"A tamější Židé
byli ušlechtilejší než ti v Tesalonice:
přijali Slovo se vší dychtivostí a denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak." Sk 17:11
Poznání skrze zjevení Písma se v ušlechtilém srdci stává impulsem k radostnému chození v tom, co nám Duch svatý v Písmu oživil. Kéž je i tento článek ve své praktičnosti a snadné uchopitelnosti vybídnutím Ducha svatého k poddání se Božímu řádu duchovní správy.
"Vejděte těsnou branou" ... vstupte do níže popsaných věcí skrze pokoru. Duchovní správa, tak jak je zde popsána, vyvěrá totiž výhradně z milosti Boží a milost Bůh dává pokorným.
Úvod
Saulova cesta k apoštolství mezi pohany
Podívejme se na Saula (později apoštola Pavla) a jeho
duchovní pravomoc postupně rostoucí až k apoštolství mezi pohany (Ga 2:8), které mu bylo zaslíbeno již při jeho obrácení.
Obrácený Saul dostává prostřednictvím Ananiáše slovo od Pána:
"Bůh našich otců si tě vyvolil, abys poznal jeho vůli, uviděl jeho Spravedlivého (tj.
Ježíše Krista) a uslyšel hlas z jeho úst, neboť
mu budeš přede všemi lidmi
svědkem toho, co jsi viděl a slyšel." Sk 22:14-15
Poznámka: všimněte si, že Saul přijal zaslíbení ještě před svým křtem.
Obrácený Saul se na popud Ananiáše nechává pokřtít:
"A proč nyní váháš? Vstaň, dej se pokřtít a smyj své hříchy vzývaje jeho jméno." Sk 22:16
Saul je Bohem vyučován v Arábii, vrací se do Damašku a po třech letech přichází do Jeruzaléma:
"Když se však Bohu ... zalíbilo ..., abych evangelium o něm hlásal mezi pohany, neporadil jsem se hned s tělem a krví, ani jsem nevystoupil do Jeruzaléma k těm, kdo byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a pak jsem se zase vrátil do Damašku. Potom po třech letech jsem vystoupil do Jeruzaléma ... "
Ga 1:15-18
Barnabáš se Saula v Jeruzalémě ujímá a přivádí ho k apoštolům:
"Také Josef, který byl apoštoly nazván Barnabáš, což v překladu znamená syn potěšení, Levita, rodem z Kypru, měl pole, které prodal, peníze přinesl a položil k nohám apoštolů (tj. v Jeruzalémě)." Sk 4:36-37
"Barnabáš se ho (tj. Saula) ujal, přivedl ho k apoštolům ..." Sk 9:27
Ježíš Saulovi v Jeruzalémě upřesňuje slova zaslíbení o jeho duchovním povolání:
"... když jsem se vrátil do Jeruzaléma ... spatřil jsem Ježíše, jak mi říká: Pospěš si a vyjdi rychle z Jeruzaléma, protože nepřijmou tvé svědectví o mně. ... Jdi, neboť já tě vyšlu (tj. budoucí čas) daleko k pohanům."
Sk 17:21
Saul z Jeruzaléma, kde u Kéfy (Petra) zůstal 15 dní, odchází do končin Syrie a Kilikie.
viz Ga 1:18-21
Bratři Saula "odvedli dolů do Cesareje a vyslali
do Tarsu." Sk 9:30
Barnabáš je apoštoly (Petrem, Jakubem ...) vyslán z Jeruzaléma do Antiochie:
V Antiochii "veliký počet lidí uvěřil a obrátil se k Pánu. Zpráva o nich se donesla k sluchu církve v Jeruzalémě, i vyslali Barnabáše, aby prošel až do Antiochie." Sk 11:21-22
Barnabáš povolává Saula z Tarsu:
"Když (
Barnabáš do Antiochie) přišel a uviděl tu Boží milost, zaradoval se a
povzbuzoval všechny ... Pak odešel do Tarsu vyhledat Saula, a když ho našel, přivedl ho do Antiochie." Sk 11:26
Poznámka: Barnabáš povzbuzováním naplňuje své prorocké jméno - syn potěšení.
Barnabáš a Saul vyučují církev v Antiochii:
"Stalo se, že celý rok zůstali ve společenství církve (v Antiochii) a vyučili značný zástup; a v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni kristovci." Sk 11:26
Barnabáš a Saul přinášejí sbírku do Jeruzaléma:
Prorok Agabos předpovídá veliký hlad a v Antiochii se rozhodují pro sbírku "ku pomoci bratřím bydlícím v Judsku ... sbírku poslali starším prostřednictvím Barnabáše a Saula" viz Sk 11:27-30
Barnabáš a Saul se z Jeruzaléma vrací do Antiochie:
"Barnabáš a Saul splnili svou službu (tj. odevzdali sbírku), vrátili se z Jeruzaléma a vzali s sebou i Jana příjmením Marka." Sk 12:25
Barnabáš a Saul ve vedení církve v Antiochii:
"V Antiochii byli v místní církvi proroci a učitelé, Barnabáš ... a Saul." Sk 13:1
Pět proroků a učitelů je vyjmenováno. Barnabáš - prorok je jmenován na prvním místě, Saul - učitel je jmenován na posledním místě. Proroci jsou jmenováni nejdříve, pak následují učitelé.
Prorok je člověk stojící ve službě (úřadu, služebnosti) proroka a učitel je člověk stojící ve službě (úřadu, služebnosti) učitele.
