Tento článek nepřinese všeobsažnou definici tohoto výsostného Božího pověření, může však napomoci zastavit nadužívání pojmu apoštolství a apoštolská autorita, může (aspoň snad malou měrou) vrátit tomuto pojmu jeho převzácný obsah.
Objevování šířky a délky, výšky a hloubky apoštolské autority (pravomoci), tak jak ji v její komplexnosti a rozmanitosti popisuje Písmo, je vzrušující a zneklidňující zároveň. Čím více se nám skrze duchovní zjevení otevírá tajemství správy Božího království, tím silněji vnímáme její dosažitelnost v Kristu - a to je nesmírně vzrušující, také však mnohdy spatřujeme, jak vzdálené jsou principy biblické správy od naší současné praxe - a to nás oprávněně zneklidňuje. Pojďme to společně změnit.
1. Apoštol Pána Ježíše Krista - povolání a oddělení
Apoštol je povolán (vybrán, oddělen) Kristem - to vidíme u Dvanácti (např. Marek 3:13-19) i u Pavla (Skutky 22:21, Skutky 9:3-19, Římanům 1:1, 1:5, Skutky 13:2) a nebo Duchem svatým - Matěj (Skutky 1:24-26), Barnabáš (Skutky 13:2), Jakub (Galatským 1:19).
Apoštol ví, že je apoštol; Ježíš Kristus jej povolal přímo nebo skrze Ducha svatého.
Jeho apoštolství je církví přijímáno a církev sloužící Kristu se apoštolské autoritě poddává. Apoštolové Pavel a Jan se však v některých křesťanských sborech setkávali s rozdělením a vzpourou vůči své apoštolské autoritě od Boha (např. 1. Korintským 3:1-4, 3. Janův verš 9). Je tedy zřejmě, že i pravá apoštolská autorita nemusí být některými sbory, církvemi či denominacemi přijímána. Čím více vlády a kultu člověka, tím méně poddanosti Božímu řádu (více v mém článku Církev prvních versus církev otroků Ježíše Krista).
Poznámka: V prvotní církvi byli uznáváni zvláště tito apoštolové - Petr a Jan z Dvanácti, Jakub - bratr Páně, Barnabáš a Pavel. Další bratři jako Silas, Timoteus, Titus nebo Marek měli podíl na Pavlově a Barnabášově apoštolské autoritě jako součást Pavlova a Barnabášova týmu.
2. Kristův charakter
Požadavek na zbožný způsob života není v souvislosti s apoštolátem v Písmu výslovně uveden, přesto lze z mnoha míst Písma (zvláště Pavlových listů) vyvodit, že se jedná o samé jádro Ježíšova pověření. Pavel ve své obhajobě apoštolství vůči Korintským na Kristův charakter znovu a znovu poukazuje (2. Korintským kapitoly 10 a 11). Teprve později (ve 12. kapitole) připomíná i mocné činy, divy a znamení jako znak apoštolství, v následujících verších se však k charakteru opět vrací.
Písmo na apoštola (stejně jako na žádného jiného znovuzrozeného křesťana) neklade požadavek bezhříšnosti (1. Janův 1:8-10). Dokonce zmiňuje provinění toho nejváženějšího - Petrův strach z lidí a pokrytectví, kterým byl stržen i Barnabáš (Galatským 2:11-14). Toto místo v Písmu však nelze chápat jako důvod k omlouvání života ve hříchu nebo opakovaného selhání ("apoštol Petr také hřešil, já tedy také mohu"). Hřích znesvěcuje a ničí každé Boží pověření. Hřích připraví Bohem povolaného člověka o skutky, do kterých mohl a měl vstoupit (Mojžíš, Elijáš, atd.) Život ve hříchu může dokonce zapříčinit odebrání tohoto pověření (král Saul). Neměli bychom si tedy myslet, že na apoštola jsou v tomto ohledu menší nároky. Spíše naopak.
Od apoštolské autority je odvozena autorita starších. (Přinejmenším v prvotní církvi to tak bylo. Starší byli do svého úřadu uváděni skrze vkládání rukou apoštolů.) Lze se tedy domnívat, že požadavky na charakter apoštola jsou přinejmenším ve stejném rozsahu, jako požadavky na charakter staršího (1. Timoteovi 3, Titovi 1).
3. Apoštolské učení
Prvotní církev zůstávala v učení apoštolů (Skutky 2:42). Apoštolové sami viděli těžiště své služby v modlitbách a službě slova (Skutky 6:2-4), tím zjevně následují Ježíšův příklad. Apoštolové neformovali nové učení, předávali a vysvětlovali učení Krista. Ovšem ani Kristus neformoval nové učení. Vždyť sám říká, že nemá své vlastní učení, ale že je to učení Otce (Jan 7:16). Učení apoštolů je tedy učení Otce, které bylo v náznacích přineseno skrze proroky staré smlouvy, zřetelně pak vyhlášeno skrze Slovo, Syna Božího, Ježíše Krista. A Kristus dosud mluví a učí (Jan 16:13-15). Je nezbytné pochopit jeho slova o příchodu Ducha svatého, Ducha pravdy (Jan 14-16). Ježíš svým apoštolům ústně všechno nepředal! (Jan 16:12) Nyní je to Duch svatý, jenž na zem přináší učení Otce skrze zjevení. Zjevení (k porozumění Božímu slovu), které apoštol dostává od Ducha svatého je pro předávání Otcova učení naprosto zásadní. Vždyť samo Písmo potvrzuje, že výklad Písma není věcí rozumu (2. Petrův 1:20). Vyučování bez Ducha moudrosti a zjevení je tedy pouhé papouškování Božích pravd, předávání informací, duševní výklad bez moci k záchraně, nápravě či trvalé proměně. Přitom zakoušení Boží autority je s předáváním Otcova učení bytostně spojeno. Otcovo učení vyvolává v posluchačích ohromení, úžas či zděšení (Matouš 7:28-29, Skutky 13:12), je v srdcích posluchačů mocně dosvědčováno Duchem svatým, takže osobně prožívají, že je učí ten, kdo má pravomoc od Boha. (Existuje-li silný osobní prožitek z působení Boží autority při otevírání Písem (Lukáš 24:32), můžeme si bý jistí, že to ďábel napodobuje. Posluchači ďábelských učení mají též silný osobní prožitek, neboť se setkávají s mocí, která za ďábelským učením stojí.)
Tedy, skrze Ducha svatého Ježíš dále mluví a učí. Jde ve svém učení do stále větší šířky a délky, výšky a hloubky u těch, kteří to snesou (Jan 16:12). Je-li v dnešní církvi málo apoštolského učení, jedním z důvodů je bezpochyby neschopnost snést hutnou stravu. Strávení biblického učení totiž neznamená pouze novou informaci, která se stává součástí našeho rozumového uchopení evangelia, mnohem více to znamená přijetí dané pravdy srdcem a uposlechnutí této pravdy proměnou způsobu života. Například, učení o křtu v Duchu svatém nebo o nesení kříže a zapírání sebe sama je ještě stále pro mnoho křesťanů příliš hutný pokrm. A přitom to jsou základy zapsané v evangeliích, které již Ježíš ústně předal svým učedníkům, tehdy ještě duchovním dětem. A mohl bych jmenovat další a další oblasti, kde bylo apoštolské učení a praxe prvotní církve nahrazeno lidskými výklady a pravidly.
4. Otcovství
Apoštolské učení, učení Otce, to nejsou pouze informace o něm a od něj, to je Otec sám, jeho zjevení, jeho příklad, který máme napodobovat. Filip chtěl ukázat Otce a víme, co mu Ježíš odpověděl (Jan 14:9-10), kdo vidí mne, vidí Otce, já jsem v Otci, Otec ve mně. A co říká Pavel Korintským, "i kdybyste měli deset tisíc vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já zplodil skrze evangelium. Prosím vás tedy: Napodobujte mě!" (1. Korintským 4:15-16) A dále Pavel pokračuje, "Proto jsem k vám poslal Timotea, který je mým milovaným a věrným synem v Pánu. On vám připomene moje cesty v Kristu Ježíši, jak učím všude v každém sboru." (1. Korintským 4:17) Pavel učil a před zraky svých učedníků ukazoval, jak chodit po cestě Boží. Ježíš říká: "Já jsem ta cesta ..." (Jan 14:6) Ježíš učil a před zraky svých učedníků chodil s Bohem, proto mohli a měli vidět Otce.
