěkným - opravíme ho a nabílíme, a tak se smíříme; umlčením vaší krve. Konečně nám dáte pokoj. A krvelačná Ašera Poražená, vražedkyně spravedlivých, která se vaší krví opila, zde na nás milostivě shlédne z místa svého přebývání."

Bratři, nezapomínejte, že jste skrze pokání a víru v Krista byli smířeni s Bohem. Proto vyzývejte k pokání a zvěstujte přicházející Království, abyste byli pravdivými služebníky tohoto smíření. Nenazývejte temnotu světlem, neumlčujte prolitou krev, která volá k pravdě a svobodě. Nepodílejte se na úlitbě modle - bohyni matce a modlete se za zmíněné vůdce, aby jejich slepota byla jen dočasná.

Jako vedoucí ekumenické křesťanské skupinky na VŠE či na koleji jsem se něco namodlil s katolíky, evangelikály, letničními či charismatiky. Již před lety jsem vědomě a ze svobodného rozhodnutí přijal Boží slovo a "učinil se dlužníkem" každého člověka, věřícího i nevěřícího, jakéhokoli vyznání či bez vyznání. Tím dluhem je láska Kristova, plná milosti a pravdy. Ve splácení tohoto dluhu nejsem jistě dokonalým, ale usilovně běžím a zápasím o to, abych byl shledán podobným Kristu a ve všem se mu líbil.

Ať na mě tedy nikdo nežaluje a neobviňuje mne z nenávisti či rozdmýchávání nesnášenlivosti. Nejsem vinen, když upozorňuji na totéž, co zvěstoval Jan Křtitel nebo sám Ježíš Kristus: "Neste ovoce pokání." Pokání je změna smýšlení, nazvání zlého zlým, odmítnutí zlého a odvrácení se od zlého. Pokání je obrácení se ke Kristu a plné poddání se jeho vládě.

Jsem přesvědčen, že věřící jednotlivci (katolíci i nekatolíci) sedící za jednacím stolem a diskutující církevní restituce byli v drtivé většině muži pokání. Jinak je tomu však s papežskou autoritou. Žádný z jednotlivců neměl šanci zralé ovoce pokání této nekajícné autority vidět, protože takové zralé ovoce pokání neexistuje. Opatrná vyjádření rtů se občas objeví, ale o proměně srdce nemůže být řeč.

Jak se postavit k výzvě ke smíření od nekajícné strany?

Kdy jsme jako jednotlivci smířeni s Bohem? Když se my hříšní svým pokáním a vírou v Krista smíříme s Bohem. Na Boží straně problém není. On se s námi již smířil v Kristu Ježíši. On již vše učinil. Nedodělávka je na naší straně, na straně viníků. Naše pokání a víra ve smírnou oběť Ježíše nás učiní účastníky tohoto smíření s Bohem.

Bez pokání tedy není smíření v Kristu možné - mluvím o duchovním smíření, neboť v duševní rovině je mnoho smírů. Jsme-li obětí, pak ze své strany můžeme udělat vše, viník však musí činit pokání od zlého do Krista, aby se zde v Kristu s námi setkal a stal se účastníkem Kristova duchovního smíření.

Znovu říkám, papežská autorita je nekajícná, nenese ovoce pokání, a proto se s ní nelze smířit do té doby, dokud se neodvrátí od zlého do Krista. Jsem tedy smířen s katolíkem, jistě jsem smířen s Václavem Malým, kterého mám rád již od mrazivého listopadu 1989, kdy jsem v třeskuté zimě poskakoval na Letné a skandoval spolu s ním "podívej se Gusto, jak je tady husto". Václav Malý, i kdyby velice chtěl, však nepřivede papežskou autoritu k pokání. Nedokáže to ani současný, ani žádný jiný papež. Je to mocnost, která se Kristu pokloní až při jeho druhém příchodu.

Hledejte tedy každou příležitost, jak milovat katolíka, evangelíka, charismatika, jakéhokoli křesťana, jakéhokoli člověka. S Nevěstkou, která chce svůj šarlatový šat přikrýt bílým závojem a prohlásit se za čistou pannu, však nemějte nic společného.

Milan Chotaš

Islám před branami

Horké téma v mediálním prostoru ...

Nikomu nevnucuji svůj přístup, ale své přemýšlení o islámu nespojuji pouze s duševními smysly. Nezůstávám jen u duševních myšlenek a u viditelných a hmatatelných projevů v našem viditelném a hmotném světě. Dopustil bych se přílišného zjednodušení a neprospěl bych ani sobě ani ostatním. Svůj postoj k islámu hledám předně jako duchovní člověk narozený z Boha, Bohu milý a Boha milující, a teprve pak jako lidumil, demokrat, zastánce svobody každé lidské bytosti a občan České republiky.


Rovina duchovní

Jako duchovní člověk posuzuji duchovní realitu duchem a vysvětluji ji duchovními pojmy. Mluvím duchovním jazykem, jemuž duševní člověk nerozumí. Ani mu rozumět nemůže. S duševním člověkem se nesnažím vést diskusi v pojmech, jejichž význam je mu skrytý. Není to smysluplné ani ohleduplné. Ježíš je jasným příkladem. V čase, kdy jeho učedníci byli dosud duševními lidmi, jim neřekl mnoho věcí, protože by je nesnesli. (J 16:12) Nechtěl, aby tíha nepochopitelného rozdrtila to, co jako duševní lidé byli schopni pochopit a přijmout. Tím se řídím a do duševní diskuse nepřispívám duchovním zjevením.

Pro duchovní lidi ho však na tomto místě uvedu. Vyjevím ho těm, kteří milují Boha a milují všechny lidi všech ras, názorů a náboženského přesvědčení. Těm, kteří jsou prostí předsudků, jsou svobodní od strachu a žehnají každému člověku, neboť za každého jednoho z lidí tekla vzácná krev našeho Pána Ježíše Krista: Islám je démonská nauka a duchovní bytost, oblíbenec Satanův, zapřísáhlý nepřítel Božího lidu a odpůrce Božího záměru.

