Jak umožnit prorokování v církvi?

Církev se oprávněně brání manipulaci, čarodějnictví, pohanskému věštění či lidskému předpovídání budoucnosti. S duchovně závadným prorokováním má každá denominace, bohužel, dost negativních zkušeností. Boží lid však přesto nerezignoval na zvěstování evangelia a zjevování Ježíšova charakteru - svědectví o Ježíši a svědectví samotného Ježíše má prostě pevné místo ve zbožnosti každé křesťanské církve. Neučí nás ovšem samo Písmo že "svědectví Ježíšovo je duch proroctví" Zjevení Janovo 19:10? Nezhášejme tedy ducha proroctví, ale usilovně jej rozhojňujme, aby se svědectví Krista a jeho království mocně rozmáhalo. "Neuhašujme Ducha svatého" 1.Tesalonickým 5:19, vždyť je to právě On, "Zastánce, kterého Ježíš poslal od Otce, Duch Pravdy, jenž vychází od Otce, který o Kristu vydává svědectví." Jan 15:26

Vykročit na cestu, jít po ní a přivést místní sbor k účinnému, církev budujícímu prorokování si vyžaduje lidské odhodlání a Boží pomoc. Nestane se to přes noc, bez námahy, bez trpělivosti, bez pravdy a hlavně se to nestane bez milosti, která je pro plynutí v tomto duchovním daru naprosto zásadní. Nebojme se, vydejme se na tuto cestu společně, Bůh je s námi.

Ježíš řekl: "Já jsem ta cesta ..." Jan 14:6
Pojďme tedy krok za krokem touto cestou ve šlépějích prvotní církve a rosťme "v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti ..." Efeským 4:13

1. krok - víra v Písmo.
Aby mělo smysl odpovídat na otázku "jak" umožnit prorokování v církvi, musíme pro stálost a neochvějnost našeho přesvědčení znát nejprve odpověď na otázku "proč". Proč umožnit prorokování v církvi? Protože je to Boží vůle. Dobrá, dokonalá, zaznamenaná ve svatých Písmech. "Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku." 2. Timoteovi 3:16-17
Veškeré Písmo, tedy i Pavlovy listy, tedy i 1. list Korintským, tedy i jeho 12. a 14. kapitola, která nejucelenějším způsobem popisuje proč prorokovat a jak prorokovat.
"Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali." 1. Korintským 14:1
"Chci, abyste všichni mluvili jazyky, ještě více, abyste prorokovali." 1. Korintským 14:5 Zde Pavel z Ducha svatého potvrzuje Písma a opakuje Hospodinovo slovo vyřčené již skrze Mojžíše:
"Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci, když by Hospodin na ně dal svého Ducha." Numeri 11:29
"Když budou všichni prorokovat a vejde někdo nevěřící nebo neznalý, bude ode všech usvědčován a ode všech souzen. Budou se odhalovat skryté věci jeho srdce, a tak padne na tvář, pokloní se Bohu a vyzná: Vskutku, mezi vámi je Bůh!" 1. Korintským 14:24-25
"Jeden po druhém můžete všichni prorokovat, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni." 1. Korintským 14:31
"Kdo prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše." 1. Korintským 14:3
"Juda a Silas, kteří sami také byli proroky, mnohým slovem povzbudili a posílili bratry." Skutky 15:32

Z Písma tedy vidíme, že prorokování je veskrze prospěšné a žádoucí. Novozákonní prorokování věřící učí / buduje, povzbuzuje / napomíná, utěšuje a posiluje a nevěřící konfrontuje s přítomností živého Boha ve shromáždění svatých.

Kromě daru proroctví / prorokování (to jest vyřizování Hospodinova slova z popudu Ducha svatého) se v Písmu mluví i o službě (služebnosti / úřadu) v oblasti prorokování. Bůh dává dary církvi a některými dary od Boha jsou konkrétní lidé. Mezi jinými dává Bůh církvi také proroky, aby spolu s ostatními "připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího ... , abychom již více nebyli jako děti ... , nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, Krista." Efeským 4:12-15

Poznámka:
Říká-li Kristem pověřený správce církve (jednotlivec nebo skupina lidí) proroku "neprorokuj", říká tím Kristu, svému přímému nadřízenému, "Kriste, nepřijímám tvůj dar. Mám jinou představu, jak připravit svaté k dílu služby, jak vybudovat tvoje tělo". "Kdo poznal Pánovu mysl, kdo se stal jeho rádcem?" Římanům 11:34
Z Písma je zřejmé, že lidský rozum s tím Božím nemůže soupeřit.