Duchovní otcovství, jak o něm mluví Ježíš a apoštolové, je bez živého a zjevného (viditelného) společenství s Otcem nemyslitelné. Je navíc spojeno s hlubokým poznáním Otce, který je od počátku. (1. Janův 2:13-14). Apoštol předává celou radu Boží, nezamlčuje žádné biblické pravdy, které by učedníkům prospěly (Skutky 20:20), předává je ve správných proporcích a důrazech. Ježíš, Pavel, Jan i ostatní apoštolové se znovu a znovu vracejí k lásce, jako k měřítku všeho podstatného, na ní je založena nová smlouva, podstata a zdroj síly naší nové přirozenosti. Je to pramen a řeka projevů Božího života v jednotlivci i ve společenství věřících. Láska je nejsladším ovocem a také nejúčinějším zvěstováním evangelia, protože Krista vykresluje nejzřetelněji a nejpravdivěji. Boží láska AGAPE z čistého a upřímného srdce totiž dokonale umrtvuje starou přirozenost, takže je to Kristus sám, kdo se k našim bližním skrze nás vztahuje a kdo k nim mluví.
5. Potvrzení apoštolství divy, znameními a mocnými činy
Apoštol je Boží vyslanec, který nejplněji a nejšířeji zastupuje Boží království na zemi. Je to pořád jenom jednotlivec, částečka v nekonečném a nepostihnutelném Božím díle, přesto je na něm zvláštní královské pověření a Bůh chce, aby toto pověření bylo průkazné, viditelné a zřejmé. Proto apoštolovi svěřuje moc k působení mocných činů, divů a zázraků (Skutky 2:43, 2. Korintským 12:12) a potvrzuje tím, že apoštol nezastupuje sebe a nemluví svým jménem, nýbrž přináší poselství Boha Otce a jeho Pomazaného, Pána Ježíše Krista.
Přemýšlíme-li o manifestaci Boží moci v životě Ježíše (apoštola a velekněze našeho vyznání - Hebrejům 3:1), musíme si uvědomit, že bylo místo, kde ani Ježíš nemohl učinit mnoho zázraků. Bylo to jeho domovské město - Nazaret. Povědomí lidí o jeho civilním životě a "normálnosti" (před Janovým křtem - počátkem Ježíšovy veřejné služby) působilo jako zdroj pochybností a nevěry, která účinně zabraňuje projevům Boží moci. (Matouš 13:58) Přesto i v Nazaretu mocné činy působil a jeho učení vyvolávalo ohromení. (Matouš 13:54)
Vidíme tedy na jedné straně apoštolské povolání, učení a divy a na druhé straně Kristův charakter a otcovskou výchovu vlastním příkladem, který je hoden následování. Všechny tyto atributy ve vzájemném propojení pak z obyčejného člověka, jednotlivce, jednoho z mnoha údů těla Kristova, činí drahocenný diamant, který Bůh, dárce každého dobrého daru, dává Kristu a ten pak své církvi. Blaze apoštolům, kteří i přes obrovskou moc a slávu svého pověření uchovávají ve svém srdci radu svého Pána: "Tak i vy, když uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme nehodní otroci; udělali jsme to, co jsme byli povinni udělat." (Lukáš 17:10)
S ohledem na výše uvedená Písma je tedy zřejmé, že apoštolská autorita není totožná s nadsborovou službou. V apoštolské autoritě se spojují všechna výše uvedená kritéria a pracují ve vzájemné shodě.
Milan Chotaš
sobota 26. listopadu 2011
středa 23. listopadu 2011
IHOP - 2011/11/21
Inspirované modlitby na setkání IHOP v Praze dne 21.11.2011
Povolávám Davidy. Povstaňte, povstaňte v českých městech. Je čas povstat. Vojsko je sešikované, armáda je připravená. Jak dlouho se bude Goliáš holedbat, jak dlouho bude tupit Hospodinovy šiky. Je čas setnout jeho hlavu. Goliášové nebudou vládnout v českých městech. Davide, povstaň a začni boj, směle a odvážně ve jménu Hospodina zástupů. Nebeské vozy jsou kolem tebe. Na příkaz Hospodina zástupů tě obklopily.
*******************************
Tato modlitba je prorocká a je určena městům, kde se již sešikoval Boží lid, který se modlí, který má vůli bojovat a podmanit celé město pro svého krále, Ježíše Krista.
David je Bohem pomazaný služebník, který může, ale nemusí být v daném městě znám. Je Bohem pomazán k vládě, k vykonávání Boží autority, je Duchem Božím uchvacován a jeho srdce je cele při Bohu. Je naplněn Boží láskou, a proto nemá strach. Nebojí se zlého, nebojí se lidí, je svobodný ve skrytu Boží autority.
Goliáš je duchovní mocnost nevěry, která se posmívá křesťanské víře, křesťanskému způsobu života a nahání křesťanům strach. Způsobuje paralýzu a nečinnost církve, zvláště v oblasti zvěstování evangelia.
Davidův boj je počátek Hospodinova boje o celé město, jeho výsledkem je uvolnění církve pro účinné zvěstování evangelia. Církev ve městě musí být připravená využít proměněné duchovní atmosféry a činit učedníky Pána Ježíše Krista.
Povolávám Davidy. Povstaňte, povstaňte v českých městech. Je čas povstat. Vojsko je sešikované, armáda je připravená. Jak dlouho se bude Goliáš holedbat, jak dlouho bude tupit Hospodinovy šiky. Je čas setnout jeho hlavu. Goliášové nebudou vládnout v českých městech. Davide, povstaň a začni boj, směle a odvážně ve jménu Hospodina zástupů. Nebeské vozy jsou kolem tebe. Na příkaz Hospodina zástupů tě obklopily.
*******************************
Tato modlitba je prorocká a je určena městům, kde se již sešikoval Boží lid, který se modlí, který má vůli bojovat a podmanit celé město pro svého krále, Ježíše Krista.
David je Bohem pomazaný služebník, který může, ale nemusí být v daném městě znám. Je Bohem pomazán k vládě, k vykonávání Boží autority, je Duchem Božím uchvacován a jeho srdce je cele při Bohu. Je naplněn Boží láskou, a proto nemá strach. Nebojí se zlého, nebojí se lidí, je svobodný ve skrytu Boží autority.
Goliáš je duchovní mocnost nevěry, která se posmívá křesťanské víře, křesťanskému způsobu života a nahání křesťanům strach. Způsobuje paralýzu a nečinnost církve, zvláště v oblasti zvěstování evangelia.
Davidův boj je počátek Hospodinova boje o celé město, jeho výsledkem je uvolnění církve pro účinné zvěstování evangelia. Církev ve městě musí být připravená využít proměněné duchovní atmosféry a činit učedníky Pána Ježíše Krista.
úterý 22. listopadu 2011
Církev prvních versus církev otroků Ježíše Krista
Vedoucím skupin, sborů, církví, denominací nebo proudu či hnutí.
Evangelikální, charismatické a letniční prostředí, které jsem měl z vlastní zkušenosti možnost blíže poznat a na jehož budování se celým svým srdcem, myslí a silou podílím, se musí otevřít, vědomě se vystavit a poddat Boží proměňující moci. Musíme opustit mentalitu "prvních" a ponořit se do Krista. V něm nalezneme mnohem plodnější a slavnější způsob budování církve a vyjádření své vlastní služby.
Jsme vinni hříchem pýchy a soběstřednosti. Jsme přesvědčeni a svými následovníky přesvědčováni o své jedinečnosti a výlučnosti. Jsme přesvědčeni a svými spoluvěrci přesvědčováni o jedinečnosti a výlučnosti naší církve či denominace. Nikdo to neříká přímo, dokonce nahlas vyznáváme opak, ale ve skutečnosti je naše srdce srostlé s naším jménem, s naší historií, se způsobem naší zbožnosti. Nereálně smýšlíme o svém zmocnění a úloze a snižujeme ve své mysli a srdci zmocnění a úlohu našich bratří a sester, zvláště vedoucích jiných sborů, církví či skupin v našem městě. Cítíme se bezpečně v tom, co jsme si již osahali, vstřebali, obsáhli a uvedli do souladu s našimi způsoby, a přitom nevidíme, že v okamžiku, kdy jsme nové věci (Boží život) ovládli, jsme je odsoudili k pomalému umírání. Umírání Božího života v jiných skupinách, sborech či církvích však vnímáme a jsme schopni příčiny dokonale pojmenovat. Ano, tak to skutečně je. Pýcha a soběstřednost nám totiž dává dvojí optiku - zostřuje rozpoznání chyb druhých a rozmazává pohled do vlastního srdce. Na druhé straně nám pýcha a soběstřednost krade schopnost budovat druhého slovem či skutkem. Náš jazyk se totiž stává nástrojem v ruce žalobce bratří.
Co s tím? Podívejme se na svou budoucnost novýma očima, očima tichého a pokorného srdce. Pak zakusíme dramatickou proměnu své vlastní zbožnosti, ale i společenství či služby, kterou z Boží milosti vedeme. V zakoušené harmonii pokojné střízlivosti a radostné svobody budeme dále milovat své jméno, historii či projevy zbožnosti, budeme však připraveni odepsat vše jako ztrátu, pokud se Kristu zalíbí povolat nás do nových věcí. "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci." Ano, pak uvidíme, jak se z církve prvních (lpějících na svém vydobytém postavení) stává církev otroků Ježíše Krista.