Jako syn živého Boha a služebník Ježíše Krista tedy nemám naprosto žádné dilema. Abych účinně svou neskrývanou láskou ve slově i skutku pomohl muslimovi ke spáse jeho duše skrze evangelium Ježíše Krista, ve svém modlitebním pokojíku vedu svůj boj proti nadpozemskému duchu zla (Ef 6:12), který jeho duši drží v zajetí klamu. Ošklivím si zlo a svou nenávist směřuji k této vzpurné duchovní bytosti v ponebesí, která zatemňuje mysl. Muslimovi, člověku stvořenému k Božímu obrazu, pak dlužím svou lásku, nic méně.


Rovina duševní

Jako lidumil, demokrat, zastánce svobody každé lidské bytosti a občan České republiky si nedovedu představit, že bych muslimovi žijícímu v České republice bránil praktikovat jeho víru. Dokonce bych bojoval za to, aby svoboda jeho svědomí byla všude a v každém čase stejná jako svoboda moje.

Jako lidumil, demokrat, zastánce svobody každé lidské bytosti a občan České republiky ovšem také pečlivě zkoumám a pozoruji islám v jeho přirozeném prostředí. Rozlišuji totiž mezi filosofickou podobou náboženské či politické ideologie, která zůstává v rovině myšlenek a jejím skutečným vyjádřením v reálném životě, když je myšlenkám dán prostor k realizaci.

U ideologie je možné rozpoznat početí, porod a růst k dospělosti stejně jako v životě člověka. Jinak se projevoval Leninův komunismus ve švýcarském exilu a jinak v roce 1917 v Rusku. Nedochůdče německého nacismu po konci Velké války rostlo a sílilo každým dalším rokem ... 1933 ... 1938 ... 1939 ... 1941 ... . Každá ideologie má svou dynamiku, uzrává a může-li se svobodně projevit, pak ve své dospělosti odhaluje svou pravou podstatu. A obnaženou ideologii lze pak snadno zařadit mezi blahodárné či násilnické. V tomto mém pohledu na ideologii je tedy mnohem důležitější to, jak se projevuje "dospělý jedinec". Z toho, jak se projevuje "miminko", se totiž nedá mnoho věcí usoudit, byť se jedná o jedince stejného druhu. Čas však vždy ukáže.

Podobně lze použít i jiné podobenství. Jiné je prostředí v laboratoři, v níž mohu nastavit mnoho různých parametrů, a jiné ve skutečnosti reálného světa. Islám v západní Evropě je v tomto pohledu mnohem blíže "laboratorním podmínkám", zatímco islám v Saudské Arábii je velmi věrným vyjádřením "reálného prostředí".

A ještě jiný příměr. Problémem radioaktivního materiálu je jeho destruktivní potenciál a v každé civilizované zemi světa je jakékoli nakládání s tímto materiálem regulováno extrémně přísnými pravidly.


Dvojí apel

Podle mého názoru je třeba nestranně u každého člověka v ČR vynucovat právo a trestat jakýkoli projev hanobení rasy, šíření antisemitismu, nelegální držení zbraní, omezování svobody druhého člověka, vydírání, zastrašování, podvodné jednání uvádějící v omyl, podplácení veřejných činitelů, atd.

Podle mého názoru si musí být BIS a policie vědoma míry společenské nebezpečnosti jednotlivých skupin obyvatelstva a alokovat své zdroje adekvátním způsobem.

Jako lidumil, demokrat, zastánce svobody každé lidské bytosti a občan České republiky zůstanu u vybídnutí k důslednému vynucování práva a ostražitosti. Jít za tuto hranici považuji za nedemokratické a nepřátelské. Nepanujme nad svobodou a svědomím druhého člověka.


Závěrem

Láska
Jsem přesvědčen, že láska i nenávist mají v souvislosti s islámem své opodstatnění. Křesťané, zkusme znovu promyslet evangelium Ježíše Krista. Zkusme si všimnout, jak apoštolové mluví k národům a rozhodněme se odložit skutky těla - nesnášenlivost, nepřátelství či strach. Jak bychom si mohli myslet, že milujeme člověka, když o něm mluvíme zle?

Nenávist
Zkusme znovu promyslet slova apoštolů o šelmách, s kterými podstupovali svůj zápas. Toto zápasení nebylo přece s krví a tělem, nýbrž s duchovními bytostmi království temnoty. Zde dejme plný průchod své nenávisti a nenáviďme hřích jako rozběsnění lvi. Ve skrytých modlitbách a postech nesmiřitelní protivníci islámu, vůči tělu a krvi pak služebníci smíření.

Islám před branami ... a v branách Siónu spravedlnost, pokoj a radost vítězného hlaholu! Vzhůru, na Hospodinovu horu! Tam, kde Princ Pokoje není ale ani trošičku nervózní.


Milan Chotaš

Duchovní život není v církvi - je v Ježíši!

V 90.letech minulého století jsme se domnívali, že těžiště duchovního života věřících je spojeno s životem místní církve - tam se duchovní život odehrává, tam lidé duchovně slouží jeden druhému. V tomto duchu jsme kázali a vyučovali - povzbuzovali a vedli jsme každého k tomu, aby v místním sboru našel svou službu - v dětské službě, ve chvále, ve vedení skupinky, ve správě, ve vítání nových příchozích. Vlastně jsme všechny lidi směrovali k pozdější práci apoštola, proroka, evangelisty, pastýře, učitele nebo jiného služebníka v církvi. A i lidi ze světa jsme zvali do církve - oázy duchovního života.

Teprve postupem času nám začalo docházet, že mnoho lidí zůstává nenaplněných, neboť se pro ně v církvi nenachází žádné smysluplné uplatnění. Tyto viditelné projevy nespokojenosti a frustrace jsme však vysvětlovali tím, že naše církev musí vyrůst, a pak i tito po službě toužící lidé naleznou své místo. A nebo, v horším případě, jsme řešili tuto „vzpouru“ nespokojených lidí a s „reptaly“ jsme se rozloučili.

Musíme si přiznat, že jsme byli krátkozrací. Nebo, chcete-li, viděli jsme Boží plán expanze Jeho království velice zúženým pohledem. Určitá část věřících je samozřejmě povolána k tomu, aby se ujali svého úřadu (Ef 4:11) a služby v církvi, je to však menšina. Jaký je tedy Boží plán pro ty ostatní? Je skvělý a jedinečný – je to plán duchovního života v hojnosti.

