Posazen spolu s Kristem na nebeských místech

Veškerá starozákonní Písma nás inspirují, všechny ty úžasné příběhy víry a odvahy, studnice slov moudrosti a zjevení, prorocká odhalení Boží podstaty a věčného bytí. Nesmíme však ztratit ze zřetele, že všechna ukazují k jedné osobě, skrze kterou a ve které vstupujeme do věčné přítomnosti. "Mnohokrát a mnohými způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky. On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem. Když skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech." (He 1:1-3)

Ježíš Kristus, nestvořený Boží Syn. Všechna Písma svědčí o něm. U něj se sbíhají a v něm se naplňují. On je tou věčnou přítomností a vše prostupující realitou. Musíme přijít k němu, vejít do něj a zůstávat v něm, abychom zakoušeli jeho život - život v hojnosti. Kdo k němu nechce přijít, vejít do něj a zůstávat v něm, žije svůj vlastní život, který sice může ozdobit encyklopedickou znalostí biblických principů, může jej vyšperkovat náboženskými úkony, ale bude vždy postrádat Boží přítomnost a Boží moc.

"Kdo má Syna, má život." (1.J 5:12) Někteří v tomto verši vidí jenom vyjádření naděje pro budoucí spásu duše. Ta je samozřejmě nadmíru cenná, ale tento verš popisuje mnohem širší, delší, hlubší a vyšší skutečnosti. Je přece zřejmé, že jsme již "přešli ze smrti do života." (1.J 3:14) Stali jsme se účastníky věčného života z Boha, který již nyní žijeme zde v těle ve víře v Ježíše Krista. Ve svém smýšlení tedy nesmíme zůstat u starozákonních představ budoucí naděje. Vždyť Ježíš nám už otevřel novou cestu do samotného nebe a spoluposadil nás na nebeských místech. Podívejme se na to podrobněji.

Starozákonní koncept Boží intervence do lidského života byl ukázán Jákobovi, a to skrze sen: "Hle, na zemi stál žebřík, jehož vrchol dosahoval do nebes. A hle, po něm vystupovali a sestupovali Boží andělé." (Gn 28:12) Jinými slovy, před příchodem Ježíše Krista jsem byl člověk, který stojí na zemi, modlí se k Bohu a Bůh intervenuje do mého života skrze své posly. Andělé mé modlitby odnášejí vzhůru před Boží trůn a jsou od Boha posíláni zpět dolů, aby do mého života přinesli Boží odpověď - vyslyšení mých proseb.

Tento starozákonní koncept, který dochází svého dokonalého naplnění v životě Ježíše, zmiňuje i sám Kristus: "Amen, amen, pravím vám, od nynějška uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka." (J 1:51) V Ježíši se ovšem spojuje staré a nové. Je posledním douškem starého vína a zároveň prvním toho nového. Je poslední Adam i prvorozený mezi bratry. Proto se zcela ztotožňuje s tímto starozákonním konceptem, ale nezůstává pouze u něj.

Novozákonní koncept Božího jednání nepřišel skrze sen, vyhlásil ho sám Ježíš svým výrokem: "Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi." (J 3:13) - Ježíš zde nemluví o andělech, kteří vystupují a sestupují, ale o sobě. Nemluví však o svém Božském původu. Proč by věčný Bůh vystupoval do nebe? Vždyť nebe je jeho trůn. Nemluví o tom, že jako věčný Bůh na sebe vzal podobu člověka a sestoupil na zem tím, že se narodil z ženy. To je samozřejmě také pravda, ale zde Ježíš mluví o tom, co se stalo později, až po jeho narození, kdy již jako Syn člověka ve svém plném lidství vystoupil do nebe a z nebeských míst sestoupil na zem, aby zde na zemi konal Boží skutky. Popisuje neviditelnou realitu duchovních skutečností, popisuje neviditelný žebřík víry, který spatřil Jákob.