Pavlovy listy obsahují "některé těžko srozumitelné věci, které neučení a neupevnění lidé překrucují, jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě." 2. Petrův 3:16 Neučení a neupevnění lidé překrucující Písmo nemohou změnit nic na tom, že Písmo je trvalé, stálé, věčně platící autoritativní slovo, které vyšlo z Božích úst a bylo na Boží příkaz člověkem (nástrojem v Boží ruce) zaznamenáno pro pisatelovy vrstevníky i budoucí generace. Úcta, respekt a naprostá poddanost Božímu autoritativnímu slovu je základním a nenahraditelným předpokladem pro činění Boží vůle.
"Staň se tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi." Matouš 6:10
"Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích." Matouš 7:21
"Ten otrok, který znal vůli svého Pána, a přece všechno nepřipravil a neudělal podle jeho vůle, bude velmi zbit." Lukáš 12:47
"Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle." Filipským 2:13
"Vždyť jsme Boží dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili (chodili)." Efeským 2:10
"Toto je ten Boží skutek: abyste věřili v toho, kterého on poslal." Jan 6:29
"Jeho jméno je Slovo Boží." Zjevení 19:13
"Bez víry není možné zalíbit se Bohu" Hebrejům 11:6
"Víra je ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží." Římanům 10:17
Biblické "slyšení" v sobě zahrnuje fyzickou schopnost slyšet zvuk slov (eventuelně fyzickou schopnost vidět psané slovo), mentální schopnost slovo pochopit a volní rozhodnutí slovo přijmout a aplikovat, uvést ho do praktického života. "Buďte však těmi, kdo slovo činí, nebuďte pouze posluchači." Jakubův 1:22 A nade všemi fázemi "slyšení" bdí Hospodinův Duch, který dle Písem "bdí nad svým slovem k jeho vykonání." Jeremjáš 1:12
Není-li Boží slovo v životě člověka vykonáno, postavila se mu do cesty lidská nevíra (nevěra). Boží slovo je mocné a Ježíš byl nejviditelnějším nositelem Boží moci, a přece nemohl vykonat v Nazaretu mnoho mocných činů kvůli nevěře zdejších obyvatel. Matouš 13:58

Pravdivé a naprosté poddání se (a opakované znovu se poddávání) Božímu slovu (jako akt potvrzující pokání, obrácení se k Bohu čelem) však není výsledkem samotné víry, ale "víry působící skrze lásku". Galatským 5:6
Ježíš řekl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale Otce, který mne poslal." Jan 14:23-24

Milující člověk nehledá svůj prospěch, pomáhá druhým, druhé učí, buduje, povzbuzuje, v duchu mírnosti je napomíná, utěšuje. Milující člověk je vnímavý k potřebám druhých lidí, pokládá druhé za přednější sebe, druhým přináší to nejcennější. (více 1. Korintským 13)

Má-li milující člověk Krista, dává druhým Krista, protože Kristus je tím nejcennějším pokladem. Má-li milující člověk s darem proroctví Krista, dává druhým Krista. Má-li milující prorok Krista, dává druhým Krista.

Láska dává druhému Krista způsobem, který je milujícímu člověku vlastní. Mnohostranná moudrost církve, Kristova těla, se projevuje tak, že jednotlivé údy dělají to, k čemu jsou Bohem pověřeny ke společnému prospěchu. Všechny ať jsou svorně a jednomyslně zcela poddáni svému Pánu, Slovu Božímu.

Učinili jsme 1. krok - věříme veškerému Písmu a posloucháme ho.