Duchovní život každého člověka je v Kristu Ježíši. A když k tomu přidáme, že tajemství evangelia je Kristus v nás, začneme se na svůj život dívat jinak. Mé poslání, mé určení, mé povolání – bohatství Božího záměru s mým životem je odhalováno v Kristu a v Něm se realizuje. Zastavme se však ještě u jedné věci.

V 90.letech minulého století jsme se také domnívali, že Ježíš přijde brzy. Čas je skutečně zkrácený; je zkrácený od toho okamžiku, kdy se poslední Adam, Ježíš Kristus, chopil ztracené pravomoci nad planetou Země a ďábel běsní, neboť ví, že mu zbývá již velice málo času. Věřili jsme ve vytržení, brzkou záchranu nás v povětří a zkázu hříšníků spolu s celou zemí.

Proč však musí nebe přijmout Krista do nápravy všech věcí? (Sk 3:21) A proč Ježíšovy nohy stanou na Olivetské hoře, aby se ujal vlády nad touto planetou a kraloval zde tisíc let? Přemýšlejme společně. Bůh skrze Slovo, svého Syna, stvořil svět - krásně a dokonale. Postavil člověka do zahrady Eden a řekl mu: „Opanuj zemi.“ Ježíš Kristus, poslední Adam, byl Otcem, který jej vzkřísil z mrtvých, uveden zpět do této role a byla mu dána veškerá autorita, nejen na zemi a pod zemí, ale i v nebi. Domníváte se, že je Božím plánem, aby Satan nadále ničil naši planetu, životní prostředí, lidské životy? Nezní vám náprava všech věcí jako maření skutků ďábla, a to na všech frontách? A náprava to není pouze zastavování zla, je to především obnova dobra.

Společně s věřícími 1. století či husity nepochybuji o tom, že Ježíš přijde brzy. Nepochybuji o tom, že živí svatí budou uchváceni v oblacích do vzduchu k setkání s Pánem (1.Tes 4:17) a jejich těla budou proměněna (1.Kor 15:52), vede mě to však k usilovné práci, abych toho byl účasten. Ano, my se skutečně nejdříve musíme zachránit z hříšného pokolení, opustit svůj starý způsob života, hned vzápětí se však jako nová stvoření, oblečeni v Krista, musíme vrátit zpět, a to jako vyslanci Království Nebes. Přátelé, toto je Kristova planeta, Kristova země, toto jsou Kristovy národy, Jeho města, toto je Kristova příroda a vše má být napraveno! To zní jako dostatek smysluplné práce pro všechny lidi!

Náš duchovní život je v Kristu Ježíši. Je-li Vzkříšený Kristus ve mně, pak je ve mně Král nebeského království a já přináším království kamkoli jdu; zjevuji Krista a jeho království se viditelně projevuje. Tak naplňuji své povolání, takovým způsobem žiji duchovní život.

Tvé duchovní povolání je ve tvé rodině i ve tvé práci; může být v kuchyni hotelu, v lakovně, ve škole či na úřadu. Můžeš pracovat v lese nebe na burze, skupovat firmy nebo pečovat o nevidomé. Můžeš být maminkou v domácnosti nebo vysokoškolským pedagogem. Přinášíš Krista na místo, kam přicházíš? Kristus zjevuje skrze nás na každém místě vůni své známosti. (2.Kor 2:14) To není metafora, to je skutečnost!

Ať je pro tebe místní církev posilou, povzbuzením, místem načerpání. Ať jsou pro tebe lidé v církvi tvoji milovaní, sourozenci v Kristu, kterým pomáháš a o které se staráš, jak nejlépe umíš. Nezanedbávej společná shromáždění; nenech se však zneklidnit, celý svět je před tebou a práce obnovy je neskutečně mnoho. Tvé srdce tě táhne k tomu pravému zaměstnání. Neboj se, jdi za tím ze všech sil, Bůh umí zastavit člověka a sdělit mu, že se má dát jinou cestou.

Jsi jedinečně utvořen a být třeba vyhlášeným cukrářem je přece skvělá vizitka excelence Božího království. Nestyď se za Krista. Svět není zlý. „Neboť tak Bůh miloval svět ...“ (Jan 3:16). Ano, svět leží v moci zlého, ale to se má změnit, všechny věci se mají napravit a ty jsi nástrojem Boží nápravy. Bůh má na mysli tvůj prospěch, zdar a připravil ti své skutky, které máš vykonat z jeho síly. Jako učitel hodnoť nestranně, jako dodavatel dodávej suroviny bez vady, jako řemeslník žádnou práci nešiď, ani tu, která je zakryta pod další vrstvou. Vše konej jako Pánu, věrně a pečlivě, s vděčností, neboť Pánova odměna je již na cestě.

Kdo chce nadále vyvolávat v lidech pocit neužitečnosti, kdo vidí církev jako jediné vyjádření duchovního života, na toho brzy dolehne vdovství i bezdětnost. Kdo chce setrvávat v poraženeckém smýšlení a jedinou jeho touhou je utíkat se k naději Ježíšova brzkého návratu, zemře v duchovní i materiální chudobě. Kdo chce, ať klidně nestuduje, nepracuje a organizuje setkání stejně smýšlejících. My ostatní ale zvedněme hlavu a ještě usilovněji šiřme Boží království ve svém okolí, nejen slovem dobré zprávy, ale i dokonalým skutkem prvotřídní kvality – to je standard Království Nebes. Náš Pán přijde brzy a my mu připravujeme cestu – ať se vrátí na obnovenou zemi. Ano, ďábel bude běsnit, ale co zmůže ten bez autority proti tomu, kdo ji všechnu drží? Odpovězte si sami.

Milan Chotaš

Posazen spolu s Kristem na nebeských místech

Veškerá starozákonní Písma nás inspirují, všechny ty úžasné příběhy víry a odvahy, studnice slov moudrosti a zjevení, prorocká odhalení Boží podstaty a věčného bytí. Nesmíme však ztratit ze zřetele, že všechna ukazují k jedné osobě, skrze kterou a ve které vstupujeme do věčné přítomnosti. "Mnohokrát a mnohými způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky. On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem. Když skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech." (He 1:1-3)

Ježíš Kristus, nestvořený Boží Syn. Všechna Písma svědčí o něm. U něj se sbíhají a v něm se naplňují. On je tou věčnou přítomností a vše prostupující realitou. Musíme přijít k němu, vejít do něj a zůstávat v něm, abychom zakoušeli jeho život - život v hojnosti. Kdo k němu nechce přijít, vejít do něj a zůstávat v něm, žije svůj vlastní život, který sice může ozdobit encyklopedickou znalostí biblických principů, může jej vyšperkovat náboženskými úkony, ale bude vždy postrádat Boží přítomnost a Boží moc.