Církev prvních vidí budoucnost v úspěchu, v přidávání dalších a dalších věcí k tomu, co již má, kam již dospěla. Více obrácených lidí, obdarovanější spolupracovníci, větší prostory, větší věhlas a dosah služby, více financí na bohulibé účely.
Církev prvních je postavena na prvních - pastorovi (v případě individuálního vedení) či starších (v případě kolektivního vedení). Lidé v církvi fungují jako zesilovač, zesilují poselství prvních. Pastor (nebo staršovstvo) je jako hřeb zatlučený do zdi, na nějž je navěšováno vše podstatné, co se v církvi děje. Pokud už není možné nic dalšího navěsit (věšák je plný), věc se nerealizuje. Pastor (či staršovstvo) již nemá kapacitu další věc pojmout a církev se do této věci tedy již nepustí.
Co je výsledkem takovéhoto způsobu fungování církve? Sektářství (a to i třeba velkých denominací) a nepřekročitelný strop velikosti církve daný kapacitou člověka (či skupiny lidí).
Církev otroků Ježíše Krista také dosahuje stejných věcí (většího počtu obrácených lidí, obdarovanějších spolupracovníků, větších prostor, většího věhlasu a dosahu služby, více financí na bohulibé účely), ba ještě mnohem větších, cesta k nim však vede jinudy.
Použiji příklad. Požadavky dobrého a dokonalého zákona Božího naplnit nemohu, i když se o to sebevíce snažím. Naproti tomu, chozením v Kristu vidím, že požadavky zákona naplňuji, i když se o to nesnažím. Spatřuji v sobě totiž působení nové síly, které se mi přebýváním v Kristu dostalo. S budováním církve je to stejné. Na rozdíl od osobní zbožnosti (a síly nového stvoření, to jest znovuzrozeného ducha Kristova v mém srdci), však tato životodárná síla budující církev působí v těle Kristově jako celku.
Církev prvních přirozeně spěje k rozdělování, štěpení a rozmělňování všeho (lidských i finančních zdrojů, vztahů, dokonce i učení). Církev otroků Ježíše Krista povstává skrze spojování, povstává jako ta v údolí suchých kostí (Ezechiel 37). Lidská tradice, lidská pravidla, lidské preference zde nemají žádné místo. Vše začíná Božím příkazem a děje se skrze lidskou poslušnost. Kdo má uši k slyšení (kdo je schopen slyšet Boží hlas), slyš (poslechni ho).
Církev otroků Ježíše Krista povstává jako církev ve městě. Nevadí jí existující církevní nebo denominační struktury, nebojuje proti nim, ani je nezdvojuje. Vstupuje do věcí, které jsou již v nebi uspořádané. Stejně jako Mojžíš, který nechal stánek a všechny bohoslužebné předměty vyrobit podle vzoru, který mu Bůh ukázal, tak je to i se stavbou církve ve městě. Mojžíš je předobrazem našeho Pána Ježíše Krista, v kterém se spojuje apoštolský a prorocký úřad. Ježíš je Pánem nad celým Božím domem, nad chrámem i všemi bohoslužebnými předměty a činnostmi. Prorocký úřad je Bohem uschopněn vidět vzor, který je již postaven v nebi, apoštolský úřad je Bohem zmocněn k budování církve podle tohoto vzoru. Budování církve ve městě bez apoštolské a prorocké autority není z definice možné. Jediné, čeho lze dosáhnout, je ekumenismus. Ten může krátkodobě vyvolat uspokojení z prožité jednoty a na čas upokojit svědomí, ale nepřináší trvalou proměnu fungování církve, neboť nespočívá na apoštolsko-prorocké autoritě, nýbrž na lidské snaze o společné dílo. Tato snaha (ekumenismus křesťanských církví) je lepší než sektářství a pomlouvání bratří, ale nestačí k trvalé proměně společnosti.
Jak tedy budovat církev ve městě? Předně je třeba pochopit, že situace každého města je jiná. Každé město má jinou výchozí pozici. Kroky, které však vedou k tomuto cíli se dají obecně rozdělit do těchto fází:
1. Společné porozumění a vůle naplnit ve městě Boží záměr
2. Hledání / budování vztahu s apoštolsko-prorockým týmem
3. Služba apoštolsko-prorockého týmu v daném městě (v řádu týdnů a měsíců)
4. Ustavení starších církve ve městě skrze vkládání rukou apoštolské autority
5. Zůstávání pod apoštolskou autoritou
Většina měst je ve fázi 0 - rozdělená církev. Každá skupina, sbor, společenství, církev hledá vizi pro sebe, pro svoje působení. To je dobré. Bůh dal čas a milost pro narození a radostné dětství. Žádný člověk, který miluje Pána, však nechce zůstat dítětem. Pro slávu Boží chce dospět a nést zralé plody. Stejně tak i církev, která miluje Pána a je mu poddána. Nevěsta Kristova chce dospět a nést zralé plody. První však chtějí zůstat prvními. Ve městě, kde je mnoho prvních, nelze "církev ve městě" budovat. Ďábel tu pro pýchu a soběstřednost vedoucích zahubí podobné pokusy již v počátku.
A jsme znovu u počáteční myšlenky, u "Danielova" (biblický prorok Daniel) zástupného vyznání hříchů. Možná jsi vedoucím, který není vinen hříchem pýchy a soběstřednosti. Přesto tě pro lásku Boží a jeho slávu prosím, vyznej zástupně spolu se mnou: "Hospodine, odpusť můj hřích pýchy a soběstřednosti. Vzdávám se vlády nad církví, nad činnostmi, které v církvi probíhají, vzdávám se vlády nad lidmi. Tobě se cele poddávám, ty jsi Pán, ty vládni, tvá je církev. Nelpím na svém postavení, nelpím na svém místě, nelpím na ničem. Vše přijímám z tvé ruky, ty dáváš i odnímáš. Spoléhám na tebe a vydávám ti svůj život, znovu se zasvěcuji tobě a přijímám tvou svrchovanou vládu. Chci být jedním z tvých nástrojů budování církve ve městě, chci udělat svůj díl. Přiveď nás, mé bratry a sestry z jiných církví a denominací ve městě, ke společnému porozumění. Dej nám jedno srdce, jeden cíl, společný zápal budovat dům podle tvého vzoru. Dej nám svůj dar - apoštolskou autoritu pro naše město. Pošli svůj apoštolsko-prorocký tým. Oslav své jméno. Přijď se svým královstvím a naplň svou vůli na nás, mezi námi a skrze nás. Amen."
Milan Chotaš
Evangelikální, charismatické a letniční prostředí, které jsem měl z vlastní zkušenosti možnost blíže poznat a na jehož budování se celým svým srdcem, myslí a silou podílím, se musí otevřít, vědomě se vystavit a poddat Boží proměňující moci. Musíme opustit mentalitu "prvních" a ponořit se do Krista. V něm nalezneme mnohem plodnější a slavnější způsob budování církve a vyjádření své vlastní služby.
Jsme vinni hříchem pýchy a soběstřednosti. Jsme přesvědčeni a svými následovníky přesvědčováni o své jedinečnosti a výlučnosti. Jsme přesvědčeni a svými spoluvěrci přesvědčováni o jedinečnosti a výlučnosti naší církve či denominace. Nikdo to neříká přímo, dokonce nahlas vyznáváme opak, ale ve skutečnosti je naše srdce srostlé s naším jménem, s naší historií, se způsobem naší zbožnosti. Nereálně smýšlíme o svém zmocnění a úloze a snižujeme ve své mysli a srdci zmocnění a úlohu našich bratří a sester, zvláště vedoucích jiných sborů, církví či skupin v našem městě. Cítíme se bezpečně v tom, co jsme si již osahali, vstřebali, obsáhli a uvedli do souladu s našimi způsoby, a přitom nevidíme, že v okamžiku, kdy jsme nové věci (Boží život) ovládli, jsme je odsoudili k pomalému umírání. Umírání Božího života v jiných skupinách, sborech či církvích však vnímáme a jsme schopni příčiny dokonale pojmenovat. Ano, tak to skutečně je. Pýcha a soběstřednost nám totiž dává dvojí optiku - zostřuje rozpoznání chyb druhých a rozmazává pohled do vlastního srdce. Na druhé straně nám pýcha a soběstřednost krade schopnost budovat druhého slovem či skutkem. Náš jazyk se totiž stává nástrojem v ruce žalobce bratří.
Co s tím? Podívejme se na svou budoucnost novýma očima, očima tichého a pokorného srdce. Pak zakusíme dramatickou proměnu své vlastní zbožnosti, ale i společenství či služby, kterou z Boží milosti vedeme. V zakoušené harmonii pokojné střízlivosti a radostné svobody budeme dále milovat své jméno, historii či projevy zbožnosti, budeme však připraveni odepsat vše jako ztrátu, pokud se Kristu zalíbí povolat nás do nových věcí. "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci." Ano, pak uvidíme, jak se z církve prvních (lpějících na svém vydobytém postavení) stává církev otroků Ježíše Krista.