Poznámka:
Pokud se správci církve (místního sboru) neshodnou na společné vůli poslouchat veškeré Písmo, autoritativní Boží slovo zjevující celou radu Boží, není možné očekávat, že by se celá rada Boží mohla stát součástí sborového života. Sborový život bude mít své specifické důrazy a vyjádření a některé oblasti zůstanou zcela na okraji nebo budou opomíjeny. Místní sbor se tak odsoudí k uniformitě víry a projevů a zablokuje svůj početní růst. Navíc je třeba si uvědomit, že odmítání vybraných částí Písma je skutkem pýchy, projevem neposlušnosti a vzpoury vůči Boží autoritě a řádu. Naše poznání je částečné, ale vědomé odmítnutí konkrétních Božích pravidel a ustanovení je vzpoura vůči Slovu. Je to útok na samou podstatu zbožnosti. Proti takovému útoku - povyšování lidských myšlenek nad Boží úradek - je třeba bojovat duchovními zbraněmi, které "mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista ..."
2. Korintským 10:4-5
Jak bojovat? Zbožným životem, modlitbou, půstem, štědrostí, ale především slovem Božím, které je "živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce. A žádné stvoření není před ním skryté; před očima toho, jemuž se budeme zodpovídat, je vše nahé a odkryté." Hebrejům 4:12-13

2. krok - Časová neomezenost zázraků, divů, znamení, mocných činů
Pokud jsme úspěšně učinili první krok - věříme veškerému Písmu a posloucháme ho - ostatní kroky budou již snadnější. V Písmu máme věčně platné vodítko, které nás ke každému dalšímu kroku nasměruje.

Mezi vyjmenovanými charismaty v 1. Korintským 12:8-10 stojí proroctví hned vedle působení mocných činů. "Jinému je dáváno působení mocných činů (ř. působení mocí; podstatné jméno "moc" je užito v plurálu), jinému proroctví ..." 1. Korintským 12:10
Písmo nenabízí přesnou definici mocného činu (nebo moci) učiněného skrze novozákonního věřícího. Stejně tak nevymezuje jasně, co vše je a co není zázrakem, divem nebo znamením. Z užití hebrejských pojmů ve starém a řeckých pojmů v novém zákoně se však dá usuzovat na to, že pro jeden skutek (jednu událost) lze užít více označení, a to podle toho, jaký aspekt tohoto viditelného projevu Boží nadpřirozené síly je Bohem vyzdvihován:
a) Je akcentován původce a zdroj této moci, který jako pečetí "označuje" tento skutek? (znamení)
b) Je tím hlavním ukazovaným aspektem reakce (údiv, ohromení, zděšení, strach) pozorovatelů či účastníků tohoto jednání? (div)
c) Vyznačuje se tento skutek svou neočekávatelností, výjimečností, zvláštností, s kterou se vymyká zákonitostem hmotného světa? (zázrak)

Když se Bůh setkal s Mojžíšem a mluvil k němu z prostřed hořícího keře, dal Mojžíšovi znamení, která měl ukázat lidu Izraele. "I stane se, když ti neuvěří a neuposlechnou první znamení, že uvěří dalšímu znamení." Exodus 4:8
Bohu šlo především o to, aby potomci Jákobovi poznali, že Mojžíš je poslán a pověřen (zpravomocněn) Bohem.

Stejné mocné činy (zázraky) měl však učinit i před faraónem. "Až se vrátíš do Egypta, hleď si všech divů, které jsem vložil do tvé ruky, a učiň je před faraónem. Já však posilním (zatvrdím) jeho srdce, takže lid nepropustí." Exodus 4:21
Zde Písmo ukazuje, jaká bude reakce pyšného člověka na skutek Boží moci.

Mojžíš však nebyl první účastník zázraku po Adamově pádu. Vzpomeňme na Henocha, který byl vzat podobně jako později Elijáš. S Boží převahou síly, pravomocí nad živly, nemocí či smrtí se však setkali i jiní; Elíša nebo Šadrak, Méšak a Abed-nego, ti všichni byli účastni zázraků, které nelze lidsky vysvětlit. Ježíšova služba byla plná divů a zázraků, jeho život byl plný znamení (naplněných proroctví Písma). Dvanáct apoštolů působilo mocné činy. Prvotní církev byla místem, kde byla zázračným způsobem demonstrována Boží svrchovaná moc.