"Kdo má Syna, má život." (1.J 5:12) Někteří v tomto verši vidí jenom vyjádření naděje pro budoucí spásu duše. Ta je samozřejmě nadmíru cenná, ale tento verš popisuje mnohem širší, delší, hlubší a vyšší skutečnosti. Je přece zřejmé, že jsme již "přešli ze smrti do života." (1.J 3:14) Stali jsme se účastníky věčného života z Boha, který již nyní žijeme zde v těle ve víře v Ježíše Krista. Ve svém smýšlení tedy nesmíme zůstat u starozákonních představ budoucí naděje. Vždyť Ježíš nám už otevřel novou cestu do samotného nebe a spoluposadil nás na nebeských místech. Podívejme se na to podrobněji.

Starozákonní koncept Boží intervence do lidského života byl ukázán Jákobovi, a to skrze sen: "Hle, na zemi stál žebřík, jehož vrchol dosahoval do nebes. A hle, po něm vystupovali a sestupovali Boží andělé." (Gn 28:12) Jinými slovy, před příchodem Ježíše Krista jsem byl člověk, který stojí na zemi, modlí se k Bohu a Bůh intervenuje do mého života skrze své posly. Andělé mé modlitby odnášejí vzhůru před Boží trůn a jsou od Boha posíláni zpět dolů, aby do mého života přinesli Boží odpověď - vyslyšení mých proseb.

Tento starozákonní koncept, který dochází svého dokonalého naplnění v životě Ježíše, zmiňuje i sám Kristus: "Amen, amen, pravím vám, od nynějška uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka." (J 1:51) V Ježíši se ovšem spojuje staré a nové. Je posledním douškem starého vína a zároveň prvním toho nového. Je poslední Adam i prvorozený mezi bratry. Proto se zcela ztotožňuje s tímto starozákonním konceptem, ale nezůstává pouze u něj.

Novozákonní koncept Božího jednání nepřišel skrze sen, vyhlásil ho sám Ježíš svým výrokem: "Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi." (J 3:13) - Ježíš zde nemluví o andělech, kteří vystupují a sestupují, ale o sobě. Nemluví však o svém Božském původu. Proč by věčný Bůh vystupoval do nebe? Vždyť nebe je jeho trůn. Nemluví o tom, že jako věčný Bůh na sebe vzal podobu člověka a sestoupil na zem tím, že se narodil z ženy. To je samozřejmě také pravda, ale zde Ježíš mluví o tom, co se stalo později, až po jeho narození, kdy již jako Syn člověka ve svém plném lidství vystoupil do nebe a z nebeských míst sestoupil na zem, aby zde na zemi konal Boží skutky. Popisuje neviditelnou realitu duchovních skutečností, popisuje neviditelný žebřík víry, který spatřil Jákob.

Ježíš ve svém fyzickém těle zůstával na zemi, ale od svého narození rostl od víry k víře. Toto musíme pochopit - Ježíš nebyl nadčlověk, byl nám ve všem podobný, kromě hříchu. Učil se a naučil se poslušnosti, tím co vytrpěl, objevoval své poslání a pověření a v okamžiku, kdy je zcela spatřil očima dospělé víry, vystoupil na poslední příčku žebříku a vešel do nebe. Nemluvím obrazně, mluvím o duchovních skutečnostech. Jako Syn člověka zde objal Otce, ocitl se opět v jeho náruči a z jeho náruče již nikdy neodešel. To vyjadřuje slovy: " ... Syn člověka, který je v nebi." (J 3:13)

Když Ježíš, Syn člověka, tímto způsobem - tedy nikoli jako Bůh, ale jako člověk - vystoupil do nebe, Otec mu řekl: "Nyní jsi připraven veřejně vystoupit, nyní zůstávej zde v nebi a sestupuj na zem, abys tam konal mé skutky a mluvil má slova. Zde v nebi budeš vidět, co já dělám, a slyšet, co já říkám." Těchto věcí se Ježíš ujal vírou; Duch svatý mu zjevoval Otcovy skutky a tlumočil Otcova slova a Ježíš byl schopen tato zjevení a tyto výroky Ducha svatého přijmout bez jakéhokoli zkreslení. Následně je reprodukoval přesně tak, jak mu byly skutky ukázány a výroky sděleny. Ježíš Kristus se naučil být plným vědomím v nebi a současně plným vědomím na zemi. V tomto okamžiku jej Otec skrze Ducha svatého uvedl do veřejné služby.

Stejnou skutečnost našeho postavení v nebi popisuje i apoštol Pavel: " ... spolu s Kristem nás posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši ..." (Ef 2:6) Tím Pavel ovšem neříká, že bychom byli zproštěni povinnosti růst ve víře. I my máme svůj žebřík víry do nebe. Tyto věci jsou nesnadné k pochopení, ale Bůh vám dá porozumět.

Svým znovuzrozením jsme vstoupili na první příčku našeho žebříku víry, který dosahuje až k trůnu Beránka, a současně jsme byli spolu s Kristem na tomto trůnu posazeni. A v tom je veliké napětí a pnutí. Jsme v nebi i na zemi. A mezi naším postavením v nebi a na zemi je tato spojnice - víra. Je jako žebřík, je také jako kabel, který je napnutý až k prasknutí. Nevíra či malověrnost vede k přetržení kabelu a to má za následek přerušení dodávky toho, co nám náleží a co je skryto v Kristu Ježíši. Najednou se ocitáme v situaci, kdy jsme jakoby "odstřiženi" od proudu jeho milosti.