Církev prvních vidí budoucnost v úspěchu, v přidávání dalších a dalších věcí k tomu, co již má, kam již dospěla. Více obrácených lidí, obdarovanější spolupracovníci, větší prostory, větší věhlas a dosah služby, více financí na bohulibé účely.
Církev prvních je postavena na prvních - pastorovi (v případě individuálního vedení) či starších (v případě kolektivního vedení). Lidé v církvi fungují jako zesilovač, zesilují poselství prvních. Pastor (nebo staršovstvo) je jako hřeb zatlučený do zdi, na nějž je navěšováno vše podstatné, co se v církvi děje. Pokud už není možné nic dalšího navěsit (věšák je plný), věc se nerealizuje. Pastor (či staršovstvo) již nemá kapacitu další věc pojmout a církev se do této věci tedy již nepustí.
Co je výsledkem takovéhoto způsobu fungování církve? Sektářství (a to i třeba velkých denominací) a nepřekročitelný strop velikosti církve daný kapacitou člověka (či skupiny lidí).
Církev otroků Ježíše Krista také dosahuje stejných věcí (většího počtu obrácených lidí, obdarovanějších spolupracovníků, větších prostor, většího věhlasu a dosahu služby, více financí na bohulibé účely), ba ještě mnohem větších, cesta k nim však vede jinudy.
Použiji příklad. Požadavky dobrého a dokonalého zákona Božího naplnit nemohu, i když se o to sebevíce snažím. Naproti tomu, chozením v Kristu vidím, že požadavky zákona naplňuji, i když se o to nesnažím. Spatřuji v sobě totiž působení nové síly, které se mi přebýváním v Kristu dostalo. S budováním církve je to stejné. Na rozdíl od osobní zbožnosti (a síly nového stvoření, to jest znovuzrozeného ducha Kristova v mém srdci), však tato životodárná síla budující církev působí v těle Kristově jako celku.
Církev prvních přirozeně spěje k rozdělování, štěpení a rozmělňování všeho (lidských i finančních zdrojů, vztahů, dokonce i učení). Církev otroků Ježíše Krista povstává skrze spojování, povstává jako ta v údolí suchých kostí (Ezechiel 37). Lidská tradice, lidská pravidla, lidské preference zde nemají žádné místo. Vše začíná Božím příkazem a děje se skrze lidskou poslušnost. Kdo má uši k slyšení (kdo je schopen slyšet Boží hlas), slyš (poslechni ho).
Církev otroků Ježíše Krista povstává jako církev ve městě. Nevadí jí existující církevní nebo denominační struktury, nebojuje proti nim, ani je nezdvojuje. Vstupuje do věcí, které jsou již v nebi uspořádané. Stejně jako Mojžíš, který nechal stánek a všechny bohoslužebné předměty vyrobit podle vzoru, který mu Bůh ukázal, tak je to i se stavbou církve ve městě. Mojžíš je předobrazem našeho Pána Ježíše Krista, v kterém se spojuje apoštolský a prorocký úřad. Ježíš je Pánem nad celým Božím domem, nad chrámem i všemi bohoslužebnými předměty a činnostmi. Prorocký úřad je Bohem uschopněn vidět vzor, který je již postaven v nebi, apoštolský úřad je Bohem zmocněn k budování církve podle tohoto vzoru. Budování církve ve městě bez apoštolské a prorocké autority není z definice možné. Jediné, čeho lze dosáhnout, je ekumenismus. Ten může krátkodobě vyvolat uspokojení z prožité jednoty a na čas upokojit svědomí, ale nepřináší trvalou proměnu fungování církve, neboť nespočívá na apoštolsko-prorocké autoritě, nýbrž na lidské snaze o společné dílo. Tato snaha (ekumenismus křesťanských církví) je lepší než sektářství a pomlouvání bratří, ale nestačí k trvalé proměně společnosti.
Jak tedy budovat církev ve městě? Předně je třeba pochopit, že situace každého města je jiná. Každé město má jinou výchozí pozici. Kroky, které však vedou k tomuto cíli se dají obecně rozdělit do těchto fází:
1. Společné porozumění a vůle naplnit ve městě Boží záměr
2. Hledání / budování vztahu s apoštolsko-prorockým týmem
3. Služba apoštolsko-prorockého týmu v daném městě (v řádu týdnů a měsíců)
4. Ustavení starších církve ve městě skrze vkládání rukou apoštolské autority
5. Zůstávání pod apoštolskou autoritou
Většina měst je ve fázi 0 - rozdělená církev. Každá skupina, sbor, společenství, církev hledá vizi pro sebe, pro svoje působení. To je dobré. Bůh dal čas a milost pro narození a radostné dětství. Žádný člověk, který miluje Pána, však nechce zůstat dítětem. Pro slávu Boží chce dospět a nést zralé plody. Stejně tak i církev, která miluje Pána a je mu poddána. Nevěsta Kristova chce dospět a nést zralé plody. První však chtějí zůstat prvními. Ve městě, kde je mnoho prvních, nelze "církev ve městě" budovat. Ďábel tu pro pýchu a soběstřednost vedoucích zahubí podobné pokusy již v počátku.
A jsme znovu u počáteční myšlenky, u "Danielova" (biblický prorok Daniel) zástupného vyznání hříchů. Možná jsi vedoucím, který není vinen hříchem pýchy a soběstřednosti. Přesto tě pro lásku Boží a jeho slávu prosím, vyznej zástupně spolu se mnou: "Hospodine, odpusť můj hřích pýchy a soběstřednosti. Vzdávám se vlády nad církví, nad činnostmi, které v církvi probíhají, vzdávám se vlády nad lidmi. Tobě se cele poddávám, ty jsi Pán, ty vládni, tvá je církev. Nelpím na svém postavení, nelpím na svém místě, nelpím na ničem. Vše přijímám z tvé ruky, ty dáváš i odnímáš. Spoléhám na tebe a vydávám ti svůj život, znovu se zasvěcuji tobě a přijímám tvou svrchovanou vládu. Chci být jedním z tvých nástrojů budování církve ve městě, chci udělat svůj díl. Přiveď nás, mé bratry a sestry z jiných církví a denominací ve městě, ke společnému porozumění. Dej nám jedno srdce, jeden cíl, společný zápal budovat dům podle tvého vzoru. Dej nám svůj dar - apoštolskou autoritu pro naše město. Pošli svůj apoštolsko-prorocký tým. Oslav své jméno. Přijď se svým královstvím a naplň svou vůli na nás, mezi námi a skrze nás. Amen."
Milan Chotaš
neděle 13. listopadu 2011
MOKON - 2011/11/12 (vidění holubice)
Výklad prorockého zjevení Davida Louly, který jsem přijal při sobotním odpoledním modlitebním bloku za církev (12.11.2011) a rozpracoval dále v biblické studii dne 13.11.2011
Z materiálu MOKON:
"David Loula přijal před měsícem v Izraeli vidění holubice, která chtěla v ČR už už usednout, ale nemohla, protože to lidé chtěli mít pod kontrolou + bránily i jiné hříchy, nečistota"
Při modlitbách za příchod holubice (Ducha svatého) mi Pán připomněl situaci z Písma, kdy Duch svatý v podobě holubice sestoupil. Ježíšův křest ve vodě a příchod Ducha svatého v podobě holubice je popsán ve všech čtyřech evangeliích. Je to naprosto zásadní zkušenost a mluví o křtu v Duchu svatém těch, o nichž Bůh Otec vydává svědectví: "Toto je můj milovaný syn (a dcera), v němž jsem nalezl zalíbení." (například Matouš 3:17)
Ježíš ještě neučinil žádný zázrak, žádným skutkem ještě viditelně neprojevil své božství. V plnosti svého lidství byl však naprosto poslušný, plně poddaný Bohu, tichý a pokorný v srdci, a tak těšil srdce svého nebeského Otce. Poslušnost z lásky! Křest v Duchu svatém pak Ježíše připravil na období zápasů a zkoušek (pokušení na poušti), kterým vítězně prošel a obdržel následně pomazání moci (Lukáš 4:14). Toto pomazání moci je v Písmu zobrazováno jako plamen ohně (ohnivý jazyk) a je stejně jako v případě holubice spojeno s Duchem svatým, který byl učedníkům zaslíben a sestoupil na ně o Letnicích - přečti si za sebou následující verše (Jan 15:26-27, Jan 16:7, Lukáš 24:49, Skutky 2:1-4, Skutky 2:33, Skutky 2:38-39). Jak úchvatný a dokonalý je Boží předzvěděný plán pro učedníky Pána Ježíše Krista!
