Bělohorský podzim 2014 - ekumenické bílení

Církevní restituce

Dne 16. prosince 2012 jsem na Facebook přidal tento komentář:

Lukáš 12:13-14 „Někdo ze zástupu řekl Ježíši: „Učiteli, řekni mému bratru, ať se se mnou rozdělí o dědictví.“ On mu řekl: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ … nezdá se, že by Ježíši, Králi spravedlnosti, šlo v první řadě o nestranné posouzení sporu dvou znesvářených stran, i když by jistě dokázal rozhodnout spravedlivě. Spíše říká: „Nazýváš-li mne učitelem, chceš-li být mým žákem, nelpi zatvrzele na svých pozemských právech hledaje právní autoritu, která potvrdí oprávněnost tvého nároku. Jednej jako já, Boží přítel a dědic, který náleží Bohu a v něm mu patří vše, i kdyby nic neměl a o všechno pozemské byl připraven.“ Pověz mi. Musí se církev nejprve zachovat světsky, aby pak, bohatší o pozemské statky, mohla účinněji zjevovat Boží království? Kolik takových ryzích příležitostí projevit Kristův charakter, zralost a poznání budeme ve své generaci ještě mít? … „A ukazuji vám ještě mnohem vzácnější cestu.“ (1.Kor 12:31) Pro lásku Kristovu, kdy už opustíme svou dětinskost a místo přijatelného si zvolíme slavné, místo povoleného prospívající, místo své představy, co pomůže evangeliu, to, co učí Kristus, náš Učitel.

Vyslovil jsem se tak k církevním restitucím. Tehdy zvítězilo pragmatické uvažování podle způsobu světa. Katolická církev, církve sdružené v ERC (kromě BJB) a několik dalších si zvolily cestu lidské spravedlnosti a minuly tu vzácnější cestu.

Nový svazek duchovních sil

V duchovní oblasti se touto dohodou na církevních restitucích cosi nového započalo. Podívejme se však nejdříve trochu do minulosti.

Ježíš mluví kolem roku 30 o Království Nebes. A zatímco římská vláda v osobě Piláta Pontského vnímá, že toto království je skutečně z jiného světa a pro Řím nepředstavuje hrozbu, židovští náboženští vůdci skřípou zuby, kují pikle, z žárlivosti zfanatizují dav a vydají Krista smrti.

Budeme-li číst evangelia pečlivě, jistě si všimneme, jaké duchovní síly ovlivňovaly rozhodnutí židovské velerady. Mezi hlavní patřily bezesporu zákonictví, mamon a zbabělost. Ježíš všechny tyto síly veřejně konfrontoval a odhalil v životě farizeů a zákoníků, a stal se tak jejich úhlavním nepřítelem, hrozbou pro jejich postavení, nebezpečím pro jejich způsob života. 

Zákonictví - soustředění se na vnější fyzické náboženské úkony, jejichž vykonávání má přinést Boží přízeň.

Mamon - láska k penězům.

Zbabělost - podléhání strachu ze světské moci. 

Čas plynul a přišly roky 311 (toleranční edikt), 313 (milánské ujednání) a 380 (křesťanství státním náboženstvím říše římské). Učedníci Pána Ježíše Krista unavení pronásledováním mohli najednou svobodně praktikovat svou víru. Jejich vůdci se chopili příležitosti a začali budovat Království Nebes svých představ, ovšem po způsobu světa. Časem vznikla druhá paralelní struktura autority (papežská), která stejně jako císařská vládla světským způsobem a v dalším průběhu dějin se s císařskou autoritou přetahovala o větší díl koláče světské síly, moci, slávy, majetku, okázalého přepychu a vlády nad poddanými.

Generace lidí přicházely a odcházely, duchovní síly zla zůstávaly. Zákonictví, mamon a zbabělost ani na okamžik neodešly ze scény. Svět ležel a ještě stále leží pod mocí Zlého. Satan, Bůh tohoto věku, však přeskupoval a stále přeskupuje své síly, aby v maximální možné míře kradl, zabíjel a ničil Boží život.

...