Ještě jednou, učíme se spojit plné vědomí našeho postavení v nebi a plné vědomí našeho postavení na zemi. Ježíš říká: "Já jsem dveře." Skrze tyto dveře - skrze víru v Ježíše jsme vešli na novou cestu, která vede vzhůru, do nebe. Ježíš je i cesta, aktivně tedy jdeme a pokračujeme vírou v Ježíše směřujíce k cíli. Stoupáme, rosteme od víry k víře, proměňujeme se od slávy ke slávě, a čím blíže jsme nebi - čím dospělejší je naše víra, tím zřetelněji se skrze náš život - naše skutky a naše slova - viditelně projevuje skutečnost, že sedíme na Kristově trůnu. Mluvíme a konáme jako ti, kdo mají pravomoc. A tato pravomoc (autorita) není od lidí, ale od samotného Krista. Jemu byla dána veškerá pravomoc a on ji uděluje, jak sám chce. Proto dává On, Ježíš Kristus, jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele. Kdo má uši k slyšení, ať porozumí, že pravomoc pochází od toho, kdo ji má právo udělovat.

Zpět k našemu žebříku víry. Bůh se rozhodl, že to bude víra člověka, která ho přivede ke spatření a porozumění toho, kým je v Kristu Ježíši. Neexistuje žádná zkratka. Víru nemůže nahradit ani intelekt, ani fyzická síla či krása, ani žádná jiná lidská schopnost, takže se nikdo nemůže chlubit. Bůh nikomu nestraní. Každý z nás musí růst, musíme stoupat vzhůru krok za krokem, pečlivě a vytrvale. Nesmíme si zošklivit tento žebřík víry. "Především buďte vděčni" - potřebujeme najít upokojení své duše ve všem, co nám bylo od Boha dáno.

A pojďme ještě výš, najděme zalíbení v zapírání sebe sama, potřebujeme se začít radovat a těšit se na každou další zkoušku, protože jenom zkouškami může naše víra růst. Jsme cennější než zlato, nedivme se tedy výhni zkoušek, oheň je nanejvýš žádoucí, přepaluje nás a pročišťuje, abychom byli ryzí. Ježíš nás křtí ohněm - Haleluja!

Mějme víru Boží. Včerejšek už nedohoníme, dnes začínáme s mírou, kterou tobě a mně odměřil Bůh. Raduj se, zítra budeš mít větší víru, pokud dnes uděláš smělý skutek dnešní víry. "Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh." (Ř 12:3)

Víra nejedná bez rozumu. Naopak. Obnovená mysl, která je schopna plně zakomponovat Boha do našeho světa, nás vede k rozumným a prozíravým skutkům, které mají chválu od Boha. A jak poznáme tu míru víry, kterou nám Bůh udělil? To je nesmírně důležité, abychom neklamali sami sebe. Jedině v tichém a pokorném srdci dokážeme spatřit svou míru víry. Problém nikdy není na Boží straně. Duch svatý naprosto pravdivě zjevuje našemu duchu, čemu skutečně věříme a v čem pevně stojíme a co je pouze naše představa nebo přání. My toto zjevení Ducha ale musíme umět spatřit svým osvíceným vnitřním zrakem - svým duchem, který je osvícen září Ducha svatého. Je-li náš duch povýšený, pak nesprávně vnímáme tuto míru víry. Nechodíme potom ve víře Boží, ale v naší povýšené představě o sobě samotném. Naše skutky jsou pak nerozumné a vzbuzují posměch věřících i nevěřícího světa.

Bůh nás zahrnul milostí za milostí, v Kristu Ježíši je nám dáno všechno potřebné ke zbožnému životu a ten život je život v hojnosti. Nedovolme tedy nikomu a ničemu, žádné myšlence, aby zastřela náš pohled na vzkříšeného Krista, který se ujal vlády nade vším. Nemějme zatvrzelé a zlé srdce, které dovolí bohu tohoto světa, aby nás oslepil. Jako slepí nedokážeme stoupat po žebříku víry. Naopak, z místa na němž stojíme, spadneme a náš pád bude tím větší, čím větší byla naše včerejší míra víry.

Každý je sváděn k nevíře! Slyš dnes hlas Ducha svatého a posilni se. Odolej svodům, odraž útoky zlého. Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Pohleď na Boha Otce a Krále Králů Ježíše po jeho pravici. V Něm je tvůj život a On žije v tobě. Máš ve svém životě kralovat skrze Ježíše Krista (Ř 5:17). Pochop, že jediná možnost vládnout je z místa autority, z nebeského trůnu, na nějž jsi byl spoluposazen.

Vyzývám tě, stejně jako stále vyzývám sám sebe, nežij ve staré smlouvě. Lidé kolem tebe možná ocení tvou tichost a pokoru, s jakou přednášíš své prosby Bohu, ale jako samotný beránek ovlivníš svět kolem sebe mnohem méně než bys mohl, pokud by ses ujal svého kralování skrze Krista. Jenom na nebeském trůnu - na místě veškeré autority - v sobě objevíš i lva.

Vyzývám tě, stejně jako stále vyzývám sám sebe, smýšlej o sobě střízlivě a jednej rozumně. Slaď vyznání své víry se svým osobním, rodinným i pracovním životem. Na koho chceš udělat dojem? Pokud bude tvůj život v rozporu s tím, co říkáš, nebudeš shledán jen prázdným mluvkou či dokonce pokrytcem? Pokud řveš jako lev, ujisti se, že jsi o to více beránkem; zcela poslušným a pokorným, který neuhybá před žádnou zkouškou a ve vytrvalosti víry nese každého dne svůj kříž.

Andělé vystupovali vzhůru do nebe a sestupovali dolů na zem, Syn člověka vystoupil do nebe a sestoupil a současně zůstával v nebi, i ty vystup vzhůru po žebříku víry jako beránek, abys mohl sestoupit dolů jako lev a lvem skutečně budeš, pokud v nebi zůstaneš. Kraluj skrze Krista!




Milan Chotaš

Duchovní boj za Prahu a všechna naše města

Hlavním cílem tohoto článku je výzva. Praha povstala! Zvedli jsme palcát a vstoupili do vzájemné smlouvy, že budeme společně bojovat bok po boku proti Božím nepřátelům až do vítězství. Vyzýváme vedoucí s duchovní autoritou a povoláním dle Ef 4:11 - bojujte s námi. Ten příhodný čas vést Hospodinův boj je nyní!

Za modlitební iniciativu duchovního boje proti silákovi v Praze:

Milan Chotaš - zakladatel prorocké služby Oheň Karmelu

Stanislav Bubik - pastor Církve bez hranic

Je teď skutečně příhodný čas vést duchovní boj? Jistě, to směle prorokuji a neříkám tím, že včera nebyl nebo že zítra nebude; ta věc příhodnosti je totiž určena něčím jiným - vírou v zaslíbení.

