Užitečný idiot nebo vůdčí osobnost

Léta 90. minulého století. Těším se na modlitební. Nepamatuji si přesně, zda-li jsme se setkali na jarovské koleji nebo na VŠE. Pamatuji si však, že jsme se naléhavě modlili v jednotě Ducha shodujíce se v jednotlivých prosbách a přímluvách bez ohledu na to, kdo z nás se zrovna modlil. Nevadilo nám, že jsme byli pouze dva - já a velice vzácná a pokorná sestra v Kristu, katolička.

Zhruba ve stejný čas dochází (příležitostně) na křesťanskou skupinku studentů VŠE jeden katolík. Popisuje své zážitky při modlitbě k Panně Marii, nadšeně mluví o růženci ... tak zvláštně se u toho rozněžní .... teprve po letech mi zasvítí verš z listu Galatským .... " ... kdo vás očaroval ..." Gal 3:1

Osobní víra jedné ženy a jednoho muže - jedna tak nepodobná té druhé. Díky těmto dvěma lidem a desítkám ba stovkám dalších jsem se naučil ostře rozlišovat mezi osobní vírou jednotlivých lidí. Nikoli jako soudce, ale jako člověk hledající jednotu Ducha s těmi, kteří mají Ducha Kristova.

Následující řádky ovšem nejsou o osobní víře jednotlivých lidí. Jsou spíše o očarované náboženské instituci. Usadila se na starém posvátném pahorku, kde kdysi stávala věštírna. Ten pahorek nese název Vaticanus Mons (pahorek věštců).



Fikce

"Jaký je náš mediální obraz v Čechách, tajemníku?" "O mnoho lepší než v roce 1918, Vaše Jasnosti, a stále děláme pokroky." "Jak si stojíme podle buštěhradského rathingu mediální důvěryhodnosti?" "Ehm ... zdá se, že se již konečně vzdalujeme sedmičce a míříme ke třem šestkám ..." "Výtečně, jde to tedy rychleji, než jsme doufali." "Zajisté, účinně využíváme sociální sítě. A hlavně se nám v poslední době daří bílit několik skvrn na naší pověsti v Čechách." "Jak symbolické! Nejmenuje se ta hora za Prahou "bílá"? "Brilantní bonmot, Nejjasnější. Ona není tak úplně bílá, když polyká Prahu a nebo Praha spolkla ji? Je těžké se v tom orientovat; naši věštci na pahorku mají v poslední době nějak rozmazaný obraz." "O to jasnější musí být ten obraz mediální! Co ta pečená Husa?" "Již je upečená; naštěstí si Češi vždy vystačili s jedním hrdinou hořícím za danou věc - Jeronýma tedy řešit nemusíme, je zapomenut." "Výborně, co navrhujete dál?" "Rozhodně sloup před chrámem Matky Boží." "Mamma mia! Jste si jistý?" "Ano, naši ekumeničtí přátelé nám pomohou; ještě o tom sice neví, ale ...." "A dál?" "A pak nás již čeká mezinárodní smlouva mezi naším královstvím a těmi českými .... ehm .... občany." "Chtěl jste říci ... " "Ano, Veličenstvo, ale do 21. století se slovo ... ehm ... kacíř ... ehm ... již nehodí." "Máte pravdu, nemusíme každému říkat, co si o něm v hloubi srdce myslíme. Je to takové naše tajemství, tajemníku, že?" "Jistě, Vznešený."

... přepis utajeného odposlechu na utajeném místě z utajené schůzky tajemných lidí kdesi na pahorku věštců.

Zdroj: utajený


Skutečnost

?


Osobní názor

Ekumenické akty smíření vyjadřují, mimo jiné, i upřímnou snahu upřímných katolických a nekatolických bratří a sester, kteří vždy mezi zúčastněnými byli, jsou a budou. Ti konají tyto skutky, protože nerezignovali na své svědomí. Hluboce se však mýlí, jsou-li přesvědčeni, že svědomí má i náboženská instituce z pahorku věštců.

To, co může platit pro jednotlivé katolické bratry a sestry, neplatí pro katolickou církev jako organizaci. Jednotlivci mohou mít dobré svědomí a pokoj s Bohem. Katolická církev jako organizace řízená z pahorku věštců nikoli. Katolická církev je již po staletí náboženskou institucí nynějšího věku, která dobré svědomí nenávratně zavrhla, protože chce zůstat institucí nynějšího věku. To ovšem neznamená, že by nevyužívala každé příležitosti, jak se historických skvrn na svém svědomí jednou provždy zbavit.

Pokání / změna smýšlení této mamutí nadnárodní organizace nepřichází v úvahu - v sázce je příliš mnoho moci, majetku a svrchované fungování městského státu Vatikán - náboženského státu, subjektu mezinárodního práva (ano, je to pouhý zlomeček dřívějšího papežského státu, ale ještě pořád stát - aspoň ve vnímání států ostatních). Pokání ale není jediná cesta, jak změnit mediální obraz o sobě samotném. Podstata se měnit nemusí, stačí starý obraz nahradit novým.