Mučedníků přibývalo. Krev nevinných tekla proudem, násilí se stalo denním chlebem, lidé byli vyháněni ze svých domovů, zbaveni svého dědictví bez naděje možnosti návratu. Z jedné strany útlak světské moci, z druhé strany útlak té náboženské.

...

ČR, rok 2012, křesťanští vůdci, kteří zakusili pronásledování a ještě si dobře pamatovali, co znamená být křesťanem "v podzemí" nebo křesťanem "druhé kategorie", co znamená být irelevantním v očích státní správy, byli přizváni k jednacímu stolu císařské (světské světské) a papežské (světské náboženské) autority. 

To nejtěžší k pochopení přijde nyní: znovuzrození křesťané, katolík, evangelikál, husita, metodista a mnoho dalších nejednali u tohoto stolu jako jednotlivci. Jako jednotlivci, jeden vůči druhému nemuseli nic mít, mohli se dokonce milovat, respektovat a ctít, ale problémem je podstata toho jednacího stolu. Ten jednací stůl je stolem démonů. A žádný člověk se u stolu démonů nezachová bez poskvrny. Jistě udělá maximum, ale ani ten nejposvěcenější nedokáže tento jednací stůl posvětit. Stůl mamonu, zákonictví a zbabělosti je nečistý ve své podstatě. Je to místo působení duchovních sil zla, které zcela legitimně jednají skrze světskou a náboženskou autoritu nepoddanou Kristu. Císařská a papežská autorita (jak je v tomto článku nazývám) kvůli své nepoddanosti Kristu udržují stále otevřené dveře pro duchovní síly zla.

Jaká byla ta vzácnější cesta? Odmítnout pozvání ke stolu mamonu, zákonictví a zbabělosti. Deklarovat, že nechci nic ani od císařské ani od papežské moci. Nevíra v Boží zaopatření, strach z chudoby, ze ztráty postavení církve první kategorie, která by do budoucna již nemusela být pro stát partnerem, a u některých představitelů jistě i mamon zvítězily. Svobodní jednotlivci se u tohoto stolu stali nesvobodnými, spojeni novým svazkem, svázaní mezi sebou, svázaní s císařskou autoritou a svázaní s papežskou autoritou.

Pár poznámek k těmto novým duchovním svazkům

Svazek v Ekumenické radě církví

Schopnost domluvit se na církevních restitucích byla novou společnou zkušeností. Společný postoj bude ceněn více a více. Boží slovo se ovšem může stát rukojmím této touhy po "jednotě" společného postupu.

Svazek s císařskou autoritou

Církve budou tlačeny ke kompromisům. V očekávání finančních náhrad a v touze zachovat si statut partnera pro státní a veřejnou správu budou nuceny otupit ostří Božího slova. Pojmy jako pokání, hřích, ohnivé jezero, věčný soud, sexuální zvrácenost homosexuálního pohlavního styku, manželství muže a ženy, rodičovství muže a ženy a mnoho dalších budou "prodávány" za možnost zachování tohoto svazku.

Svazek s papežskou autoritou

Nekatolické církve se budou účastnit katolických náboženských aktů na půdě mariánského modlářství. Místo služby k pravému smíření v Kristu Ježíši budou legitimizovat nekajícné postoje papežské autority, které jsou již po staletí naprosto zřejmé a konzistentní.

Bělohorský podzim 2014

Dne 2.9.2014 jsem k článku s názvem "Na Bílé Hoře proběhnou začátkem září 2 ekumenické bohoslužby" na portále www.krestandnes.cz (odkaz zde: http://www.krestandnes.cz/article/na-bile-hore-probehnou-zacatkem-zari-2-ekumenicke-bohosluzby/23287.htm) uvedl tento komentář:

Ekumenická rána církvím: "Bratři, umírali jste nadarmo. My nyní smiřujeme různé interpretace významu bělohorské bitvy. Hrob svobody a pravdy sice skrývá násilí, útlak, pronásledování, vraždy či vyhnanství, my jsme však společně přišli na to, jak ho navenek učinit pěkným - opravíme ho a nabílíme, a tak se smíříme; umlčením vaší krve. Konečně nám dáte pokoj. A krvelačná Ašera Poražená, vražedkyně spravedlivých, která se vaší krví opila, zde na nás milostivě shlédne z místa svého přebývání."