Ježíš ve svém fyzickém těle zůstával na zemi, ale od svého narození rostl od víry k víře. Toto musíme pochopit - Ježíš nebyl nadčlověk, byl nám ve všem podobný, kromě hříchu. Učil se a naučil se poslušnosti, tím co vytrpěl, objevoval své poslání a pověření a v okamžiku, kdy je zcela spatřil očima dospělé víry, vystoupil na poslední příčku žebříku a vešel do nebe. Nemluvím obrazně, mluvím o duchovních skutečnostech. Jako Syn člověka zde objal Otce, ocitl se opět v jeho náruči a z jeho náruče již nikdy neodešel. To vyjadřuje slovy: " ... Syn člověka, který je v nebi." (J 3:13)

Když Ježíš, Syn člověka, tímto způsobem - tedy nikoli jako Bůh, ale jako člověk - vystoupil do nebe, Otec mu řekl: "Nyní jsi připraven veřejně vystoupit, nyní zůstávej zde v nebi a sestupuj na zem, abys tam konal mé skutky a mluvil má slova. Zde v nebi budeš vidět, co já dělám, a slyšet, co já říkám." Těchto věcí se Ježíš ujal vírou; Duch svatý mu zjevoval Otcovy skutky a tlumočil Otcova slova a Ježíš byl schopen tato zjevení a tyto výroky Ducha svatého přijmout bez jakéhokoli zkreslení. Následně je reprodukoval přesně tak, jak mu byly skutky ukázány a výroky sděleny. Ježíš Kristus se naučil být plným vědomím v nebi a současně plným vědomím na zemi. V tomto okamžiku jej Otec skrze Ducha svatého uvedl do veřejné služby.

Stejnou skutečnost našeho postavení v nebi popisuje i apoštol Pavel: " ... spolu s Kristem nás posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši ..." (Ef 2:6) Tím Pavel ovšem neříká, že bychom byli zproštěni povinnosti růst ve víře. I my máme svůj žebřík víry do nebe. Tyto věci jsou nesnadné k pochopení, ale Bůh vám dá porozumět.

Svým znovuzrozením jsme vstoupili na první příčku našeho žebříku víry, který dosahuje až k trůnu Beránka, a současně jsme byli spolu s Kristem na tomto trůnu posazeni. A v tom je veliké napětí a pnutí. Jsme v nebi i na zemi. A mezi naším postavením v nebi a na zemi je tato spojnice - víra. Je jako žebřík, je také jako kabel, který je napnutý až k prasknutí. Nevíra či malověrnost vede k přetržení kabelu a to má za následek přerušení dodávky toho, co nám náleží a co je skryto v Kristu Ježíši. Najednou se ocitáme v situaci, kdy jsme jakoby "odstřiženi" od proudu jeho milosti.

Ještě jednou, učíme se spojit plné vědomí našeho postavení v nebi a plné vědomí našeho postavení na zemi. Ježíš říká: "Já jsem dveře." Skrze tyto dveře - skrze víru v Ježíše jsme vešli na novou cestu, která vede vzhůru, do nebe. Ježíš je i cesta, aktivně tedy jdeme a pokračujeme vírou v Ježíše směřujíce k cíli. Stoupáme, rosteme od víry k víře, proměňujeme se od slávy ke slávě, a čím blíže jsme nebi - čím dospělejší je naše víra, tím zřetelněji se skrze náš život - naše skutky a naše slova - viditelně projevuje skutečnost, že sedíme na Kristově trůnu. Mluvíme a konáme jako ti, kdo mají pravomoc. A tato pravomoc (autorita) není od lidí, ale od samotného Krista. Jemu byla dána veškerá pravomoc a on ji uděluje, jak sám chce. Proto dává On, Ježíš Kristus, jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele. Kdo má uši k slyšení, ať porozumí, že pravomoc pochází od toho, kdo ji má právo udělovat.