Fikce

"Kdo vydává svědectví sám sobě, jeho svědectví není pravé ... ,  tak nějak se to tam píše, ne?" "Přesně - obdivuhodná paměť, Svatosti." "Co tedy navrhujete, tajemníku?" "Rozhodně ... ehm ... užitečného idiota. Nejlépe .... ehm ...." "Kacíře! Tajemníku, zde přece můžete mluvit na rovinu." "Jistě, Vaše Veličenstvo. Ano, velmi by nám prospělo, pokud by uznání lítosti naší organizace bylo spoluřečeno i z úst kacíře - Bílá hora a doba po ní by byla bělejší než sníh a pečená Husa by už byla jednou provždy strávena." "Ha, hledejte tedy užitečného idiota. Co jednoho, desítky, stovky, tisíce, všechny ... přesvědčujte, odměňujte, zvěte mezi nás, nakonec je přece jedno, že nejsme jedno. Mediálně jedno jsme!" "Ano, postarám se, hned zítra vyjde inzerát v našich Novinách Romana Pozorovatele." "Skvěle, tajemníku!"

... přepis utajeného odposlechu na utajeném místě z utajené schůzky tajemných lidí kdesi na pahorku věštců.

Zdroj: utajený

Inzerát v Novinách Romana Pozorovatele následující den: "Hledá se vůdčí osobnost pro mediální náboženské úkony v Čechách. Zn.: Pouze Čech!"


Skutečnost

?


Osobní názor

Ekumenismus může být v jednotlivých případech konkrétních lidí upřímnou snahou vystavět lidské mosty. Ve velkých věcech národního či mezinárodního významu však bude toto úsilí vždy ovlivněno, pokud ne přímo podřízeno zájmům, které zůstávají skryté a nepojmenované. Upřímní řadoví věřící se budou pohybovat v mantinelech, které si nikdo nedovolí překročit. Lítost, stisk rukou, společná deklarace, společná modlitba - to vše je a bude akceptovatelné. Změna smýšlení pahorku věštců je však tabu. O změně smýšlení "Svatého stolce" ekumenismus nikdy nebyl a nikdy nebude.


O Bohumilovi

Mladý pohledný muž jménem Bohumil miloval svou snoubenku. Přišel žoldnéř starého knížepána a Bohumilovu snoubenku násilím odvedl na knížecí zámek. Čas plynul, žoldnéř zemřel, ale v celém knížectví se o této křivdě stále mluvilo. Knížepán si zavolal svého rádce a zeptal se ho: "Co mám dělat? Lidé o tom pořád ještě mluví." Rádce mu odvětil: "Velectěný, Vy se chcete s Bohumilem smířit." "Smířit? Nikdy!" Rádce pokračoval: "Smířit po našem. Snoubenku mu vracet nemusíte. Stačí, když řeknete, že je Vám líto skutků toho nelidského starého žoldnéře. Ten už je navíc dávno mrtvý. Je Vám líto té kruté doby, v níž bylo lidské svědomí znásilňováno." Na tváři starého knížepána se rozhostil spokojený úsměv.

Rádce nechal postavit velké pódium, sezval Bohumilovy příbuzné a oblékl je do slavnostních rouch. Společně se pak postavili před shromážděný lid a vyhlásili slova "smíření po našem". Příbuzní Bohumila pak odešli za Bohumilem a naléhali na něj: "Bohumile, buď rozumný, to chceš do nekonečna vyčítat starému mrtvému žoldnéřovi jeho násilný čin? Vždyť i knížepán nad ním projelil lítost." "Cožpak žoldnéř jednal sám za sebe? Nevykonal snad vůli svého pána? A kde je má snoubenka?" zeptal se Bohumil. Příbuzní se začali jeden po druhém vytrácet, věděli, že je totiž stále držena na knížecím zámku. Bohumil již svou snoubenku nikdy neviděl. Zanedlouho zemřel. Umřela i jemu zaslíbená žena a na konec i stařičký, již zcela nemohoucí knížepán.

...

Před Soudce byla přinesena kniha s názvem "Smíření po našem: Čechy". Byla otevřena spolu se všemi knihami. V soudní síni stál knížepán, jeho rádce, starý žoldnéř a hned vedle něj příbuzní Bohumila. Svýma očima hledali Bohumila a jeho ženu, ale nikde je neviděli. V jejich srdcích se rozhostil strach ...

Bohumil byl se svou nevěstou a po této svatbě je již nikdo nikdy nerozdělí ...



Závěrem

Nikomu nelze zabránit, aby v pozici vůdčí osobnosti sehrál roli užitečného idiota a prosazoval cizí a třeba i své vlastní zájmy - ať už nevědomě z oklamání či vědomě ze zištných motivů. Příbuzenský vztah s Bohumilem takovému člověku ovšem nakonec nemusí být nic platný.



Milan Chotaš