Bratři, nezapomínejte, že jste skrze pokání a víru v Krista byli smířeni s Bohem. Proto vyzývejte k pokání a zvěstujte přicházející Království, abyste byli pravdivými služebníky tohoto smíření. Nenazývejte temnotu světlem, neumlčujte prolitou krev, která volá k pravdě a svobodě. Nepodílejte se na úlitbě modle - bohyni matce a modlete se za zmíněné vůdce, aby jejich slepota byla jen dočasná.

Jako vedoucí ekumenické křesťanské skupinky na VŠE či na koleji jsem se něco namodlil s katolíky, evangelikály, letničními či charismatiky. Již před lety jsem vědomě a ze svobodného rozhodnutí přijal Boží slovo a "učinil se dlužníkem" každého člověka, věřícího i nevěřícího, jakéhokoli vyznání či bez vyznání. Tím dluhem je láska Kristova, plná milosti a pravdy. Ve splácení tohoto dluhu nejsem jistě dokonalým, ale usilovně běžím a zápasím o to, abych byl shledán podobným Kristu a ve všem se mu líbil.

Ať na mě tedy nikdo nežaluje a neobviňuje mne z nenávisti či rozdmýchávání nesnášenlivosti. Nejsem vinen, když upozorňuji na totéž, co zvěstoval Jan Křtitel nebo sám Ježíš Kristus: "Neste ovoce pokání." Pokání je změna smýšlení, nazvání zlého zlým, odmítnutí zlého a odvrácení se od zlého. Pokání je obrácení se ke Kristu a plné poddání se jeho vládě.

Jsem přesvědčen, že věřící jednotlivci (katolíci i nekatolíci) sedící za jednacím stolem a diskutující církevní restituce byli v drtivé většině muži pokání. Jinak je tomu však s papežskou autoritou. Žádný z jednotlivců neměl šanci zralé ovoce pokání této nekajícné autority vidět, protože takové zralé ovoce pokání neexistuje. Opatrná vyjádření rtů se občas objeví, ale o proměně srdce nemůže být řeč.

Jak se postavit k výzvě ke smíření od nekajícné strany?

Kdy jsme jako jednotlivci smířeni s Bohem? Když se my hříšní svým pokáním a vírou v Krista smíříme s Bohem. Na Boží straně problém není. On se s námi již smířil v Kristu Ježíši. On již vše učinil. Nedodělávka je na naší straně, na straně viníků. Naše pokání a víra ve smírnou oběť Ježíše nás učiní účastníky tohoto smíření s Bohem.

Bez pokání tedy není smíření v Kristu možné - mluvím o duchovním smíření, neboť v duševní rovině je mnoho smírů. Jsme-li obětí, pak ze své strany můžeme udělat vše, viník však musí činit pokání od zlého do Krista, aby se zde v Kristu s námi setkal a stal se účastníkem Kristova duchovního smíření.

Znovu říkám, papežská autorita je nekajícná, nenese ovoce pokání, a proto se s ní nelze smířit do té doby, dokud se neodvrátí od zlého do Krista. Jsem tedy smířen s katolíkem, jistě jsem smířen s Václavem Malým, kterého mám rád již od mrazivého listopadu 1989, kdy jsem v třeskuté zimě poskakoval na Letné a skandoval spolu s ním "podívej se Gusto, jak je tady husto". Václav Malý, i kdyby velice chtěl, však nepřivede papežskou autoritu k pokání. Nedokáže to ani současný, ani žádný jiný papež. Je to mocnost, která se Kristu pokloní až při jeho druhém příchodu.

Hledejte tedy každou příležitost, jak milovat katolíka, evangelíka, charismatika, jakéhokoli křesťana, jakéhokoli člověka. S Nevěstkou, která chce svůj šarlatový šat přikrýt bílým závojem a prohlásit se za čistou pannu, však nemějte nic společného.

Milan Chotaš