Když David obdržel pomazání od proroka Samuela, jakmile se ocitl v pozici autority delegované králem Saulem, začal vést boje. Královo pověření v tom bylo samozřejmě klíčové, ale otázka příhodnosti vést boj Hospodinův se odvíjela od toho, že území zaslíbené Abrahamovi a jeho semeni bylo dosud v rukou nepřátel. David znal Boží zaslíbení a věřil jim, toužil vidět jejich naplnění - chtěl opanovat zemi, kterou Izraeli daroval Bůh. Jakmile se stal velitelem vojska, na nic nečekal a začal útočit.

Stejně živou víru měl i Saulův syn Jónatan. Proti všem vojenským poučkám a strategiím se ukázal spolu se svým zbrojnošem hlídce Pelištejců, a pak k nim lezl vzhůru po rukou a po nohou. Žádný moment překvapení, žádná výhoda vyvýšeného postavení. Víra a odvaha, smělost mladého lva, který vidí na zaslíbeném území nepřátelskou hlídku. Tady přece nemá nepřítel co dělat! A jak se k tomu postavil Bůh? Jako k Boží víře a odvaze! Srážel Pelištejce jednoho po druhém k zemi - „Pelištejci padali před Jónatanem a jeho zbrojnoš je za ním usmrcoval. Na tábor, na pole i na všechen lid padl strach. Dokonce i hlídka a nájezdníci se třásli. Země se třásla. Bylo to třesení od Boha.“ (1.Sam 14:13-15)

Tisíckrát jsme slyšeli, že Ježíš zvítězil. Tisíckrát nám byla vykreslena zaslíbená země, do níž nás Kristus uvedl. Stejně jako v čase Jónatana a Davida jsou i v našich městech tábory nepřátel - pohanství a modlářství všeho druhu kvete, mamon a korupce bují a prorůstá celou společností, podněcování sexuálního chtíče kam se podíváte, vraždy, krádeže, samá lež a podvod, řevnivost, ješitnost, soupeření a milión dalších skutků těla, před nimiž není imunní ani církev.

Věříte, že Boží lid obdrží zemi? Ježíš nás učí přímočaré modlitbě: „Přijď království tvé!“ Učí nás snad modlit se za nějakou vzdálenou budoucnost, které se ani nedožijeme? Copak může někdo zabránit Bohu, který vstal z mrtvých, aby se vrátil na zem a začal kralovat? Jistě, že ne! Ježíš nepotřebuje nashromáždit naše přítomné modlitby, aby mohl v budoucnu sestoupit na zem. Ježíš nás učí modlit se, abychom v přítomném čase našeho pozemského těla kralovali skrze něj, tak jako On kraloval skrze autoritu a moc svého nebeského Otce. Ježíš nás učí modlit se a přinášet Boží království, abychom jeho prosazováním zemi získávali již nyní.

Ježíš říká: "Když plně ozbrojený silák střeží svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Přijde-li však silnější než on a přemůže ho, vezme mu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a jeho kořist rozdělí." (Lk 11:21-22)

Každý Ježíšův skutek volá: „Toto jsem dělal den za dnem - křísil mrtvé, uzdravoval nemocné, vyháněl démony, demonstroval jsem království Boží, které teď a tady přemáhá království temnoty.“ „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci.“ (J 14:12)

Vidíte vzkříšeného Krista sedícího na trůnu s veškerou autoritou a mocí? Je pro vás skutečný nebo žije jen ve vašich představách? Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28:18), jeho trůn je postaven nad všemi vládami, mocnostmi a panstvy (Ef 1:21). On odzbrojil vlády a autority a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm (Kol 2:15).

My ho vidíme. Povstali jsme v Praze, povstaňte i vy ve svém městě!

Jsme přesvědčeni, že tento boj se silákem (Lk 11:21-22) není jednorázovým prorockým úkonem. Navíc je k tomuto boji potřeba pravomoc (duchovní autorita) a převaha moci. Proto v Praze chceme, aby do smlouvy společného zápasu se zlým vstoupili lidé s duchovní autoritou v Božím povoláním dle Ef 4:11, kteří:

1. mají odvahu konfrontovat zlého přímo.

2. ví, že ten čas konfrontace je nyní.

3. ruku v ruce s tímto bojem prosazují ve svých sborech aktivní zvěstování evangelia království.

To je však pouze část. Není to boj pro nějaké skryté komando vyvolených, je to boj pro celou armádu Boží. Tato ofenzíva musí být navíc vedena na dvou frontách - duchovní boj musí být spojen se zvěstováním evangelia. Vzpomeňte na Ježíše, který „ve dnech svého pozemského těla s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby Bohu.“ (He 5:7) Jeho život modliteb a půstů, který byl skryt lidským očím, ho den za dnem zmocňoval a připravoval k přinášení Božího království do viditelného fyzického světa. Učme se od něj - bojujme ve skrytu a zvěstujme veřejně dobrou zprávu všemi možnými způsoby. Čas k tomu je skutečně příhodný.

Jsi Bohem povolán a stojíš v Boží moci a autoritě dané úřadem dle Ef 4:11? Spoj se s námi, povstaňme společně a bojujme bok po boku za příchod Božího království!

Kontakt: ohen.karmelu@gmail.com

Milan Chotaš

Výzva Ohně Karmelu k duchovnímu boji na úrovni měst

Nejdříve kraluje David, pak Šalomoun, první je Elijáš, potom Elíša, vystupuje Jan Křtitel a po něm přichází Ježíš. Je to vždy stejné - nejdříve boj se zlem a po vítězství ustavení pokoje. A časový odstup se stále zkracuje - dvě generace mezi Davidem a Šalomounem, jedna generace mezi Elijášem a Elíšou a vrstevníci Jan a Ježíš. A po vzkříšení Krista jdou boj se zlem a ustavení pokoje ruku v ruce. Duchovní boj a expanze Božího království jsou nerozlučně spojeny. Opravdu jsme povoláni k duchovnímu boji?