Vidění Davida Louly má nejméně dvě roviny:
1. Křest v Duchu svatém jednotlivců v necharismatické části těla Kristova.
2. Boží záměr naplnit Duchem svatým charismatickou část těla Kristova před vstupem do období těžkostí a zkoušek přicházejícího na velkou část Evropy.
Této druhé rovině se chci věnovat blíže.
Charismatická církev se musí zastavit, musí se přestat ujišťovat o tom, že z nebe zní stále Boží hlas: "Ty jsi můj milovaný syn, v němž jsem nalezl zalíbení." Ano, ten hlas skutečně zní, ovšem né k církvi jako celku, nýbrž k poslušným jednotlivcům, mužům a ženám, starcům i dětem, kteří mají tiché a pokorné srdce, jsou Kristu naprosto poddáni a poslouchají ho ve všem. (Před Kristovým příchodem toto svědectví zazní k nevěstě Kristově, která bude bez poskvrny a vrásky). Tito poslušní jednotlivci, tyto hvězdy na noční obloze, děti světla, mají toto svědectví v sobě. Žij jako dítě světla, rozhodni se poslouchat Boha ve všem, setřes ze sebe jho otroctví jakékoli nepravosti, neumlčuj Ducha svatého, když tě usvědčuje ze hříchu. Je to k tvému dobru. Poslechni ho, změň smýšlení, změň své chování, změň svůj jazyk. Budeš k tomu potřebovat pomoc a modlitby milujících a laskavých sourozenců, důvěrného přítele v Kristu. Nezůstávej sám ve svém trápení, ve svém zoufalém zápase se hříchem. Pojmenuj hřích, řekni o něm svému příteli a rozhodni se pro změnu. Pak se s přítelem modli a domluv se, jak budete v kontaktu. A hlavně, rozuměj tomu, že nemůžeš předělat svou starou přirozenost! Ta je mrtvá! Ta je v hrobě! Nedovol jí vstávat jako zombie (živoucí mrtvole)! Přikaž jí: "Zpátky do hrobu!" Žij ze síly nové přirozenosti, jinak je boj se hříchem marný!
Máme-li zakusit příchod holubice jako církev, musíme být společenstvím poslušných jednotlivců. Holubice je velmi, velmi plachá. Možná se občas odváží i nachvilku usednout, aby však někde zůstávala, k tomu potřebuje pocit naprostého bezpečí. Takové bezpečí skýtá pro Ducha svatého pouze tiché, pokorné, tedy poddajné srdce člověka. (Bůh poslal svého Ducha do našeho srdce - 2. Korintským 1:22) Duch svatý nejenom na Ježíše přišel, ale zůstával na něm (Jan 1:32-33). Ježíš byl tichý a pokorný v srdci a věděl, jak důležité to je pro každého jeho následovníka. Proto nám říká, abychom se učili od něho (Matouš 11:29). V první řadě tichosti a pokoře, ale také všem dalším věcem, které učil. Zůstávání holubice na Ježíši ukazuje na plnost Ducha svatého, která není jednorázovou, chvilkovou zkušeností, nýbrž každodenním způsobem křesťanského života (chození Duchem). Není jiný způsob, jak vítězit nad hříchem, jak v poslušnosti konat Boží skutky. Být stále plný Ducha svatého. K tomu znovu a znovu vyzývají apoštolové (například Efeským 5:18).
Obtížné období plné ekonomické a politické nestability již na Evropu přichází. Bůh chce svou církev ochránit, skrýt ve stínu svých křídel, v nedobytné pevnosti na neotřesitelné skále věků. Chce, aby tímto obdobím prošla a nebyla oslabena. Naopak! Chce, aby obdržela moc s výsosti, Ducha svatého v podobě ohně. Letnice přinesly oheň na církev (moc s výsosti) jednou provždy, Duch svatý již byl dán. Né vždy v historii však všude (ve všech zemích, na všech kontinentech) planul či plane tak jasným plamenem jako v prvotní církvi. A my toužíme po mocném ohni probuzení, nyní, v naší generaci! Připravme se tedy na přicházející obtížné období. Pokořujme svá srdce před naším Pánem, plně se mu vydávejme v živou oběť, naplňujme se každý den Duchem a choďme v jeho plnosti. Tehdy se nebudeme ničeho bát, obstojíme ve zkouškách, těžkostech i pokušeních, projdeme jimi a zůstaneme stát. Budeme navíc posíleni, osvědčení před Bohem, známí svou vytrvalostí a pokorou. Holubice a oheň, těžko bychom hledali dva symboly, které se více liší. A přece Bůh chce, aby na nás byly v plnosti a současně. Holubice je totiž mnohem více spjata s osobní zbožností (osobním vztahem s naším Otcem, který do značné míry zůstává skrytý), zatímco oheň je pro druhé, pro jejich spásu. A tak znovu vidíme ta dvě nejdůležitější Boží přikázání, s jejichž naplněním nám Duch svatý pomáhá.
Holubice - milovat Boha, nechat se naplnit Duchem svatým, skrze něhož je Boží láska AGAPE vylita do našich srdcí a z toho důvodu můžeme Boha milovat tak, jak po nás žádá.
Oheň - milovat svého bližního jako sebe sama, a tedy přivést ho k tomu nejdražšímu - ke spáse duše, předat mu to nejcennější, co jsme sami přijali, evangelium, moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří (Římanům 1:16). Oheň, moc s výsosti, vystrojení Duchem svatým nám bylo dáno ke zvěstování dobré zprávy o našem Spasiteli a Pánu Ježíši Kristu.
Posílá-li tedy Bůh české církvi holubici, pak jí říká: "Miluji tě a toužím po intimním vztahu s tebou. Poddej se mi, otevři se mi, utiš své srdce, slyš můj hlas, stojím u dveří a tluču, pusť mě dovnitř. Chci s tebou večeřet." (Zjevení 3:20)
Milan Chotaš
Z materiálu MOKON:
"David Loula přijal před měsícem v Izraeli vidění holubice, která chtěla v ČR už už usednout, ale nemohla, protože to lidé chtěli mít pod kontrolou + bránily i jiné hříchy, nečistota"
Při modlitbách za příchod holubice (Ducha svatého) mi Pán připomněl situaci z Písma, kdy Duch svatý v podobě holubice sestoupil. Ježíšův křest ve vodě a příchod Ducha svatého v podobě holubice je popsán ve všech čtyřech evangeliích. Je to naprosto zásadní zkušenost a mluví o křtu v Duchu svatém těch, o nichž Bůh Otec vydává svědectví: "Toto je můj milovaný syn (a dcera), v němž jsem nalezl zalíbení." (například Matouš 3:17)
Ježíš ještě neučinil žádný zázrak, žádným skutkem ještě viditelně neprojevil své božství. V plnosti svého lidství byl však naprosto poslušný, plně poddaný Bohu, tichý a pokorný v srdci, a tak těšil srdce svého nebeského Otce. Poslušnost z lásky! Křest v Duchu svatém pak Ježíše připravil na období zápasů a zkoušek (pokušení na poušti), kterým vítězně prošel a obdržel následně pomazání moci (Lukáš 4:14). Toto pomazání moci je v Písmu zobrazováno jako plamen ohně (ohnivý jazyk) a je stejně jako v případě holubice spojeno s Duchem svatým, který byl učedníkům zaslíben a sestoupil na ně o Letnicích - přečti si za sebou následující verše (Jan 15:26-27, Jan 16:7, Lukáš 24:49, Skutky 2:1-4, Skutky 2:33, Skutky 2:38-39). Jak úchvatný a dokonalý je Boží předzvěděný plán pro učedníky Pána Ježíše Krista!
Vidění Davida Louly má nejméně dvě roviny:
1. Křest v Duchu svatém jednotlivců v necharismatické části těla Kristova.
2. Boží záměr naplnit Duchem svatým charismatickou část těla Kristova před vstupem do období těžkostí a zkoušek přicházejícího na velkou část Evropy.
Této druhé rovině se chci věnovat blíže.
Charismatická církev se musí zastavit, musí se přestat ujišťovat o tom, že z nebe zní stále Boží hlas: "Ty jsi můj milovaný syn, v němž jsem nalezl zalíbení." Ano, ten hlas skutečně zní, ovšem né k církvi jako celku, nýbrž k poslušným jednotlivcům, mužům a ženám, starcům i dětem, kteří mají tiché a pokorné srdce, jsou Kristu naprosto poddáni a poslouchají ho ve všem. (Před Kristovým příchodem toto svědectví zazní k nevěstě Kristově, která bude bez poskvrny a vrásky). Tito poslušní jednotlivci, tyto hvězdy na noční obloze, děti světla, mají toto svědectví v sobě. Žij jako dítě světla, rozhodni se poslouchat Boha ve všem, setřes ze sebe jho otroctví jakékoli nepravosti, neumlčuj Ducha svatého, když tě usvědčuje ze hříchu. Je to k tvému dobru. Poslechni ho, změň smýšlení, změň své chování, změň svůj jazyk. Budeš k tomu potřebovat pomoc a modlitby milujících a laskavých sourozenců, důvěrného přítele v Kristu. Nezůstávej sám ve svém trápení, ve svém zoufalém zápase se hříchem. Pojmenuj hřích, řekni o něm svému příteli a rozhodni se pro změnu. Pak se s přítelem modli a domluv se, jak budete v kontaktu. A hlavně, rozuměj tomu, že nemůžeš předělat svou starou přirozenost! Ta je mrtvá! Ta je v hrobě! Nedovol jí vstávat jako zombie (živoucí mrtvole)! Přikaž jí: "Zpátky do hrobu!" Žij ze síly nové přirozenosti, jinak je boj se hříchem marný!