Tedy, zázraky se děly před Ježíšovým narozením, během jeho života i po jeho vzkříšení a nanebevzetí. Děly se před Zákonem i po Zákoně, za Staré i Nové smlouvy. Jedno je však z Písma zřejmé. Množství lidí, skrze něž se děly Boží zázraky a znamení se po vzkříšení Ježíše mnohonásobně zvýšilo. To je naprosto v souladu s Ježíšovými výroky (proroctvími) v Písmu. "Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře." Marek 16:17-18 nebo jinde "Amen, amen pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci." Jan 14:12
Z událostí 1. století n.l. popsaných v Písmu se nezdá být příliš zřejmé, jaké skutky by mohly být pokládány za větší než skutky Ježíšovy. Nyní musíme jít zpět k prvnímu kroku (1. krok - věříme veškerému Písmu a posloucháme ho). Písmo nemůže klamat, nemůže se mýlit. Z toho logicky vyplývá, že větší zázraky než ty, které učinil Ježíš, jsou stále před námi. Nikoli proto, že by se narodil významější člověk než Ježíš Kristus, ale proto že se tak Bůh rozhodl oslavit své jméno a své rozhodnutí tlumočil lidem skrze Ježíšova slova. Ta byla zapsána v Písmech a bezezbytku se naplní jako všechna ostatní Písma. Tvrzení, že zázraky skončily s první generací apoštolů je tedy naprosto chybné, protože protiřečí Písmu. Lidské myšlenky, pozorování či dedukce nikdy nemohou změnit Písma. Absence mocných činů v určitých dobách lidské historie nikdy nemůže změnit Písma.

Postoupili jsme a udělali 2. krok - Boží zázraky se skrze člověka děly, dějí (např. Heidi Baker - služba IRIS v Mozambiku) a budou dít i nadále k slávě Boží.

3. krok - Časová neomezenost prorokování
Jak již bylo řečeno, mezi vyjmenovanými charismaty v 1. Korintským 12:8-10 stojí proroctví hned vedle působení mocných činů. Mocné činy, jak jsme si z Písma ukázali výše, jsou od počátku lidské historie neoddělitelnou součástí svrchovaného Božího jednání s lidmi. Podle Písem je tomu stejně i s prorokováním. Již Abraham byl nazván prorokem. (Genesis 20:7) A po něm mnoho dalších (následuje pouze omezený, nekompletní výčet) - Mojžíš (Deuteronomium 18:15), Samuel (1. Samuelova 3:20), David (Skutky 2:30) a další pisatelé Písma, Jeremjáš (2. Paralipomenon 36:12) nebo Jonáš (Matouš 12:39). Dále Miriam (Exodus 15:20), Debora (Soudců 4:4), Héman (1. Paralipomenon 25:5), Gád (2. Samuelova 24:11), Chulda (2. Královská 22:14), Elijáš (1. Královská 19:16), Elíša (1. Královská 19:16) nebo Anna (Lukáš 2:36), Jan Křtitel (Lukáš 7:28), Ježíš (Lukáš 24:19), Agabos (Skutky 21:10), Filipovy dcery (Skutky 21:9) či Juda a Silas (Skutky 15:32). V Písmu jsou ovšem zmiňováni i mnozí další proroci, jejichž jméno není uvedeno (např. Soudců 6:8 nebo 100 proroků, které skryl Obadjáš 1. Královská 18:4). Prorocká služba dvou významných proroků v budoucnu je popsána ve Zjevení 11:3-12 evangelistou Janem, který byl sám také prorokem.

Před Ježíšovým narozením, během jeho života i po jeho vzkříšení a nanebevzetí, před Zákonem i po Zákoně, za Staré i Nové smlouvy, muži i ženy prorokovali v Hospodinově jménu, neboť je pudil stejný Duch, věčný Bůh a Pán, který se nemění a je stále stejný včera, dnes i na věky.

"Proroctví - ta pominou; jazyky - ty utichnou; poznání - to pomine. Neboť jen částečně poznáváme a částečně prorokujeme. Když však přijde to, co je dokonalé, pomine to, co je částečné." 1. Korintským 13:8-10

Dokončili jsme 3. krok - prorokování má podle Písem v lidské minulosti, přítomnosti a budoucnosti místo až do okamžiku, kdy "porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a smrtelné tělo nesmrtelnost." 1.Korintským 15:53 

4. krok - Horlivá snaha prorokovat
"Nyní zůstává víra, naděje a láska, tyto tři. Ale největší z nich je láska. Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali." 1. Korintským 13:13-14:1