Duchovní boj je zvláště Ježíšem a apoštoly opakovaně vysvětlován, ale málokterý křesťan je o něm dnes ze současných kazatelen zpraven; o důkladné přípravě a vyzbrojení k duchovnímu boji už vůbec nemůže být řeč. Příčina je jednoduchá. Vzpomeňte na "Zákon, který je vychovatelem ke Kristu" (Gal 3:24). Co mají společného Zákon a duchovní boj?

Jakým způsobem mluví Zákon o démonském světě? Velmi spoře. Skoro se dá říci, že celou oblast Dobra i Zla nechává v rukou Božích. Bůh koná dobro a tvoří zlo. Za všechno je odpovědný On - Bůh.

Vychovatel je ustanoven k výchově dítěte. Dítě nebojuje, dítě zavolá: "Tati, ten a ten mi ubližuje!" Táta řeší problémy se zlem a se zlým. A ve stejné "starozákonní teologii" jsou drženy mnohé církve - lidé se obracejí k Bohu a žádají Boha, aby On bojoval se zlem a se zlým v jejich životě. To se na první pohled jeví jako projev pokory a plné závislosti na Bohu, ale pravda je jiná. Je to výraz dětství a nedospělosti. "Teologie vychovatele ke Kristu" se bude duchovnímu boji proti ďáblu vždy posmívat a bude se vychloubat domnělou "pokorou". Ve skutečnosti však maskuje svou neochotu dospět.

Ježíš, poslední Adam, uvádí každého znovuzrozeného člověka do Adamova pověření spravovat zemi a vládnout všemu, co se na ní hýbe. Nikoli mimo Krista, ale v Něm - v Kristu. Tento Kristus - Pomazaný Král Ježíš byl posazen po pravici Boha Otce, vysoko nad každou vládu i autoritu i mocnost i panstvo (Ef 1:20-21) a bylo mu podřízeno vše (Ef 1:22), byla mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28:18). A každé Boží dítě, které se narodilo z vody a Ducha, bylo spolu s Ním posazeno na stejném trůnu (Ef 2:6).

Rozdíl mezi duchovním dítětem a duchovním mládencem či otcem je ovšem zřejmý. Dítě sedí na klíně, zatímco mládenec či otec již sedí samostatně. Bezpečnost dítěte je v rukách Božích, bezpečnost mládence či otce je v mládencově či otcově schopnosti kralovat ve svém životě skrze Krista (Ř 5:17). Dítě řeší veškerý boj prostřednictvím Boha. "Bože, ochraň mne od toho či onoho." Je to tak správně, dítě na to má právo a Bůh mu to nikdy nevyčítá! Duchovní mládenec či dokonce otec ovšem již vstoupil do Adamova pověření a s vědomím autority v Kristu čelí zlu samostatně právě skrze Krista. Jistě, stále existuje oblast Boží svrchované ochrany a milosti pro duchovní mládence i otce. Ani duchovní mládenec, ani duchovní otec nepřestává být Božím dítětem, ale stále roste ve své samostatné pravomoci v Kristu konat dobro a mařit skutky ďábla.

To, co je zde popsáno, nějak shrnuje to často opakované - "duchovní boj není pro děti". Ona to však není docela pravda - boji nové přirozenosti proti té staré je vystaven každý křesťan již od svého znovuzrození. Od boje se svou tělesností ale musíme pokročit k větším a významějším bitvám, které se již netýkají pouze nás samotných - nesme se ke zralosti!

Přichází čas, kdy se ukáže skutečná duchovní zralost. Duchovní otcovství a mládenectví se, mimo jiné, projeví také připraveností čelit zlu a konfrontovat duchovní mocnosti zla v nebeských oblastech (Ef 6 :12).

Oheň Karmelu apeluje na duchovní mládence a duchovní otce v každém městě - pokud věříte, že ten čas přemoci siláka ve vašem městě je nyní (Lk 11:22) - setkejte se spolu a začněte společně bojovat proti Zlému. A pokud chcete pomoci s rozjezdem takovýchto setkání, ozvěte se - Oheň Karmelu nebude bojovat za vás, ale tam, kde se shromáždí místní vedoucí, tam vás přijedeme podpořit a pomůžeme vám zažehnout oheň, který budete nadále spravovat.

"Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil!" (Lk 12:49)


Milan Chotaš
ohen.karmelu@gmail.com

Je čas spoutat siláka a nebo dál útočit do plných?

Před hromadným zahájením kurzů Alfa v loňském roce (2013) jsem se modlil za jejich zdar a dostal jsem slovo od Pána: "Na mnoha místech jdou do plných."

"Jít do plných" znamená útočit proti kompaktní, zahuštěné a dobře organizované obraně. Jako kluk jsem hrál fotbal a basketbal a vím moc dobře, jak těžké je takovou obranu soupeře překonat. Útok jednotlivce "do plných" se v drtivé většině případů nesetká se zdarem. Naštěstí existují výjimky - díky Bohu, Ježíš to dokázal!

"Když silák hlídá svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Ale když na něj přijde někdo silnější než on a přemůže ho, vezme mu všechnu výzbroj, na kterou spoléhal, a jeho kořisti rozdělí." (Lk 11:21-22)

To, co Ježíš udělal ve tvém životě, když odzbrojil ďábla a vysvobodil tě z jeho otroctví, chce udělat i v mnohem širším měřítku. A rozhodl se k tomu použít své tělo - církev. Kristus - hlava, ten silnější, je rozhodnut svýma silnýma rukama spoutat siláka ve tvém městě. Slyšíš jeho slovo? Obživlo to výše uvedené slovo z Lukášova evangelia ve tvém srdci a dalo ti víru? Projev svou víru Boží (Mk 11:22) skutkem Boží převahy (Lk 11:22)! Ať se to slovo o spoutání siláka stane tělem k vysvobození mnohých!

Duchovní otče a duchovní mládenče, je-li ďábel ve tvém životě skutečně odzbrojený a nic v tobě nemá, shromáždi ve tvém městě stejně svobodné a stejně smýšlející duchovní otce a mládence a bojujte, spoutejte siláka! A ruku v ruce s tímto soustředěným bojem duchovních autorit proti nadpozemským silám zla ať je ve tvém městě otevřena i druhá fronta - masivní zvěstování evangelia všech a všude a všemi možnými způsoby.

Vojenské síly siláka jsou omezené, nemůže obsáhnout vše a zvláště nedokáže čelit slovu a skutku víry, která přemáhá svět!