Duch svatý vysílá Barnabáše a Saula k dílu:
"Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal." Sk 13:2
Místodržitel na Kypru si nechává zavolat Barnabáše a Saula:
"Ten (tj. místodržitel Sergius Paulus) si zavolal Barnabáše a Saula, protože chtěl slyšet Boží slovo." Sk 13:7
Pravomoc apoštolského učení zjevena skrze Pavla:
"Saul, jehož nazývali také Pavel, byl naplněn Duchem svatým, upřeně na něho (tj. kouzelníka, falešného proroka, Žida jménem Barjezus) pohlédl a řekl: Ó, ty plný vší lsti a každé ničemnosti, synu Ďáblův, nepříteli každé spravedlnosti, což nepřestaneš převracet přímé Pánovy cesty? A nyní, hle, Pánova ruka je proti tobě, budeš slepý a neuvidíš slunce až do daného času. Ihned na něj padla mrákota a tma, tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za ruku. Když místodržitel uviděl, co se stalo,
uvěřil pln zděšení nad Pánovým učením." Sk 13:9-12
Barnabáš a Pavel mluvili k místodržiteli - předávali mu Pánovo učení, Barjezus se začal stavět proti nim, proti jejich slovům, hledal, jak by místodržitele odvrátil od víry. (viz Sk 13:6-8)
Víra je ze slyšení Božího slova!
POZOR!!! Od tohoto okamžiku Písmo většinou uvádí obrácené pořadí Pavel a Barnabáš (Pavel první, Barnabáš druhý), ale Barnabáš a Pavel (Barnabáš první, Pavel druhý) se také i nadále vyskytují (např. Sk 14:14, Sk 15:12, Sk 15:25) - tam, kde lidé (pohané či Židé) přisuzují Barnabášovi významnější postavení. Je důležité pochopit, že pořadí není v žádném konkrétním výskytu v Písmu náhodné.
Tento úvod jsem vybral záměrně, abych na cestě mladíka Saula (Sk 7:58) k apoštolu Pavlovi ukázal růst duchovní autority jednotlivce. V Božím království totiž existují "hodnosti", jednotlivé úrovně duchovní autority, které jsou si sice v kontextu církve neustále vzájemně poddány, ale přesto jsou některé úrovně duchovní pravomoci vyšší a v případě nesouladu, kdy není možné čekat na dosažení jednomyslné shody, "přebíjejí" ty nižší.
Poznámka: podle mého osobního názoru se Barnabáš měl podřídit Pavlovi a netrvat na požadavku vzít s sebou Jana Marka (Sk 15:37); byl samozřejmě Pavlovým rovnocenným spolupracovníkem, byli skvělým sehraným tandemem, ale Pavlova duchovní autorita byla již vyšší. Barnabáš ovšem trval na svém, vyplul s Janem Markem na Kypr (Sk 15:39) a od té chvíle o něm Písmo již nemluví. To se mi zdá být potvrzením mé domněnky, že Barnabáš udělal zásadní chybu, když se Pavlovi v této záležitosti nepoddal.
Ovoce apoštolství - místní církve
V tomto článku nepopisuji podstatu apoštolství (doporučuji můj článek na tomto blogu s názvem Apoštolská autorita ze dne 26.11.2011).
Zjednodušeně lze ovšem říci, že apoštol je zázraky činící prorok, evangelista, pastýř a učitel na cestě, za nímž zůstávají místní sbory vedené jím ustanovenými staršími.
Na druhé straně
je však třeba říci, že sbory s ustanovenými staršími nemusí být a zpravidla ani nejsou výsledkem působení apoštola. K založení a vedení místní církve postačuje Písmo, víra ve Slovo a člověk s darem vedení.
POZOR!!! Všichni bychom si přáli, aby byl náš místní sbor založen na apoštolsko-prorockém základě apoštolských a prorockých Písem (to bývá splněno)
a skrze žijící apoštoly a proroky (to je v dnešní době spíše výjimka)
; a také bychom chtěli, aby ve vedení byli apoštolové, proroci a učitelé! Naše přání je jedna věc, realita však bývá odlišná.
Hierarchie Božího království v místní církvi
"A v církvi Bůh ustanovil nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom moci, potom dary uzdravování, pomoci (pl.)
, vedení (pl.)
, druhy jazyků." 1.K 12:28
Poznámka: (pl.) = plurál, množné číslo
Takto je postavena (Bohem navržena a stvořena) místní církev v Božím království -
tak vypadá nebeský vzor: nejprve apoštolové, za druhé proroci, za třetí učitelé ... To je cílový stav, tělo plného lidství, zralé postavy Krista. K tomu má místní církev směřovat, aby se naplnila celá Boží vůle s místní církví "jako v nebi, tak i na zemi."
Ta hierarchie (nejprve, za druhé, za třetí) je důležitá, nejen v tomto verši, ale v každé verši Písma: první znamená první, druhý znamená druhý, třetí znamená třetí, potom znamená potom.
Člověk v úřadu - "zemětřesení" v místní církvi
Církve, od katolické po evangelikální, charismatické či letniční, již téměř ve 100% případů dokáží eliminovat riziko neočekávatelného a nekontrolovatelného "zemětřesení" ve své struktuře duchovní správy. Směrnice, lidská ustavení a další procedury, povinnosti či ustálené zvyklosti, to vše zajistí "cílový stav v souladu s Písmem" organizovaně a kontrolovatelně: stačí v pravý čas označit určené lidi jako apoštoly, proroky či učitele a duchovní správa v místním sboru "odpovídá" biblické normě.
Je tady ovšem malý háček: "
Bůh ustanovil nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom ..."