Zpět k našemu žebříku víry. Bůh se rozhodl, že to bude víra člověka, která ho přivede ke spatření a porozumění toho, kým je v Kristu Ježíši. Neexistuje žádná zkratka. Víru nemůže nahradit ani intelekt, ani fyzická síla či krása, ani žádná jiná lidská schopnost, takže se nikdo nemůže chlubit. Bůh nikomu nestraní. Každý z nás musí růst, musíme stoupat vzhůru krok za krokem, pečlivě a vytrvale. Nesmíme si zošklivit tento žebřík víry. "Především buďte vděčni" - potřebujeme najít upokojení své duše ve všem, co nám bylo od Boha dáno.

A pojďme ještě výš, najděme zalíbení v zapírání sebe sama, potřebujeme se začít radovat a těšit se na každou další zkoušku, protože jenom zkouškami může naše víra růst. Jsme cennější než zlato, nedivme se tedy výhni zkoušek, oheň je nanejvýš žádoucí, přepaluje nás a pročišťuje, abychom byli ryzí. Ježíš nás křtí ohněm - Haleluja!

Mějme víru Boží. Včerejšek už nedohoníme, dnes začínáme s mírou, kterou tobě a mně odměřil Bůh. Raduj se, zítra budeš mít větší víru, pokud dnes uděláš smělý skutek dnešní víry. "Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh." (Ř 12:3)

Víra nejedná bez rozumu. Naopak. Obnovená mysl, která je schopna plně zakomponovat Boha do našeho světa, nás vede k rozumným a prozíravým skutkům, které mají chválu od Boha. A jak poznáme tu míru víry, kterou nám Bůh udělil? To je nesmírně důležité, abychom neklamali sami sebe. Jedině v tichém a pokorném srdci dokážeme spatřit svou míru víry. Problém nikdy není na Boží straně. Duch svatý naprosto pravdivě zjevuje našemu duchu, čemu skutečně věříme a v čem pevně stojíme a co je pouze naše představa nebo přání. My toto zjevení Ducha ale musíme umět spatřit svým osvíceným vnitřním zrakem - svým duchem, který je osvícen září Ducha svatého. Je-li náš duch povýšený, pak nesprávně vnímáme tuto míru víry. Nechodíme potom ve víře Boží, ale v naší povýšené představě o sobě samotném. Naše skutky jsou pak nerozumné a vzbuzují posměch věřících i nevěřícího světa.

Bůh nás zahrnul milostí za milostí, v Kristu Ježíši je nám dáno všechno potřebné ke zbožnému životu a ten život je život v hojnosti. Nedovolme tedy nikomu a ničemu, žádné myšlence, aby zastřela náš pohled na vzkříšeného Krista, který se ujal vlády nade vším. Nemějme zatvrzelé a zlé srdce, které dovolí bohu tohoto světa, aby nás oslepil. Jako slepí nedokážeme stoupat po žebříku víry. Naopak, z místa na němž stojíme, spadneme a náš pád bude tím větší, čím větší byla naše včerejší míra víry.

Každý je sváděn k nevíře! Slyš dnes hlas Ducha svatého a posilni se. Odolej svodům, odraž útoky zlého. Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Pohleď na Boha Otce a Krále Králů Ježíše po jeho pravici. V Něm je tvůj život a On žije v tobě. Máš ve svém životě kralovat skrze Ježíše Krista (Ř 5:17). Pochop, že jediná možnost vládnout je z místa autority, z nebeského trůnu, na nějž jsi byl spoluposazen.

Vyzývám tě, stejně jako stále vyzývám sám sebe, nežij ve staré smlouvě. Lidé kolem tebe možná ocení tvou tichost a pokoru, s jakou přednášíš své prosby Bohu, ale jako samotný beránek ovlivníš svět kolem sebe mnohem méně než bys mohl, pokud by ses ujal svého kralování skrze Krista. Jenom na nebeském trůnu - na místě veškeré autority - v sobě objevíš i lva.