Máme-li zakusit příchod holubice jako církev, musíme být společenstvím poslušných jednotlivců. Holubice je velmi, velmi plachá. Možná se občas odváží i nachvilku usednout, aby však někde zůstávala, k tomu potřebuje pocit naprostého bezpečí. Takové bezpečí skýtá pro Ducha svatého pouze tiché, pokorné, tedy poddajné srdce člověka. (Bůh poslal svého Ducha do našeho srdce - 2. Korintským 1:22) Duch svatý nejenom na Ježíše přišel, ale zůstával na něm (Jan 1:32-33). Ježíš byl tichý a pokorný v srdci a věděl, jak důležité to je pro každého jeho následovníka. Proto nám říká, abychom se učili od něho (Matouš 11:29). V první řadě tichosti a pokoře, ale také všem dalším věcem, které učil. Zůstávání holubice na Ježíši ukazuje na plnost Ducha svatého, která není jednorázovou, chvilkovou zkušeností, nýbrž každodenním způsobem křesťanského života (chození Duchem). Není jiný způsob, jak vítězit nad hříchem, jak v poslušnosti konat Boží skutky. Být stále plný Ducha svatého. K tomu znovu a znovu vyzývají apoštolové (například Efeským 5:18).
Obtížné období plné ekonomické a politické nestability již na Evropu přichází. Bůh chce svou církev ochránit, skrýt ve stínu svých křídel, v nedobytné pevnosti na neotřesitelné skále věků. Chce, aby tímto obdobím prošla a nebyla oslabena. Naopak! Chce, aby obdržela moc s výsosti, Ducha svatého v podobě ohně. Letnice přinesly oheň na církev (moc s výsosti) jednou provždy, Duch svatý již byl dán. Né vždy v historii však všude (ve všech zemích, na všech kontinentech) planul či plane tak jasným plamenem jako v prvotní církvi. A my toužíme po mocném ohni probuzení, nyní, v naší generaci! Připravme se tedy na přicházející obtížné období. Pokořujme svá srdce před naším Pánem, plně se mu vydávejme v živou oběť, naplňujme se každý den Duchem a choďme v jeho plnosti. Tehdy se nebudeme ničeho bát, obstojíme ve zkouškách, těžkostech i pokušeních, projdeme jimi a zůstaneme stát. Budeme navíc posíleni, osvědčení před Bohem, známí svou vytrvalostí a pokorou. Holubice a oheň, těžko bychom hledali dva symboly, které se více liší. A přece Bůh chce, aby na nás byly v plnosti a současně. Holubice je totiž mnohem více spjata s osobní zbožností (osobním vztahem s naším Otcem, který do značné míry zůstává skrytý), zatímco oheň je pro druhé, pro jejich spásu. A tak znovu vidíme ta dvě nejdůležitější Boží přikázání, s jejichž naplněním nám Duch svatý pomáhá.
Holubice - milovat Boha, nechat se naplnit Duchem svatým, skrze něhož je Boží láska AGAPE vylita do našich srdcí a z toho důvodu můžeme Boha milovat tak, jak po nás žádá.
Oheň - milovat svého bližního jako sebe sama, a tedy přivést ho k tomu nejdražšímu - ke spáse duše, předat mu to nejcennější, co jsme sami přijali, evangelium, moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří (Římanům 1:16). Oheň, moc s výsosti, vystrojení Duchem svatým nám bylo dáno ke zvěstování dobré zprávy o našem Spasiteli a Pánu Ježíši Kristu.
Posílá-li tedy Bůh české církvi holubici, pak jí říká: "Miluji tě a toužím po intimním vztahu s tebou. Poddej se mi, otevři se mi, utiš své srdce, slyš můj hlas, stojím u dveří a tluču, pusť mě dovnitř. Chci s tebou večeřet." (Zjevení 3:20)
Milan Chotaš
úterý 8. listopadu 2011
IHOP - 2011/11/07
Inspirované modlitby na setkání IHOP dne 7.11.2011
Povolávám Boží armádu, do zbraně, sešikujte se, je čas boje. Již brzy a ozve se hlas Beránkův, vydá řev Lev z Judy.
**********
Povolávám církev do světla, zde se tvé jho sesmekne jako po oleji. Povolávám tě do laskavého, uzdravujícího světla mé pravdy. Lámu prokletí lidské kontroly, pojď do mého světla, zde s tebe svléknu starý a obnošený šat, zde tě obmyji čistou vodou, zde tě obléknu rouchem veselí a nasadím královskou korunu.
Povolávám tě do světla, ještě jsi na cestě, ještě jsi zemdlená, špinavá, v otrhaných šatech, ale já tě miluji. Ještě klesáš a padáš únavou, ale já se raduji z tvého rozhodnutí přijít do mé blízkosti. Spěchej ke mně, utíkej od poskvrny světa, odděl se od skály tohoto věku (času oslavování člověka a spoléhání na jeho schopnosti), k níž se tisknou národy. Já jsem skála věků, na mně zbuduj svůj život a bude nepohnutelný.
**********
Vidění, které jsem přijal při chvalách a modlitbách za Boží déšť:
Viděl jsem skalní příkrov či převis a lidi, jak se tlačí ke skále a snaží se skrýt pod tímto převisem. Jednotlivci však odcházeli zpod tohoto příkrovu na volné prostranství, modlili se za déšť, byli plní víry, radostného očekávání, propukali v hlahol a jásot, dávali se spontánně do tance a znovu se úpěnlivě modlili. Pak přišel déšť. Všiml jsem si, že na prostranství už nebyli jednotlivci, ale skupina lidí, spolupracující, mající společný cíl. Viděl jsem, že mají nadpřirozeně dlouhé ruce, které dosahují až k mrakům, jež se nad volným prostranstvím mezitím zformovaly. Modlíce se, začali tento obrovský bouřkový mrak svýma rukama posouvat nad převis. Z mraku vyšlehl blesk a udeřil do převisu. Ten se v mžiku rozpadl na mnoho kusů skály, které začaly padat dolů. Nikdo však nebyl zasažen, ani zraněn. Déšť přišel i na lidi, kteří se snažili pod tímto převisem dříve schovávat. Pak vyšlehl další blesk a rozmetal skálu, ke které se lidé pod převisem dříve tiskli. Po skále nezůstaly žádné stopy, jen volná krajina, a celé toto otevřené a prostorné místo bylo zaplaveno vodou deště.
Výklad:
Toto vidění se týká církve.
Skála v tomto vidění je obrazem lidského zpodobení "Skály věků", v jejímž stínu se někteří věřící snaží skrýt. Je to však modlářství, povyšování lidského porozumění Boha nad zjevení Písma.
Jednotlivci vycházející zpod skály na volné prostranství jsou věřící, kteří zavrhli lidské předsudky, zbavili se jha lidské kontroly, vstoupili do svobody Božích synů a dcer a zamilovali si ji. Navíc milují církev, svou zemi a touží po probuzení, obnově, zjevení Boží slávy v mocné přítomnosti Ducha svatého a horlivě se za tuto změnu modlí. Jejich modlitby přinášejí proměnu duchovní reality církve. Zakusí nové pomazání Ducha svatého a vyzbrojeni dosud nepoznanou mocí s výsosti povedou duchovní boj s duchem humanismu (svévolí) a kontroly (zákonictví, manipulace, čarodějnictví).
Převis zdánlivě poskytuje ochranu, vyvolává však falešný pocit jistoty či bezpečí. Působí jako střecha, jeví se jako správná duchovní autorita odpovědného vedení církve, ve skutečnosti je to svět zla falešného učení a lidské kontroly. Je to zábrana působení Ducha svatého. Tato překážka bude rozbita na kusy mocí přicházejícího světla - mocí Ducha svatého usvědčujícího ze hříchu. Na osvobozené věřící, kteří se dříve skrývali pod skalním příkrovem, přijde Duch svatý, budou v něm pokřtěni. Skrze moc lásky k objevené pravdě se tito věřící odvrátí od této pseudoskály a odstoupí od ní - odmítnou lidské učení a otroctví lidské kontroly a svůj život založí na zjevené pravdě Božího slova. V ten okamžik budou démonské mocnosti odděleny od zdroje své síly a bude na nich vykonán Boží soud jako odpověď na modlitby jednomyslné církve.