Hierarchie duchovní správy nepochází od člověka, je od Boha. Bůh v zahradě Eden sice nechal Adama nazvat zvířata, která mu poddal,
církev a úřady v církvi ovšem poddal Kristu. Od Krista pochází název a definice služby (úřadu, služebnosti) a je to On - Ježíš Kristus - kdo do těchto služeb ustavuje lidi podle svého rozhodnutí: "Jsou rozdíly v darech milosti, ale tentýž Duch (tj. Duch svatý);
jsou rozdíly v službách, ale tentýž Pán (tj. Syn, Ježíš Kristus); a jsou rozdíly v působení, ale tentýž Bůh (tj. Otec), který působí všechno ve všech." 1.Kor 12:4-6
"Ten, ... jenž vystoupil vysoko nad všechna nebesa (tj. Ježíš Kristus) ..., dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele ..." Ef 4:10-11
Bohu málo záleží na lidských procedurách, není jimi vázán, je ve svém počínání zcela svrchovaný a nekontrolovatelný. Nebojuje proti lidským modelům, neodstraňuje neapoštoly, neproroky, neučitele způsobem, jakým ukončil pozemské putování Ananiáše a Safiry (Sk 5); musel by totiž nejdříve skolit ty, kteří neapoštola označili pojmem apoštol, neproroka označili pojmem prorok a neučitele označili pojmem učitel. Bůh je Bůh, Ježíš je Pán a buduje si svou církev sám - na skále, na zjeveném Slově Božím.
Co se tedy stane s duchovní správou místní církve, když do ní Pán dá člověka ve službě apoštola, proroka nebo učitele?
Jsou dvě možnosti. Nestane se nic a nebo dojde k dramatické proměně - duchovní správa (výkon duchovní pravomoci) v místním sboru se změní. Věci, které povstaly ze země se "otřesou" a ustaví se věci nebeské, od nichž se začne skládat nová hierarchie.
To "zemětřesení" však nevyvolává příchozí člověk v úřadu; apoštol, prorok nebo učitel není rozvraceč. To "zemětřesení" působí Duch svatý, ovšem spolu se stávajícími vedoucími; oni tomuto "zemětřesení" dávají průchod. Bez nich to nejde. Pokud si příchodu člověka v úřadu "nevšimnou", tento člověk v pokoji odchází a duchovní správa nedozná žádné změny.
Stejné "zemětřesení" je na místě očekávat v případě, že do Božího povolání a ustavení doroste konkrétní člověk zevnitř - člen místní církve. Pokud si tohoto člověka a okamžiku jeho Božího ustavení stávající vedoucí všimnou, hierarchie a výkon duchovní správy se změní, pokud si "nevšimnou", tento člověk v pokoji odchází.
Poznámka: slovo "nevšimnou" dávám do uvozovek proto, že nevšimnutí bývá málokdy nevědomé; vedoucí si zpravidla všimnou, ale nedbají nebo si s danou situací nevědí rady.
Odhlédněme teď od toho, zda člověk v úřadu přichází zvenku (prorok či učitel z Jeruzaléma, Tarsu či odjinud) nebo zevnitř. Co konkrétně se mění? V případě, že jsou stávající vedoucí poddáni Kristovu kralování a v pokorné poslušnosti chodí Duchem, respektují Boží ustavení a Boží řád. Vše se děje ve světle, otevřeně hledají Boží vůli a otevřeně mluví s člověkem v úřadu, k čemu je Bohem povolán a ustaven.
Člověk v úřadu to ví, jeho Boží povolání a ustavení není zmatek spletitých domněnek, dokáže ho jasně formulovat. Stávající vedoucí možná před touto artikulací (popsáním a vysvětlením tohoto člověka) neměli konkrétní zjevení obsahu a rozsahu duchovního povolání tohoto člověka, ale jeho slova souzní s tím, co již sami od Ducha svatého ví.
Poznámka: jen opakuji - podmínkou neporušeného zjevení a poznání je poddanost Kristovu kralování projevující se chozením Duchem.
Stávající vedoucí, kteří si chtějí "nevšimnout", se člověka v úřadu samozřejmě také neptají na jeho povolání - nechtějí slyšet to, co podvědomě tuší. Tento článek se ale nevěnuje skutkům těla lidí protivících se Božímu řádu, nastiňuje Boží působení tam, kde kraluje Kristus.
Krok za krokem k apoštolské pravomoci
"A v církvi Bůh ustanovil nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom moci, potom dary uzdravování, pomoci (pl.), vedení (pl.), druhy jazyků." 1.K 12:28
Podle mého osobního názoru je výše uvedený verš
1.K 12:28 klíčem k pochopení hierarchie duchovní pravomoci v místní církvi. Narozdíl od jiných výčtů charismat a služeb (v listech Římanům, Korintským, Efezským a jinde) je zde totiž jasně deklarováno
pořadí důležitosti jednotlivých služeb z pohledu místní církve, a to od nejvyšší pravomoci po tu nejnižší.
Také je však zřejmé, že
se v tomto verši 1.K 12:28 neuvádí plný výčet všech charismat (darů milosti) a služeb; uvádí se ty nejběžnější, které navíc vymezují určitou souhrnnou kategorii či hladinu či vrstvu či stupeň
v "pyramidě" duchovní správy.
Co si představit pod pojmem souhrnná kategorie či stupeň? Například 1. stupeň základní školy má několik tříd, 2. stupeň základní školy taktéž. Stejně tak střední škola nebo vysoká škola. První stupeň ZŠ začíná 1. třídou a končí 5. třídou (v současné době) - první stupeň ZŠ je tedy kategorie, která zahrnuje několik tříd dohromady.
Tedy, stupeň - tak, jak budu toto slovo nadále v tomto článku používat -
bude znamenat určitý rozsah od nějaké počáteční nižší hranice k nějaké koncové vyšší hranici. Na tento konkrétní stupeň bude navazovat jiný, vyšší stupeň.