Vyzývám tě, stejně jako stále vyzývám sám sebe, smýšlej o sobě střízlivě a jednej rozumně. Slaď vyznání své víry se svým osobním, rodinným i pracovním životem. Na koho chceš udělat dojem? Pokud bude tvůj život v rozporu s tím, co říkáš, nebudeš shledán jen prázdným mluvkou či dokonce pokrytcem? Pokud řveš jako lev, ujisti se, že jsi o to více beránkem; zcela poslušným a pokorným, který neuhybá před žádnou zkouškou a ve vytrvalosti víry nese každého dne svůj kříž.

Andělé vystupovali vzhůru do nebe a sestupovali dolů na zem, Syn člověka vystoupil do nebe a sestoupil a současně zůstával v nebi, i ty vystup vzhůru po žebříku víry jako beránek, abys mohl sestoupit dolů jako lev a lvem skutečně budeš, pokud v nebi zůstaneš. Kraluj skrze Krista!




Milan Chotaš

Duchovní boj za Prahu a všechna naše města

Hlavním cílem tohoto článku je výzva. Praha povstala! Zvedli jsme palcát a vstoupili do vzájemné smlouvy, že budeme společně bojovat bok po boku proti Božím nepřátelům až do vítězství. Vyzýváme vedoucí s duchovní autoritou a povoláním dle Ef 4:11 - bojujte s námi. Ten příhodný čas vést Hospodinův boj je nyní!

Za modlitební iniciativu duchovního boje proti silákovi v Praze:

Milan Chotaš - zakladatel prorocké služby Oheň Karmelu

Stanislav Bubik - pastor Církve bez hranic

Je teď skutečně příhodný čas vést duchovní boj? Jistě, to směle prorokuji a neříkám tím, že včera nebyl nebo že zítra nebude; ta věc příhodnosti je totiž určena něčím jiným - vírou v zaslíbení.

Když David obdržel pomazání od proroka Samuela, jakmile se ocitl v pozici autority delegované králem Saulem, začal vést boje. Královo pověření v tom bylo samozřejmě klíčové, ale otázka příhodnosti vést boj Hospodinův se odvíjela od toho, že území zaslíbené Abrahamovi a jeho semeni bylo dosud v rukou nepřátel. David znal Boží zaslíbení a věřil jim, toužil vidět jejich naplnění - chtěl opanovat zemi, kterou Izraeli daroval Bůh. Jakmile se stal velitelem vojska, na nic nečekal a začal útočit.

Stejně živou víru měl i Saulův syn Jónatan. Proti všem vojenským poučkám a strategiím se ukázal spolu se svým zbrojnošem hlídce Pelištejců, a pak k nim lezl vzhůru po rukou a po nohou. Žádný moment překvapení, žádná výhoda vyvýšeného postavení. Víra a odvaha, smělost mladého lva, který vidí na zaslíbeném území nepřátelskou hlídku. Tady přece nemá nepřítel co dělat! A jak se k tomu postavil Bůh? Jako k Boží víře a odvaze! Srážel Pelištejce jednoho po druhém k zemi - „Pelištejci padali před Jónatanem a jeho zbrojnoš je za ním usmrcoval. Na tábor, na pole i na všechen lid padl strach. Dokonce i hlídka a nájezdníci se třásli. Země se třásla. Bylo to třesení od Boha.“ (1.Sam 14:13-15)

Tisíckrát jsme slyšeli, že Ježíš zvítězil. Tisíckrát nám byla vykreslena zaslíbená země, do níž nás Kristus uvedl. Stejně jako v čase Jónatana a Davida jsou i v našich městech tábory nepřátel - pohanství a modlářství všeho druhu kvete, mamon a korupce bují a prorůstá celou společností, podněcování sexuálního chtíče kam se podíváte, vraždy, krádeže, samá lež a podvod, řevnivost, ješitnost, soupeření a milión dalších skutků těla, před nimiž není imunní ani církev.