Milují správci církve Boha a lidi? Milují církev Kristovu, kterou z Kristova pověření spravují? Usilují o dobro všech, o jejich duchovní růst a prospěch v každém ohledu? Jsou to lidé naděje a víry, která svou životaschopnost čerpá z poslušného plnění Božího slova? Pokud ano, pak se druhým stávají vzorem, příkladem hodným k následování. "Kdo stojí v čele, ať je horlivý." Římanům 12:8 Horlivý v lásce, ve snaze vyučit, vybudovat, povzbudit, potěšit, posílit a také napomenout, je-li potřeba. Má v tom být odkázán na své lidské schopnosti a nebo je závislý na Bohu? "Slouží-li někdo, ať slouží ze síly, kterou poskytuje Bůh, aby byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista." 1. Petrův 4:11 Ježíš řekl: "Beze mne nemůžete činit nic." Jan 15:5 Je Boží láska AGAPE, kterou máme druhé milovat z nás nebo z Boha? "Boží láska (AGAPE) je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán." Římanům 5:5 Tedy, Bůh nám dává porozumět jaké skutky nám připravil, Bůh nám dává chtění i činění - odhodlání, sílu a pravomoc tyto skutky uskutečnit. Bůh nám dává svého Ducha, aby tento Duch rozlil Boží lásku v našich srdcích a my jsme tak mohli naplnit Boží přikázání milovat. Je tedy překvapující, že od Boha pochází proroctví? Je překvapující, že od Boha pochází to, co pomáhá k vyučování, budování, povzbuzování, útěše, posilování či potřebnému napomínání druhých? Je překvapující, že od Boha pochází prorokování - mocný nástroj lásky?
"Toto především vězte, že žádné proroctví Písma není záležitostí vlastního výkladu. Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha." 2. Petrův 1:20-21

Když Duch Svatý skrze apoštola Pavla vybízí křesťany, aby se horlivě snažili prorokovat, tak tím Bůh říká: "Horlivě se snažte slyšet a říkat slovo, které v tuto chvíli aktuálně a čerstvě pronáším."

Duch Svatý skrze apoštola Pavla nevymezuje okruh lidí, kteří mají právo v církvi prorokovat. Naopak. Říká: "Jeden po druhém můžete všichni prorokovat, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni." 1. Korintským 14:31 Duch Svatý tím říká: "Já rozhoduji, komu udělím prorocké slovo a mou touhou je, aby se všichni stali schopnými prorocké slovo ode mne slyšet a tlumočit ho ostatním lidem."

Výborně! I 4. krok jsme úspěšně absolvovali - milujeme a horlivě se snažíme prorokovat.

Poznámka:
Teoreticky je možné, že v konkrétním sboru či církvi není žádný člověk, který by se horlivě snažil prorokovat, mnohem častější je však situace, kdy ve sboru a církvi existují důvody, které prorokování brání.

5. krok - Důvody, které brání prorokování
5.1 Strach
Podle Písma je prorokování i toho nejzbožnějšího a nejzralejšího křesťana pouze částečné, stejně tak jeho poznání. (1. Korintským 13:9) Vedoucí shromáždění nebo správce sboru tedy nemá povinnost vědět vše o všech věcech. To je naprosto zásadní postoj, který každého člověka (a tedy i správce sboru) osvobozuje. Nejčastějším důvodem, proč je prorokování bráněno je totiž strach vedoucích sboru, že nebudou vědět, jak zareagovat, jak proroctví rozsoudit. Jaká je podle Písma účinná zbraň proti strachu? Láska, Boží láska AGAPE. "My jsme uvěřili a poznali lásku, kterou Bůh má k nám. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm ... V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce." 1. Janův 4:16-18
Správce sboru musí z Písma rozumět tomu, že 1. a 2. přikázání Boží (milovat Boha a milovat lidi) platí v první řadě pro něj. Musí o lásku neustále usilovat a při jakémkoli náznaku, že v jeho srdci není Boží láska rozlita v plnosti, že láska nevítězí nad sklony jeho staré přirozenosti, se musí pokořit, činit pokání a v pokorné modlitbě o lásku prosit. Vlastně tím prosí o plnost Ducha svatého, který je Boží láska v nás. Ježíš i pisatelé novozákonních knih Písma si byli jisti svými motivy, věděli, že milují Boha a ty, k nimž mluví nebo kterým píší. I my můžeme nabýt stejné jistoty. I my si můžeme být jistí, můžeme zakoušet, že se láska v nás vztahuje k druhým lidem, touží jim pomáhat, budovat je, povzbuzovat je k dobrému jednání ... Kdo miluje celým srdcem, celou duší, celou myslí, ze vší své síly, ten ví, že miluje. Kdo miluje, není soběstředný, blaho a prospěch druhého je pro něj přednější než jeho reputace. Kdo ví, že je milován Bohem, nebojí se svého selhání. Kdo je milován a miluje, ten může směle a v jistotě víry přikázat strachu, aby odešel.