1. stupeň - druhy jazyků - individuální charismata pro daný okamžik
Do 1. stupně, který je v 1.K 12:28 označen zastřešujícím pojmem
"druhy jazyků" řadím individuální projev Ducha svatého, který v daný okamžik obohatí místní církev; výčet v 1.K 12:7-10 vymezuje, podle mého názoru,
rozsah tohoto stupně: slovo moudrosti, slovo poznání, víra, dary uzdravování, působení mocných činů, proroctví, rozlišování duchů, druhy jazyků, výklad jazyků.
Všimněte si, že výčet projevů Ducha v 1.K 12:7-10 končí výkladem jazyků. To je zcela v souladu s kapitolou 14 (1.K 14), kde Pavel vysvětluje, že výklad činí z modlitby či chvály v jazyku nástroj budování celé církve. Pod úrovní 1. stupně tedy máme ještě jakousi základnu soukromé osobní zbožnosti, na níž si sami pro sebe zpíváme duchem a modlíme se duchem; sebe budujeme, což je velmi dobré a prospěšné, ale teprve na 1. stupni začínáme budovat celou církev - výkladem jazyků počínaje a slovem moudrosti konče. To ovšem stále ještě mluvíme pouze o individuálních projevech pro daný okamžik.
Je tento můj výklad v souladu s realitou? Jistě. Velká část lidí v charismatickém sboru se v jazyku modlí duchem - v hierarchii duchovní správy jsou na této základně soukromé osobní zbožnosti. Některý z nich pak v jednotlivém případě vystoupí na 1. stupeň k budování celé církve a vyloží modlitbu v jazyku, jiný se modlí různými jazyky, další rozliší konkrétního ducha, jiný přinese proroctví. Přitom se zdá, že směrem ke slovu moudrosti je těchto projevů méně a méně - výklad jazyku je snáze dosažitelný než slovo moudrosti.
Apoštol Pavel se základně a 1. stupni obsáhle věnuje v 1.K 14. Vždyť křesťanský život je o dávání a hledání prospěchu druhého, proto nás Duch svatý skrze Pavla tak vehementně nabádá k tomu, aby člověk modlící se v jazyku nezůstával zahleděný do sebe, ale vystoupil na stupeň, kde bude budovat druhé. Je přirozené, že první krok ze základny je na stupeň č. 1 a již 1. stupeň - jednorázový projev Ducha svatého - v sobě nese duchovní autoritu, to je důležité si uvědomit. Za tímto projevem totiž stojí Bůh.
2. stupeň - vedení (pl.) pro daný časový úsek
2. stupeň duchovní pravomoci je vyšší než 1. stupeň duchovní pravomoci. Od jednorázového projevu daru milosti na 1. stupni se na 2. stupni dostáváme k časovému úseku, v němž je určitý člověk Bohem (a doufejme, že i lidmi) pověřen k vedení lidí. Tato vedení jsou různá a v 1.K 12:28 je proto také užito množné číslo (plurál - pl.); Duch svatý mluví nikoli o jednom vedení, ale o různých vedeních různých věcí.
Podívejme se opět do reality. V charismatickém sboru máme jednotlivce, kteří mluví jazyky, ale žijí si tak trochu sami pro sebe, něco znají, nějak s Bohem počítají, ale církev jejich přítomností není příliš obohacena - to jsou lidé na základně.
Pak jsou zde jednotlivci, kteří se čas od času nechají Bohem použít k budování druhých - vystupují na 1. stupeň a nebo, v některých případech, na tomto stupni duchovní autority opakovaně slouží druhým. U těchto lidí, kde se již začíná projevovat konzistentní služba konkrétním charismatem, by stávající vedoucí měli zpozornět.
A pak zde máme lidi, kteří jsou Bohem povolaní a ustavení k vedení druhých lidí. Tito Bohem povolaní a ustavení vedoucí jsou následováni zbožnými lidmi.
Poznámka: ve světě je bezpočet nejrůznějších vedoucích, které dle svých choutek a žádostí následují různí lidé.
Výše jsem uvedl, že pro
založení a vedení místní církve postačuje Písmo, víra ve Slovo a člověk s darem vedení. Tím jsem měl na mysl tuto úroveň duchovní autority: 2. stupeň - vedení.
Takový vedoucí bude samozřejmě vyučovat, kázat, zvěstovat evangelium, povede pastorační rozhovory a mnohdy přinese nějaký prorocký podnět. Může dokonce i dojíždět do jiných míst a založit nové skupinky či sbory. Duchovní autorita 2. stupně spolu s živou vírou vykoná veliké věci.
Je jasné, že člověk s duchovní autoritou 2. stupně ji nemá zneužívat k omezování svobody duchovních projevů. Člověk s duchovním projevem k budování církve (autorita 1. stupně) je sice poddán vedoucímu (autorita 2. stupně), ale vedoucí nemá právo bránit duchovním projevům; sám totiž má být neustále poddán Duchu svatému a "kde je Duch Pánem, tam je svoboda" (2.K 3:17) k činění všech skutků z Boha.
3. stupeň - pomoci (pl.)
Kdo pochopí tento stupeň a to, proč jsou pomoci (pl.) výše než vedení (pl.), pochopí jistě celou pyramidu duchovní správy.
3. stupeň je vyšší než 2. stupeň. Pomoci (pl.) stojí výše, nesou vyšší duchovní autoritu než vedení (pl.). Přeskočme nyní k tomu nejvyššímu stupni - apoštolství. To s sebou přináší "celou radu Boží"; je to nejplnější a nejpřesvědčivější zjevení Boží podstaty. Od nejnižšího stupně po nejvyšší se postupně stále plněji a přesvědčivěji zjevuje Boží milost a pravda.
Postupu vzhůru ke stále vyšší duchovní autoritě je ovšem ve světle Písma třeba rozumět takto: ti, kteří jsou otroky všech, jsou v Božím království ti první a služebníci druhých jsou velicí. To postupné Boží uvádění (ustavování) na vyšší a vyšší úroveň autority má jen málo společného se světským vůdcovstvím.