Věříte, že Boží lid obdrží zemi? Ježíš nás učí přímočaré modlitbě: „Přijď království tvé!“ Učí nás snad modlit se za nějakou vzdálenou budoucnost, které se ani nedožijeme? Copak může někdo zabránit Bohu, který vstal z mrtvých, aby se vrátil na zem a začal kralovat? Jistě, že ne! Ježíš nepotřebuje nashromáždit naše přítomné modlitby, aby mohl v budoucnu sestoupit na zem. Ježíš nás učí modlit se, abychom v přítomném čase našeho pozemského těla kralovali skrze něj, tak jako On kraloval skrze autoritu a moc svého nebeského Otce. Ježíš nás učí modlit se a přinášet Boží království, abychom jeho prosazováním zemi získávali již nyní.

Ježíš říká: "Když plně ozbrojený silák střeží svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Přijde-li však silnější než on a přemůže ho, vezme mu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a jeho kořist rozdělí." (Lk 11:21-22)

Každý Ježíšův skutek volá: „Toto jsem dělal den za dnem - křísil mrtvé, uzdravoval nemocné, vyháněl démony, demonstroval jsem království Boží, které teď a tady přemáhá království temnoty.“ „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci.“ (J 14:12)

Vidíte vzkříšeného Krista sedícího na trůnu s veškerou autoritou a mocí? Je pro vás skutečný nebo žije jen ve vašich představách? Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28:18), jeho trůn je postaven nad všemi vládami, mocnostmi a panstvy (Ef 1:21). On odzbrojil vlády a autority a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm (Kol 2:15).

My ho vidíme. Povstali jsme v Praze, povstaňte i vy ve svém městě!

Jsme přesvědčeni, že tento boj se silákem (Lk 11:21-22) není jednorázovým prorockým úkonem. Navíc je k tomuto boji potřeba pravomoc (duchovní autorita) a převaha moci. Proto v Praze chceme, aby do smlouvy společného zápasu se zlým vstoupili lidé s duchovní autoritou v Božím povoláním dle Ef 4:11, kteří:

1. mají odvahu konfrontovat zlého přímo.

2. ví, že ten čas konfrontace je nyní.

3. ruku v ruce s tímto bojem prosazují ve svých sborech aktivní zvěstování evangelia království.

To je však pouze část. Není to boj pro nějaké skryté komando vyvolených, je to boj pro celou armádu Boží. Tato ofenzíva musí být navíc vedena na dvou frontách - duchovní boj musí být spojen se zvěstováním evangelia. Vzpomeňte na Ježíše, který „ve dnech svého pozemského těla s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby Bohu.“ (He 5:7) Jeho život modliteb a půstů, který byl skryt lidským očím, ho den za dnem zmocňoval a připravoval k přinášení Božího království do viditelného fyzického světa. Učme se od něj - bojujme ve skrytu a zvěstujme veřejně dobrou zprávu všemi možnými způsoby. Čas k tomu je skutečně příhodný.

Jsi Bohem povolán a stojíš v Boží moci a autoritě dané úřadem dle Ef 4:11? Spoj se s námi, povstaňme společně a bojujme bok po boku za příchod Božího království!

Kontakt: ohen.karmelu@gmail.com

Milan Chotaš

Výzva Ohně Karmelu k duchovnímu boji na úrovni měst

Nejdříve kraluje David, pak Šalomoun, první je Elijáš, potom Elíša, vystupuje Jan Křtitel a po něm přichází Ježíš. Je to vždy stejné - nejdříve boj se zlem a po vítězství ustavení pokoje. A časový odstup se stále zkracuje - dvě generace mezi Davidem a Šalomounem, jedna generace mezi Elijášem a Elíšou a vrstevníci Jan a Ježíš. A po vzkříšení Krista jdou boj se zlem a ustavení pokoje ruku v ruce. Duchovní boj a expanze Božího království jsou nerozlučně spojeny. Opravdu jsme povoláni k duchovnímu boji?

Duchovní boj je zvláště Ježíšem a apoštoly opakovaně vysvětlován, ale málokterý křesťan je o něm dnes ze současných kazatelen zpraven; o důkladné přípravě a vyzbrojení k duchovnímu boji už vůbec nemůže být řeč. Příčina je jednoduchá. Vzpomeňte na "Zákon, který je vychovatelem ke Kristu" (Gal 3:24). Co mají společného Zákon a duchovní boj?