Milan Chotaš

Vysaď nový strom

Je nemožné naroubovat charismatickou ratolest na strom evangelikální zbožnosti. Je nemožné naroubovat evangelikální ratolest na strom letniční či charismatické zbožnosti. Všechny tyto ratolesti ovšem lze naroubovat na nový strom. A budou prořezávány.

Hle, nový strom a služebníci přicházející v moci a duchu Elijášově, kteří o tomto stromu vydávají svědectví. Bude napraveno všechno a nový strom přijme mnoho ratolestí. Jabloň mezi lesními stromy. Strom plný ovoce.

A s tím zeleným stromem dělají, co se jim líbí, zabíjí ho, ale nikdy neumře. Již znovu raší. Pařez Jišajův obráží a vyhání pruty.

To, co od sebe odlišuje jednotlivé denominace není Duch svatý ani Slovo Boží. Jsou to lidské myšlenky. Lidské myšlenky ochraňují svou výlučnost a bojují proti sobě. Ratolesti lidských myšlenek, které čerpají z mízy lidské výlučnosti, nepřijímají cizí ratolesti. Jsou-li však naroubovány na nový strom a napájeny novou mízou, jsou zbavovány nepřátelství.

Zplanělé stromy lidského náboženství plodí náboženství. Nový strom Ducha plodí ovoce Ducha. Duch Pomazaného je však pronásledován duchem antikrista. Nebude ovšem nikdy zahuben.

Vysaď nový strom, strom nového druhu, v němž koluje nová míza. Hle, Pán přichází pro ovoce a již je zde.

Milan Chotaš

Rok 2014 - rok valícího se chleba

Dne 3.1.2014 jsem se postil a při modlitbě jsem spatřil toto vidění:

Viděl jsem obličej muže kulatý jako pecen chleba. Pán mi připomněl biblický oddíl z knihy Soudců - sen, který v ležení Midjánců, Amálekovců a všech synů východu vyprávěl jeden muž svému příteli. "Měl jsem sen a v něm se valí pecen ječného chleba na midjánský tábor až ke stanu a udeřil do něj, až spadl, převrátil ho vzhůru nohama a ten stan se zhroutil. Jeho přítel odpověděl. Řekl: Tohle neznamená nic jiného než meč izraelského muže Gedeóna, syna Jóašova. Bůh mu vydal do ruky Midjánce i celý tábor." (Sd 7:12-14)

Midjánský tábor leží v údolí. Nepřátelé Izraele mají mnohonásobnou přesilu a pro své množství se nestarají o strategickou výhodu postavení na hoře. Jsou sebejistí. Ďábel je podnítil k boji, neboť Gedeón strhl Baalův oltář, pokácel posvátný kůl a postavil oltář Hospodinu (Sd 6:25-26). Čekají na rozednění, aby zasadili Izraeli zdrcující úder. Ještě té noci však v panice obracejí meč jeden proti druhému a utíkají před Gedeónovým vojskem, které čítá 300 mužů s pochodněmi a beraními rohy. Zářící světlo pochodní  a zvuk troubení působí v midjánském táboře naprostý zmatek. Hospodin podlamuje ducha nepřátel a vyvolává panický strach a chaos, rozpoutává se bratrovražedné peklo mezi Midjánci, Amálekovci a syny východu. Modly se chvějí, je to čas Hospodinova soudu. Přichází den pomsty Boha Izraele.

Midjánský tábor leží v údolí. Z hory se na něj valí chléb. Z místa Hospodinova přebývání přichází Boží slovo: "Nech své světlo zářit před lidmi a přilož polnici ke svým ústům. V čase temnoty a množství modloslužebníků, kteří tě obklopují a přicházejí tě zničit, vyjdi na horu Hospodinovu. Pak se rozběhni dolů do údolí, udeř na tábor svých nepřátel, který sebejistě čeká na svůj den. Ještě této noci udeř. Nepromarni čas, Bůh tě zmocnil a vyzbrojil. On povede tvůj boj a vysvobodí tě z područí těch, kteří tě sužují. Hospodin vyvolá zmatek v řadách tvých nepřátel, dají se na úprk. Budeš je pronásledovat a ztrestáš je."

Je to slovo pro tebe i pro tvůj sbor. Pochop, že jsi postaven a zmocněn ke ztrestání Božích nepřátel. Pokácej modly ve svém životě - lásku k penězům, touhu po věcech, libost v rozkoších těla, flirt a veškerou žádostivost, pýchu, zlé mluvení, strach a pochybnosti, malověrnost a zatvrzelou nevěru. Vybuduj oltář Hospodinu, uctívej jej v Duchu a pravdě, přinášej mu oběti díků a chval a plň jeho slovo s radostným srdcem. Mluv evangelium směle jako vítěz, vědom si převahy toho, který v tobě přebývá.

Rozbij tu hliněnou nádobu, která skrývá plamen Ducha svatého ve tvém nitru. Jsi nové stvoření! Proč bys měl žít jako pohan, který se klaní modlám? Zapři sám sebe, zemři svému starému já. Zaséváš-li tělu, sklidíš zánik. Žij Duchu a povede se ti dobře.

Zatrub na polnici, vydej silný hlas. Ježíš žije! Ježíš je Pánem všeho a všech! Kaž evangelium vhod i nevhod. Je noc, čas temnoty a na tobě záleží, jaký bude ten nadcházející den. Má to být den vítězství, nikoli poroby.

Nepozvedneš-li nyní svůj hlas a nedovolíš-li svému světlu zářit do temnoty, budeš-li nadále spát, probudíš se do otroctví, dne plného trpkosti a soužení, nedostatku a nespravedlnosti, která vysaje tvou radost a zdecimuje zbytky tvé víry. Jako vězeň v řetězech budeš toužit po noci, v níž jsi měl povstat, ale bude tě trýznit denní žár. Budeš klesat pod břemeny tvých zotročovatelů.  

Rok 2014 je rokem valícího se chleba. Ježíš Kristus je ten chléb z nebe. Slovo Boží přináší vítězství nad nepřáteli a maří skutky ďábla. Jsi povolán ke svobodě. Věř Božímu slovu, poznej pravdu a vysvoboď se. Bůh tě již vysvobodil.

Milan Chotaš