Světská autorita je postavena na síle a moci. Vyšší úroveň světské autority demonstruje sílu a vyvolává pocit oddělenosti. Odrazem silného působení světských autorit je rozdělení společnosti na kasty či společenské třídy. Naproti tomu,
duchovní autorita je v Duchu: "Ne silou, ani mocí, ale mým Duchem, praví Hospodin zástupů" (Za 4:6) A
Duch vydává svědectví Ježíši a zjevuje Otce - více a více, plněji a plněji; s každou vyšší úrovní duchovní autority je odhaleno více z Boží podstaty a plnosti.
Jaká je skutečnost? Charismatické církve a sbory se zpravidla rozštěpí dříve, než někdo doroste do duchovního pověření od Boha pomáhat duchovními
dary pomocí. Tento duchovní dar není to, když věřící student Tomáš přinese nákup nepohyblivé sestře Veronice (to není dar pomoci, ale projev elementární lidské slušnosti, kterého je schopen každý duševně zdravý jedinec).
Tento dar je na úrovni charitativní (humanitární, sociální) pomoci překračující hranice místního sboru.
Vedení (pl.) se drží v hranicích místní církve, pomoci (pl.) dosahují dále a nesou světu zvěst o Boží lidumilnosti - jeho dobrotě a péči o všechny lidi, nejen věřící.
Dobře vykonávaná duchovní pravomoc 2. stupně (vedení) činí z místní církve živoucí prostředí bezpečné pro lidi uvnitř. Dobře vykonávaná duchovní pravomoc 3. stupně (pomoci) činí místní církev známou okolnímu světu.
"Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." J 13:35
Musíme pochopit, že se zde nemluví o lásce sexuální či lásce vyjádřené pouze květnatou mluvou modliteb či písní - taková "láska" zpravidla nikoho nic nestojí; Duch svatý zde mluví o lásce praktických skutků a
duchovní dar pomocí je krásným
výrazem této
praktické lásky, která je v Kristu Ježíši.
Poznámka: je smutné, pokud věhlas a dopad místní církve na okolní svět končí zdmi místnosti, kde se církev schází. A v dnešní době není vůbec těžké ani nákladné zjistit, zda lidé v daném městě církev XY znají a s čím si ji spojují. Stačí jednoduchý průzkum veřejného mínění - dotazník s dvěma prostými otázkami: 1. Znáte církev XY Horní Dolní? (Ano / Ne) 2. Pokud ano, s čím si ji spojujete?
Je politováníhodné, když vedoucí na 2. stupni duchovní autority ignoruje (ignorují) Bohem povolané lidi s darem pomoci a ti jsou nuceni sloužit mimo místní církev ve světsky řízených charitativních a dobročinných organizacích, aby zde naplnili své povolání. Kdo dává církvi obdarování lidí jako dar? Kristus. Je v tom snad rozdělen? Ohrožuje tím celistvost či funkčnost svého těla? Naprosto ne.
Žádný vedoucí, a tím méně vedoucí s duchovní pravomocí 2. stupně, není Bohem postaven k tomu, aby měl vše pod palcem. Kristus má vše pod palcem.
Král Ježíš Kristus vymezuje hranice duchovní správy a přivádí všechny své
poddané k rozpoznání hranic své duchovní pravomoci. Pokorný člověk s darem pomoci nebude mít ambice překračovat hranice své pravomoci - jeho autorita 3. stupně ovšem "přebíjí" v oblasti jeho daru autoritu 2. stupně.
Vždy je třeba pochopit oblast a primární autoritu, která v hranicích této oblasti hraje "první housle". Proto je řečeno "podřizujte se jeden druhému v bázni před Kristem" Ef 5:21 - to není slovo k vyvolání zmatku, ale nezbytná instrukce pro
zachování vůdčí role Ducha svatého, jímž se všichni mají naplňovat a jehož skutky mají všichni konat (viz Ef 5:17n).
Bez podřízenosti jednoho druhému nemůže vládnout Kristus, ale vždy - dříve či později - bude vládnout člověk. Jedině bázeň před Králem Ježíšem Kristem zaručí, že lidé budou respektovat hranice své duchovní pravomoci a neopováží se ovládat oblast, kterou Král svěřil do pravomoci jiného svého služebníka.
4. stupeň - dary (pl.) uzdravování
4. stupeň duchovní pravomoci je vyšší než 3. stupeň duchovní pravomoci a přidává ke zjevení Boží podstaty nadpřirozené působení; roste věhlas místní církve a Satanovo království je viditelně konfrontováno s Boží mocí. Člověk na 4. stupni duchovní autority konzistentně slouží dary uzdravování, tím se liší od člověka, skrze něhož se některý z darů uzdravování projevil jednorázově (duchovní pravomoc 1. stupně).
Místní církev ovšem není jenom uzdravující shromáždění. Stejně jako v případě duchovní pravomoci 3. stupně (pomoci) se i člověk s duchovní autoritou 4. stupně (dary uzdravování) musí podřizovat ostatním v bázni před Kristem. Tělo musí fungovat jako tělo, každá část má svůj úkol. A hlavou těla je Kristus.
Minout však možnost sloužit světu dary uzdravování, když je v místní církvi takto obdarovaný člověk, to by bylo naprosto bláznovské. "Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy." 1.J 3:8
Znovu říkám, jedině bázeň před Kristem přivádí lidi k poslušnosti Písmu - k podřízenosti jednoho vůči druhému.
5. stupeň - moci (pl.)