Otevřené prostranství zaplavované vodou deště je církev, která se cele otevřela působení Ducha svatého, poddala se tedy plně Kristu, svému Pánu.
Milan Chotaš
Povolávám Boží armádu, do zbraně, sešikujte se, je čas boje. Již brzy a ozve se hlas Beránkův, vydá řev Lev z Judy.
**********
Povolávám církev do světla, zde se tvé jho sesmekne jako po oleji. Povolávám tě do laskavého, uzdravujícího světla mé pravdy. Lámu prokletí lidské kontroly, pojď do mého světla, zde s tebe svléknu starý a obnošený šat, zde tě obmyji čistou vodou, zde tě obléknu rouchem veselí a nasadím královskou korunu.
Povolávám tě do světla, ještě jsi na cestě, ještě jsi zemdlená, špinavá, v otrhaných šatech, ale já tě miluji. Ještě klesáš a padáš únavou, ale já se raduji z tvého rozhodnutí přijít do mé blízkosti. Spěchej ke mně, utíkej od poskvrny světa, odděl se od skály tohoto věku (času oslavování člověka a spoléhání na jeho schopnosti), k níž se tisknou národy. Já jsem skála věků, na mně zbuduj svůj život a bude nepohnutelný.
**********
Vidění, které jsem přijal při chvalách a modlitbách za Boží déšť:
Viděl jsem skalní příkrov či převis a lidi, jak se tlačí ke skále a snaží se skrýt pod tímto převisem. Jednotlivci však odcházeli zpod tohoto příkrovu na volné prostranství, modlili se za déšť, byli plní víry, radostného očekávání, propukali v hlahol a jásot, dávali se spontánně do tance a znovu se úpěnlivě modlili. Pak přišel déšť. Všiml jsem si, že na prostranství už nebyli jednotlivci, ale skupina lidí, spolupracující, mající společný cíl. Viděl jsem, že mají nadpřirozeně dlouhé ruce, které dosahují až k mrakům, jež se nad volným prostranstvím mezitím zformovaly. Modlíce se, začali tento obrovský bouřkový mrak svýma rukama posouvat nad převis. Z mraku vyšlehl blesk a udeřil do převisu. Ten se v mžiku rozpadl na mnoho kusů skály, které začaly padat dolů. Nikdo však nebyl zasažen, ani zraněn. Déšť přišel i na lidi, kteří se snažili pod tímto převisem dříve schovávat. Pak vyšlehl další blesk a rozmetal skálu, ke které se lidé pod převisem dříve tiskli. Po skále nezůstaly žádné stopy, jen volná krajina, a celé toto otevřené a prostorné místo bylo zaplaveno vodou deště.
Výklad:
Toto vidění se týká církve.
Skála v tomto vidění je obrazem lidského zpodobení "Skály věků", v jejímž stínu se někteří věřící snaží skrýt. Je to však modlářství, povyšování lidského porozumění Boha nad zjevení Písma.
Jednotlivci vycházející zpod skály na volné prostranství jsou věřící, kteří zavrhli lidské předsudky, zbavili se jha lidské kontroly, vstoupili do svobody Božích synů a dcer a zamilovali si ji. Navíc milují církev, svou zemi a touží po probuzení, obnově, zjevení Boží slávy v mocné přítomnosti Ducha svatého a horlivě se za tuto změnu modlí. Jejich modlitby přinášejí proměnu duchovní reality církve. Zakusí nové pomazání Ducha svatého a vyzbrojeni dosud nepoznanou mocí s výsosti povedou duchovní boj s duchem humanismu (svévolí) a kontroly (zákonictví, manipulace, čarodějnictví).
Převis zdánlivě poskytuje ochranu, vyvolává však falešný pocit jistoty či bezpečí. Působí jako střecha, jeví se jako správná duchovní autorita odpovědného vedení církve, ve skutečnosti je to svět zla falešného učení a lidské kontroly. Je to zábrana působení Ducha svatého. Tato překážka bude rozbita na kusy mocí přicházejícího světla - mocí Ducha svatého usvědčujícího ze hříchu. Na osvobozené věřící, kteří se dříve skrývali pod skalním příkrovem, přijde Duch svatý, budou v něm pokřtěni. Skrze moc lásky k objevené pravdě se tito věřící odvrátí od této pseudoskály a odstoupí od ní - odmítnou lidské učení a otroctví lidské kontroly a svůj život založí na zjevené pravdě Božího slova. V ten okamžik budou démonské mocnosti odděleny od zdroje své síly a bude na nich vykonán Boží soud jako odpověď na modlitby jednomyslné církve.
Otevřené prostranství zaplavované vodou deště je církev, která se cele otevřela působení Ducha svatého, poddala se tedy plně Kristu, svému Pánu.
Milan Chotaš
pondělí 7. listopadu 2011
Vedoucí církve - obklopte se proroky
Zjevení Janovo, slova k církvím (kapitoly 2-3), tedy hodnocení (pozitivní i negativní) samotného Krista skrze ústa žijícího proroka, to je v přemýšlení mnoha náboženských uskupení pouhá alegorie. Dnes je situace jiná ... Opravdu?
Setkali jste se s váženým či uznávaným prorokem, který by si mohl dovolit vyslovit se kriticky k poměrům své vlastní církve, "nedej Bůh" k církvi jiné? Řekneš, mezi mnohými vedoucími sborů jsou proroci a oni hledí kriticky na své vlastní počínání a jsou ochotní a připravení na Pánův popud změnit směr. O tom já ale nemluvím. Prorok Jan (apoštol, pisatel Zjevení) nestál v čele sborů, kterým z Božího pověření píše. Řekneš, Bůh nemluví k prorokům, kteří stojí mimo. Opravdu? Nejsou svatá Písma plná prorockých poselství těch, kteří stáli mimo? Co proroctví k cizím národům či králům, co Agabova služba. Ale ani o tom nemluvím.
V české církvi jsou proroci. Patří Kristu, a tedy nestojí mimo. Z definice Království Nebes prostě nemohou stát mimo, jsou součástí těla Kristova. Mohou, jako kterýkoli jiný křesťan, opustit cestu evangelia a zříci se tak podílu věčného života (a ocitnout se tak mimo). To je samozřejmě možné. V drtivé většině případů je však situace mnohem méně vyhrocená, mnohem jednodušší. Lidem se z principu nelíbí kritické poselství. Proč? Vidí v tom útok na autoritu, na Božího pomazaného (či pomazané), na samou podstatu a základy denominace, církve či sboru. A co když mluví Kristus, Pán pánů, vedoucí nad vedoucími církve, skrze obyčejného muže, skrze obyčejnou ženu. Řekneš, prorokovat ale znamená budovat, povzbuzovat a potěšovat. Ano, souhlasím a raduji se z toho, hlavně takové je prorokování nové smlouvy. Avšak nevíš, že mnohé budování začíná demolicí? Nečetl jsi, že je také čas umírat, čas sadbu vytrhat, čas zabíjet, čas bořit ... (Kazatel 3)? Katolická církev trvá na své papežské neomylnosti, ať už ve jménu kříže či Krista samého bylo z pověření papeže spácháno jakékoli zvěrstvo. Nevydali jsme se i my cestou neomylnosti? Mají proroci v našich církvích otevřenou cestu ke králi jako Gád či Nátan, a nebo sdílí osud Jeremjášův? V nové smlouvě vždycky šlo a půjde o Kristův výrok a o jeho uposlechnutí. Z něj je víra Boží. A Kristus dosud mluví. Znovu a znovu, a to nejen z papežského stolce či stolce (kazatelny) evangelikálních, charismatických či letničních církví (které jsou mi tak vzácné a drahé), ale i skrze obyčejné muže a ženy s protesanýma ušima. Pokud nemají otevřenou cestu k vedoucím, pokud jsou umlčováni, vystaveni posměchu, odsuzováni, či dokonce štváni a nakonec vylučováni z církve, nebeský Otec se jich ujme. Běda však takové církvi, neboť odmítá výrok Kristův.
Řekneš, neprorokuje v lásce. To se může stát, a v tom případě je to zlé. Nevíš však, že láska Boží přinášela pohromu do Božího lidu? Nevíš, že káznění synů a dcer Božích je činěno kvůli lásce? Pán Bůh má o nás péči. Nechce, abychom zplaněli. Jako jednotlivci a ani jako jeho tělo. Žárlivě nás miluje, střeží a touží po duchu, kterého do nás vložil, jak do jednotlivce, tak do těla Kristova jako celku. Vychovává nás skrze Kristovy výroky. Duch svatý nemluví sám od sebe, ale oznamuje, co přijímá od Krista (Jan 16:14).