Jakým způsobem mluví Zákon o démonském světě? Velmi spoře. Skoro se dá říci, že celou oblast Dobra i Zla nechává v rukou Božích. Bůh koná dobro a tvoří zlo. Za všechno je odpovědný On - Bůh.

Vychovatel je ustanoven k výchově dítěte. Dítě nebojuje, dítě zavolá: "Tati, ten a ten mi ubližuje!" Táta řeší problémy se zlem a se zlým. A ve stejné "starozákonní teologii" jsou drženy mnohé církve - lidé se obracejí k Bohu a žádají Boha, aby On bojoval se zlem a se zlým v jejich životě. To se na první pohled jeví jako projev pokory a plné závislosti na Bohu, ale pravda je jiná. Je to výraz dětství a nedospělosti. "Teologie vychovatele ke Kristu" se bude duchovnímu boji proti ďáblu vždy posmívat a bude se vychloubat domnělou "pokorou". Ve skutečnosti však maskuje svou neochotu dospět.

Ježíš, poslední Adam, uvádí každého znovuzrozeného člověka do Adamova pověření spravovat zemi a vládnout všemu, co se na ní hýbe. Nikoli mimo Krista, ale v Něm - v Kristu. Tento Kristus - Pomazaný Král Ježíš byl posazen po pravici Boha Otce, vysoko nad každou vládu i autoritu i mocnost i panstvo (Ef 1:20-21) a bylo mu podřízeno vše (Ef 1:22), byla mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28:18). A každé Boží dítě, které se narodilo z vody a Ducha, bylo spolu s Ním posazeno na stejném trůnu (Ef 2:6).

Rozdíl mezi duchovním dítětem a duchovním mládencem či otcem je ovšem zřejmý. Dítě sedí na klíně, zatímco mládenec či otec již sedí samostatně. Bezpečnost dítěte je v rukách Božích, bezpečnost mládence či otce je v mládencově či otcově schopnosti kralovat ve svém životě skrze Krista (Ř 5:17). Dítě řeší veškerý boj prostřednictvím Boha. "Bože, ochraň mne od toho či onoho." Je to tak správně, dítě na to má právo a Bůh mu to nikdy nevyčítá! Duchovní mládenec či dokonce otec ovšem již vstoupil do Adamova pověření a s vědomím autority v Kristu čelí zlu samostatně právě skrze Krista. Jistě, stále existuje oblast Boží svrchované ochrany a milosti pro duchovní mládence i otce. Ani duchovní mládenec, ani duchovní otec nepřestává být Božím dítětem, ale stále roste ve své samostatné pravomoci v Kristu konat dobro a mařit skutky ďábla.

To, co je zde popsáno, nějak shrnuje to často opakované - "duchovní boj není pro děti". Ona to však není docela pravda - boji nové přirozenosti proti té staré je vystaven každý křesťan již od svého znovuzrození. Od boje se svou tělesností ale musíme pokročit k větším a významějším bitvám, které se již netýkají pouze nás samotných - nesme se ke zralosti!

Přichází čas, kdy se ukáže skutečná duchovní zralost. Duchovní otcovství a mládenectví se, mimo jiné, projeví také připraveností čelit zlu a konfrontovat duchovní mocnosti zla v nebeských oblastech (Ef 6 :12).

Oheň Karmelu apeluje na duchovní mládence a duchovní otce v každém městě - pokud věříte, že ten čas přemoci siláka ve vašem městě je nyní (Lk 11:22) - setkejte se spolu a začněte společně bojovat proti Zlému. A pokud chcete pomoci s rozjezdem takovýchto setkání, ozvěte se - Oheň Karmelu nebude bojovat za vás, ale tam, kde se shromáždí místní vedoucí, tam vás přijedeme podpořit a pomůžeme vám zažehnout oheň, který budete nadále spravovat.

"Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil!" (Lk 12:49)


Milan Chotaš
ohen.karmelu@gmail.com