Znovu jako u všech nižších stupňů,
5. stupeň duchovní pravomoci je vyšší než 4. stupeň duchovní pravomoci. Boží moc se již neváže pouze k zázrakům na lidském těle (popř. i duši a duchu) , ale projevuje se i jiným způsobem (proměnou vody ve víno, rozmnožením chlebů, chozením po vodě, atd.).
Shrňme si nyní, co již bylo řečeno: existuje základna soukromé osobní zbožnosti, 1. stupeň občasného duchovního daru pro daný okamžik, 2. stupeň vedení pro daný časový úsek. Tyto úrovně duchovní pravomoci zůstávají skryté okolnímu světu. Lidé zvenku se s nimi setkají pouze, pokud přijdou do církve.
Od 3. stupně se již o místní církvi mluví v souvislosti s praktickou pomocí - viditelnými skutky milosrdenství a pomoci potřebným. 4. stupeň duchovní pravomoci přidává nadpřirozenou dimenzi - uzdravování těla (popř. i duše a ducha) a 5. stupeň tuto nadpřirozenou dimenzi rozšiřuje i na mnoho jiných projevů Boží moci.
A od 6. stupně již mluvíme o službách (úřadech / služebnostech), kdy jsou konkrétní lidé dáváni církvi jako dary.
6. stupeň - učitel
7. stupeň - prorok
8. stupeň - apoštol
"A v církvi Bůh ustanovil nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom moci, potom dary uzdravování, pomoci (pl.), vedení (pl.), druhy jazyků." 1.K 12:28
6., 7. a 8. stupeň stojí nad nižšími stupni duchovní pravomoci. Služba apoštola, proroka či učitele je specifická v tom, že apoštol, prorok či učitel je církvi dán jako dar. Na rozdíl od nižších stupňů duchovní pravomoci, kde lidé slouží církvi dílčí oblastí svého života, apoštol, prorok či učitel je dán církvi jako celistvá bytost oddělená pro Hospodina - je podoben "celopalu" na Hospodinově oltáři.
Apoštol, prorok či učitel ztratil svůj život, zahubil svou duši a ve svém zapírání sebe sama překročil hranici, kdy se na něm naplňuje Písmo "nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Ga 2:20)
Poznámka: tento verš "nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" je samozřejmě určen všem, ale míra jeho naplnění je u různých lidí odlišná.
Teď si v krátkosti
srovnejme 1.K 12:28 a
Ef 4:11. "A on (tj. oslavený Ježíš Kristus) dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravil svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova ..." Ef 4:11-12
Ve výčtu Ef 4:11 máme navíc
evangelisty a pastýře. V tom ovšem není žádný rozpor: 1.Kor 12:28 hledí na vnitřní správu již existující místní církve.
Služba evangelisty je vně -
přivádí nové a nové lidi ke Kristu, čímž se automaticky stávají součástí těla Kristova; příchodem nových lidí do místní církve se ovšem bezprostředně
Boží řád autority v místní církvi (nastavení jednotlivých stupňů duchovní pravomoci)
nemění, zůstává zachován.
Obsah a rozsah služby
pastýře je ve světle celého Písma trochu složitější a komplexnější. Zjednodušeně lze říci, že pastýřem je v Písmu nazýván
vedoucí - ten, kdo vede lidi: prorok (např. Mojžíš), soudce, král či starší; ti všichni jsou v Písmech nazýváni pastýři.
Ježíš povolává apoštola
Petra jako pastýře v evangeliu Jana: "Pas mé beránky, ... pas mé ovce ..." J 21:15-17
Apoštol je tedy také pastýřem. A jakým způsobem apoštolové pásli Ježíšovy ovce?
Co bylo tím prvním a nejdůležitějším nástrojem pasení?
"Ti, kteří radostně přijali jeho (tj. Petrovo) slovo, byli pokřtěni a toho dne bylo přidáno asi tří tisíce duší. Vytrvale zůstávali v
učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách." Sk 2:41-42
Pastýř předně učí Boží slovo. To může být pro mnohé lidi překvapení, ale je to tak. Pastýř není v první řadě ten hodný, poslouchající, empatický člověk. Tyto znaky křesťanského charakteru jsou samozřejmě potřebné, ale tou
základní podstatou pastýřské péče je učení.
S tím zcela souzní další důležitá souvislost. Apoštol Petr o sobě mluví jako o spolustarším (1.P 5:1), apoštol Jan se také označuje titulem starší (2.J 1:1, 3.J 1:1). Není překvapením, že požadavkem na staršího je schopnost učit. (viz 1.Tm 3:2, Tt 1:9)
O služebnostech Ef 4:11 se někdy mluví jako o pateru služebností a podle mého názoru je jich skutečně pět.
Poznámka: někteří vykladači mluví o čtyřech službách - pastýře spojují s učitelem. To vzhledem k výše uvedenému vztahu pastýřské péče a učení jistě není daleko od pravdy; přesto to považuji za zjednodušení a sám rozlišuji pět služeb.
Jaký je tedy vztah pastýř - učitel? Ne každý pastýř (služba / úřad / služebnost) je učitel, každý učitel je však pastýř.
Poznámka: lidé si chybně myslí, že namyšlený a tvrdý člověk, který v jejich církvi ze všech nejlépe vysvětluje Písmo, je učitel. Omyl, to není učitel, ale hulvát, který je nadmutý poznáním. Takový nestojí ve službě Pána, ale slouží vlastnímu egu.
Povolávaní vedoucí jsou velice různí a bývají ustavováni do služby pastýře v různém stádiu zralosti. Také jejich působnost je různá - někdo vede 10 lidí, jiný tisíc.
Pastýř jako starší (vedoucí) místní církve
nemusí stát ve službě učitele.
Učitel (služba / úřad / služebnost) v místní církvi
je však zároveň
pastýřem z titulu duchovní pravomoci k vedení lidí.