Na místě Kristově prosím vedoucí (pastory nebo staršovstva, ať je model vedení církve jakýkoli), otevřete dveře Gádům a Nátanům, ať k vám přicházejí svobodně. Nejsou posláni k tomu, aby vaši davidovskou pozici autority ohrožovali, ba právě naopak. Jste Bohu milí, Davidové, vedoucí Božího lidu a Bůh vás chce upevnit v Kristu, abyste nesli hojné ovoce. Obklopte se proroky a sklidíte jejich odměnu (Matouš 10:41).
Dobře si uvědomuji, že mluvím o cílovém stavu (prorok / proroci žijící a sloužící v místní církvi), k němuž vede mnoho praktických kroků. Jedním z nich je učednictví pro prorocky obdarovaného člověka, kterého ve svém sboru máš / máte, a v kterém vidíte potenciál Gáda či Nátana. To mohu, s tvým / vaším požehnáním, takovému prorocky obdarovanému člověku osobně nabídnout. Samozřejmě bychom se však museli nejdříve osobně setkat (vedoucí církve, "prorocký učedník" a já) a sjednotit se na cestě, kterou se společně chceme vydat. Na konci té cesty je Boží sláva, tělo Kristovo plného Kristova vzrůstu, církev na apoštolsko-prorockém základu, a cesta samotná je Kristus Spasitel a Pán.
Bohu jedinému buď sláva na výsostech i na zemi.
V Kristově lásce,
Milan Chotaš
Setkali jste se s váženým či uznávaným prorokem, který by si mohl dovolit vyslovit se kriticky k poměrům své vlastní církve, "nedej Bůh" k církvi jiné? Řekneš, mezi mnohými vedoucími sborů jsou proroci a oni hledí kriticky na své vlastní počínání a jsou ochotní a připravení na Pánův popud změnit směr. O tom já ale nemluvím. Prorok Jan (apoštol, pisatel Zjevení) nestál v čele sborů, kterým z Božího pověření píše. Řekneš, Bůh nemluví k prorokům, kteří stojí mimo. Opravdu? Nejsou svatá Písma plná prorockých poselství těch, kteří stáli mimo? Co proroctví k cizím národům či králům, co Agabova služba. Ale ani o tom nemluvím.
V české církvi jsou proroci. Patří Kristu, a tedy nestojí mimo. Z definice Království Nebes prostě nemohou stát mimo, jsou součástí těla Kristova. Mohou, jako kterýkoli jiný křesťan, opustit cestu evangelia a zříci se tak podílu věčného života (a ocitnout se tak mimo). To je samozřejmě možné. V drtivé většině případů je však situace mnohem méně vyhrocená, mnohem jednodušší. Lidem se z principu nelíbí kritické poselství. Proč? Vidí v tom útok na autoritu, na Božího pomazaného (či pomazané), na samou podstatu a základy denominace, církve či sboru. A co když mluví Kristus, Pán pánů, vedoucí nad vedoucími církve, skrze obyčejného muže, skrze obyčejnou ženu. Řekneš, prorokovat ale znamená budovat, povzbuzovat a potěšovat. Ano, souhlasím a raduji se z toho, hlavně takové je prorokování nové smlouvy. Avšak nevíš, že mnohé budování začíná demolicí? Nečetl jsi, že je také čas umírat, čas sadbu vytrhat, čas zabíjet, čas bořit ... (Kazatel 3)? Katolická církev trvá na své papežské neomylnosti, ať už ve jménu kříže či Krista samého bylo z pověření papeže spácháno jakékoli zvěrstvo. Nevydali jsme se i my cestou neomylnosti? Mají proroci v našich církvích otevřenou cestu ke králi jako Gád či Nátan, a nebo sdílí osud Jeremjášův? V nové smlouvě vždycky šlo a půjde o Kristův výrok a o jeho uposlechnutí. Z něj je víra Boží. A Kristus dosud mluví. Znovu a znovu, a to nejen z papežského stolce či stolce (kazatelny) evangelikálních, charismatických či letničních církví (které jsou mi tak vzácné a drahé), ale i skrze obyčejné muže a ženy s protesanýma ušima. Pokud nemají otevřenou cestu k vedoucím, pokud jsou umlčováni, vystaveni posměchu, odsuzováni, či dokonce štváni a nakonec vylučováni z církve, nebeský Otec se jich ujme. Běda však takové církvi, neboť odmítá výrok Kristův.
Řekneš, neprorokuje v lásce. To se může stát, a v tom případě je to zlé. Nevíš však, že láska Boží přinášela pohromu do Božího lidu? Nevíš, že káznění synů a dcer Božích je činěno kvůli lásce? Pán Bůh má o nás péči. Nechce, abychom zplaněli. Jako jednotlivci a ani jako jeho tělo. Žárlivě nás miluje, střeží a touží po duchu, kterého do nás vložil, jak do jednotlivce, tak do těla Kristova jako celku. Vychovává nás skrze Kristovy výroky. Duch svatý nemluví sám od sebe, ale oznamuje, co přijímá od Krista (Jan 16:14).
Na místě Kristově prosím vedoucí (pastory nebo staršovstva, ať je model vedení církve jakýkoli), otevřete dveře Gádům a Nátanům, ať k vám přicházejí svobodně. Nejsou posláni k tomu, aby vaši davidovskou pozici autority ohrožovali, ba právě naopak. Jste Bohu milí, Davidové, vedoucí Božího lidu a Bůh vás chce upevnit v Kristu, abyste nesli hojné ovoce. Obklopte se proroky a sklidíte jejich odměnu (Matouš 10:41).
Dobře si uvědomuji, že mluvím o cílovém stavu (prorok / proroci žijící a sloužící v místní církvi), k němuž vede mnoho praktických kroků. Jedním z nich je učednictví pro prorocky obdarovaného člověka, kterého ve svém sboru máš / máte, a v kterém vidíte potenciál Gáda či Nátana. To mohu, s tvým / vaším požehnáním, takovému prorocky obdarovanému člověku osobně nabídnout. Samozřejmě bychom se však museli nejdříve osobně setkat (vedoucí církve, "prorocký učedník" a já) a sjednotit se na cestě, kterou se společně chceme vydat. Na konci té cesty je Boží sláva, tělo Kristovo plného Kristova vzrůstu, církev na apoštolsko-prorockém základu, a cesta samotná je Kristus Spasitel a Pán.
Bohu jedinému buď sláva na výsostech i na zemi.
V Kristově lásce,
Milan Chotaš
úterý 1. listopadu 2011
IHOP - 2011/10/31
Inspirované modlitby na setkání IHOP dne 31.10.2011
Jako při prorockém pověření Ezechiele v údolí suchých kostí (Ez 37) jsem byl veden k modlitbě a proklamaci, že je Boží čas na přeskupení církve v ČR. Kosti, které k sobě patří, ať se přiblíží k sobě a jsou spojeny šlachami a vazy. Každý ať vstoupí do svého povolání v plnosti Božího Ducha. Už není čas plnit přání lidí, udržovat lidské úkony či bezmyšlenkovitě pokračovat v neplodných náboženských skutcích jen proto, že to kdysi někdo takto určil. Chválič ať chválí, učitel ať učí, modlitebník ať se modlí, prorok ať prorokuje, dárce ať dává, pomocník ať pomáhá (Ř 12:6n). Nejsme otroci lidí, jsme povoláni ke svobodě poslouchat našeho Pána Ježíše Krista, učit se od něj tichosti a pokoře a v rozhodnosti, síle od Boha a plném zaujetí vstupovat do Božích skutků, abychom nesli hojné ovoce ke slávě Boží.
Viz prorocké poselství "Úkol proroků při novém formování duchovního života církve v ČR"
Milan Chotaš
Jako při prorockém pověření Ezechiele v údolí suchých kostí (Ez 37) jsem byl veden k modlitbě a proklamaci, že je Boží čas na přeskupení církve v ČR. Kosti, které k sobě patří, ať se přiblíží k sobě a jsou spojeny šlachami a vazy. Každý ať vstoupí do svého povolání v plnosti Božího Ducha. Už není čas plnit přání lidí, udržovat lidské úkony či bezmyšlenkovitě pokračovat v neplodných náboženských skutcích jen proto, že to kdysi někdo takto určil. Chválič ať chválí, učitel ať učí, modlitebník ať se modlí, prorok ať prorokuje, dárce ať dává, pomocník ať pomáhá (Ř 12:6n). Nejsme otroci lidí, jsme povoláni ke svobodě poslouchat našeho Pána Ježíše Krista, učit se od něj tichosti a pokoře a v rozhodnosti, síle od Boha a plném zaujetí vstupovat do Božích skutků, abychom nesli hojné ovoce ke slávě Boží.
Viz prorocké poselství "Úkol proroků při novém formování duchovního života církve v ČR"
Milan Chotaš
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)