V Antiochii (viz Sk 13:1) bylo minimálně pět starších / pastýřů / vedoucích této místní církve. Byli to lidé vyzrálí a stojící ve službě proroka (Barnabáš) či učitele (Saul). Je možné, ale spíše nepravděpodobné, že mimo těchto pět lidí v úřadech proroka a učitele tam byl / byli ještě jiní starší / pastýři / vedoucí. Tito další starší by také měli schopnost učit, ale nestáli by v úřadu učitele, jinak by byli též vyjmenováni. Můj osobní názor je ovšem ten, že tam bylo právě pět starších / pastýřů / vedoucích místní církve, kteří jsou jmenováni.
Teď je doufám jasnější pojem pastýř. Také by mělo být zřejmé, že
pastýřem místní církve může být člověk s duchovní autoritou 2. stupně. A taková je skutečnost v drtivé většině případů místních sborů. Proto je naprosto zásadní, aby pastýř s duchovní pravomocí 2. stupně oblékl pokoru. V jiném případě odsoudí sám sebe a celý sbor, který vede, ke stagnaci - co do působení Ducha svatého, počtu lidí i dopadu na okolní svět. Pyšný pastýř (jednotlivec či staršovstvo) totiž nedovolí nikomu, aby sloužil na vyšším stupni duchovní autority, než má on sám.
6. stupeň - učitel
Podívejme se na růst duchovní pravomoci v oblasti učení.
Schopnost učit spolu se spoustou dalších předpokladů v oblasti charakteru kvalifikuje člověka k vedení a péči o lidi; takový člověk se může stát starším místní církve.
Učitel má ovšem vyšší duchovní pravomoc než člověk schopný učit. A ještě výše stojí
apoštol, jehož učení je provázeno demonstrací Boží moci. Apoštolské učení je na samém vrcholu pyramidy duchovní autority.
Učitel tedy není apoštol. Učitelovo pověření a rozsah jeho služby je mnohem užší než u apoštola. Navíc jeho učení nemusí být nutně spojeno se zázračnými projevy Boží moci. Přesto je úřad učitele nesmírně důležitý. V okamžiku, kdy do místní církve přijde učitel, pak by to měl být hlavně on, kdo ponese tíhu břemena vyučování.
Příchod učitele do místní církve není Ježíšovo vyslovení nedůvěry těm, kteří vyučovali dříve, je to Boží milost, která místní církvi otevírá cestu ke komplexnímu duchovnímu růstu.
Učitelský úřad totiž
zásadním způsobem posouvá Boží slovo k praktické aplikaci - k chození v předaném zjevení. Učitelova způsobilost je v první řadě v oblasti Ducha, slovo ožívá a v srdci posluchače koná to, co by pouze v mysli nikdy vykonat nemohlo. Učitel učí jako ten, kdo má pravomoc, jeho slovo má tíhu Boží slávy, která je vnímána bezprostředně a velmi osobně. Písma vykládaná učitelem nejsou o jiných lidech, o hypotetických situacích, k nimž mohu zaujmout celou škálu postojů, jsou o mě, o mé situaci, přesvědčivě a přesně popisují stav mého srdce.
Poznámka: není žádný jiný způsob, jak poznat duchovní pravomoc učitele, než ho nechat učit; kvalitu tanečníka přece také poznáváme podle tanečníkova tance, kvalitu tlumočníka podle tlumočníkova tlumočení, kvalitu kuchaře podle jeho vaření a následné ochutnávky kuchařova díla.
Učitel a stejně tak prorok či apoštol je dán církvi jako "celopal" - celý člověk; je Bohem oddělený k budování těla a za jeho službu mu náleží spravedlivá odměna. "Hoden je dělník své mzdy." 1.Tm 5:18, Lk 10:7
7. stupeň - prorok
7. stupeň je vyšší než 6. stupeň. Prorok je v Písmu jmenován před učitelem. Prorok měl ve staré smlouvě nezastupitelnou úlohu a má ji i v nové smlouvě; přináší / "ztělesňuje"realitu neviditelného Božího království mnohem dříve, než se projeví ve viditelné oblasti. Je garantem toho, že se život místní církve točí kolem úplných a dokonalých nebeských vzorů. Staví do kontrastu úplnost a neúplnost, dokonalost a nedokonalost.
Je klíčový pro strategická rozhodnutí, má zmocnění k duchovnímu boji. S prorokem místní církev neusne, zbožní lidé se pohybují velice blízko hranice svých možností. Bez proroka bývá církev podobna hromadě ladem ležících kamenů, lidé nevstupují do svých povolání, spousta darů v lidech je opomíjena a zůstává bez užitku. Církev přijímá nižší standardy, pomalejší tempo; jsou sice zajištěny základní životní funkce organismu, ale chybí rozmanitost, různorodost, lidé si povolují, začínají lenivět a stávají se konzumenty. Žijí hluboko pod svými možnostmi.
Prorok v místní církvi je jako olej přilévaný do ohně Ducha svatého, přináší akceleraci, dynamiku, vědomí Boží převahy. Prorok konfrontuje vše, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha, neúnavně volá k pokání.
Tak jako člověk schopný učit ještě není učitel, ani člověk s darem proroctví ještě není prorok. Pravé proroctví vydává svědectví Ježíši (viz Zj 19:10), prorok však vydává svědectví Ježíši ve své celistvosti, jako bytost.
8. stupeň - apoštol
8. stupeň je vyšší než 7. stupeň - apoštol je jmenován před prorokem.
Znovu chci odkázat na svůj článek na tomto blogu ze dne 26.11.2011 s názvem Apoštolská autorita. Popisuji zde pět základních charakteristik apoštolské pravomoci: povolání, Kristův charakter, učení, otcovství a mocné činy. Všechny tyto charakteristiky jsou u apoštola přítomny a skrze lásku pracují k naplnění Božího záměru.
Praktická aplikace "pyramidy moci" v místní (městské) církvi
Pokora vedoucích. Pokud není pokora společný jmenovatel, maximum možného v konkrétním městě bude občasný ekumenismus v podobě nějaké společné aktivity - bohoslužby, modlitebního setkání, evangelizace, kurzů alfa, fotbalového turnaje ... duchovní správa místních sborů však nedozná žádné změny. Církev ve městě je pak dlouhodobě podobna několika torzům odlišných lidských těl - jedno tělo je bez rukou, druhému chybí nohy, třetí je spíše shlukem různých orgánů bez ladu a skladu ... tímto politováníhodným stavem se nezdržujme.
Pokora vedoucích. Řekněme, že v konkrétním městě je přítomna, aspoň u některých. Tito pokorní lidé, Bohem ustavení k duchovní správě, mohou vstoupit do výše popsaných věcí: každý z nich totiž o sobě smýšlí střízlivě, zná hranice svého povolání a prahne po vyvýšení Krista, svého krále, jemuž je zcela poddán.
1. tito lidé se musí setkat
2. musí se rozhodnout jít společnou cestou duchovního společenství; to si žádá společně trávený čas
3. tomuto společenství nejprve vystaví svůj osobní život, kdy budou sloužit jeden druhému
4. pak mu (tomuto společenství vedoucích) vystaví život svých rodin
5. potom mu vystaví život církve, kterou z Božího pověření spravují
Jedině v důvěrném společenství vzájemné podřízenosti dobře prospívá duchovní povolání a ukazuje se člověku samotnému i druhým ve své komplexnosti. Setkávají-li se lidé ke svému vzájemnému budování, prorok prorokuje - nemůže jinak, učitel učí - nemůže jinak. A nejen prorok nebo učitel, každý slouží druhým tím darem, který pro budování druhých přijal od Pána. Postupem času je stále zřejmější, kdo je kým v těle Kristově.
Pokora. Tak jako na počátku, kdy se vedoucí rozhodnou pro společné setkávání, i nadále je naprosto nezbytná. V okamžiku, kdy se totiž zřetelně ukážou služby apoštola, proroka, evangelisty, pastýře a učitele a další dary ve své bohatosti a rozmanitosti, Bůh očekává, že se lidé poskládají podle Božího řádu. Nikoli k panování, nýbrž ke službě. Tehdy získá Ježíšův výrok "kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne" velmi praktický význam. Shluk orgánů a částí těla za Ježíšem jít nemůže, zformované tělo však ano.
Tedy, řeknu to ještě jednou co nejjednoduššími slovy: pokorní vedoucí, najdou se, mají duchovní společenství, které buduje nejprve jejich osobní život a pak i život jejich rodin. Dají tomuto společenství dostatek času, aby se v jasných obrysech - ne nutně ve všech detailech - ukázal obsah a rozsah duchovního povolání jednotlivých vedoucích. Z milosti Boží se jednotliví vedoucí pravdivě najdou na určitém stupni duchovní pravomoci a poddají se jeden druhému; nyní už ovšem ne pouze na základě proměněného charakteru, ale taktéž na základě Božího řádu:
apoštolové, proroci, učitelé, moci, dary uzdravování, pomoci, vedení.
POZOR!!! Pokud se třeba v daném městě začnou setkávat vedoucí, kteří v průběhu času shledají, že jsou všichni na 2. stupni duchovní pravomoci (vedení), je to skvělá výchozí pozice! Mnohem lepší, než když se vedoucí na 2. stupni duchovní pravomoci navzájem označují apoštoly, proroky či učiteli, aniž jimi jsou.
Pak ať v rámci tohoto duchovního společenství pokorných vedoucích předkládají jednotliví vedoucí své podněty, jak "připravit svaté k dílu služby, vybudovat tělo Kristovo" v daném městě - od těch na nejvyšším stupni duchovní pravomoci k těm na nižších stupních.
Hledejte jednomyslnou shodu, jak tyto podněty prakticky realizovat. Někteří vedoucí narazí na nepřekonatelnou opozici ambiciózních lidí ve svém vlastním sboru, jiní budou moci právě skrze tyto podněty svůj sbor postupně transformovat tak, aby co nejplněji čerpal milost z nové duchovní správy Duchem zformované a ustavené v daném městě.
Závěr
V názvu tohoto článku používám výraz "pyramida moci" - záměrně; chci totiž, aby si tento článek přečetli i lidé, kteří touží po moci místo toho, aby se zcela poddali Kristovu kralování a rostli v duchovní pravomoci.
Proč to chci? Vždyť i Ježíš projevuje svou shovívavost vůči svým učedníkům, když se znovu a znovu handrkují o to, kdo z nich je mezi nimi největší. Nemylme se, církev je plná lidí s ambicemi, silnější je však milost, kterou Pán dává a já se modlím, aby se pyšný pokořil, přijal milost a stal se tím, kým se v těle Kristově může stát.
Modlitba
Pane Ježíši, shromáždi pokorné, dej a dávej jim milost, dej jim chodit ve větší a větší duchovní pravomoci, dej milost, aby se vedoucí místních církví setkávali v důvěrném společenství s tebou a Otcem, konali ti službu, postili se a Duch svatý k nim mluvil. Dej milost, aby si navzájem nepřekáželi, ale učili se rozpoznávat hranice svého povolání, s radostí a vděčným srdcem v něm rostli a přinášeli hojné ovoce ke tvojí slávě. Dej milost, aby oslavující sebe nalezli ve svém srdci místo k pokání, zastyděli se a vykročili cestou novou k naplnění svého života. Amen.
Milan Chotaš