5.2 Falešná učení
Dalším důvodem, který brání prorokování, jsou falešná učení, která jsou počata ze lži a postavena na nebiblickém základu - pozemské, duševní či démonské moudrosti (Jakubův 3:15), tradici, špatné zkušenosti, lidském pozorování, zkrátka na všem, co nepochází shůry:
a) omezují časovou platnost charismat na prvotní církev (tvrdí, že charismata skončila s prvotní církví) - nebiblický základ těchto falešných učení jsme odhalili již ve 2. a 3. kroku.
b) překrucují zdroj a úlohu proroctví / prorokování v církvi. Tento typ falešného učení se zaměřuje na člověka. Naproti tomu, Písmo se zaměřuje na Boha. Toto falešné učení dává důraz na negativní dopady lidského slova, Písmo vybízí k zakoušení pozitivních dopadů slova Božího. Písma samozřejmě popisují také falešná proroctví a falešné proroky, ani v náznaku však nenabádají k omezení či dokonce zákazu prorokování. Naopak, horlivě se snažte prorokovat (1. Korintským 14:1) a každé proroctví rozsuzujte (1. Korintským 14:29), nebo jinde "Proroctvími nepohrdejte. Všechno však zkoušejte (zkoumejte); co je dobré, to pevně držte, a všeho, co vypadá zle, se vystříhejte." (1. Tesalonickým 5:20-22). A jinde "Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků." (1. Janův 4:1)
Falešné učení je lživé učení. Působí jako uštknutí Hada, které zabíjí duchovní život. Je to našeptávání Otce lži, který skrze překroucení Božího slova a skrze moc klamu přivede člověka ke skutku proti Boží vůli. Člověk pak bojuje proti prorokování, ačkoli je Písmem vyzýván k pravému opaku.

5.3 Pýcha
Nejskrytější a nejničivější důvod, který brání prorokování v církvi, je pýcha. Pýcha, která zabraňuje duchovním lidem milovat a sloužit druhým skrze obdarování, která přijali od Boha. Pýcha, která v mysli správce sboru (dle lidských měřítek) rozděluje společenství věřících na ty, kteří mohou sloužit druhým k jejich prospěchu a na ty, kterým je slouženo*. Pýcha, která nepřijímá veškeré Písmo, ale vybírá z Písma, jaká obdarování mohou být použita k budování církve a jaká nikoli. To je však naprosto nebiblické. V církvi neplatí kastovní systém v žádném ohledu, ani co se týče bohatství, ani co se týče společenského postavení, ani co se týče lidské moudrosti, tělesné krásy, fyzické síly, lidských schopností, ani co se týče možnosti používat dary milosti.

*Pro naprostou jednoznačnost je třeba říci, že křesťané (členové sboru) žijící ve hříchu jako smilníci, chamtivci (lakomci), modláři, utrhači (pomlouvači) nebo lupiči (zlodějové, tuneláři) mají být v církvi označeni jako hříšníci a církev se s nimi nemá směšovat / stýkat (1. Korintským 5:9-11), dokud nebudou litovat svých hříchů, neodvrátí se od těchto hříchů a nevrátí se k poslušnosti Slovu Božímu. Tito hříšníci by nejen neměli v církvi prorokovat, ale neměli by se ani modlit, pokud to není modlitba osobního vyznání hříchů a veřejného pokání. Hřích je jediná věc, která činí člověka nezpůsobilým k duchovní službě. Pokání ze hříchu jej však znovu činí způsobilým pro přijetí milosti a duchovní službu.

Pomineme-li tedy bratry a sestry v Kristu, kteří kvůli svému hříchu nejsou způsobilí se jakkoli v církvi projevovat, máme zde jednotlivé údy těla Kristova, které patří Kristu a On s nimi skrze Ducha svatého volně nakládá. Je velmi pravděpodobné, že mnozí přišli do shromáždění s touhou nejen přijímat, ale také dávat. Je velmi pravděpodobné, že mnozí milují v pravdě, protože láska Boží byla rozlita v jejich srdcích. Milují-li, jsou dle Písem způsobilí a mohou být prospěšní druhým. Mohou a mají sloužit tím obdarováním, které je jim dáno.

Konáme 5. krok - vyháníme strach, nevěříme falešným učením a chráníme svá srdce před pýchou.

6. krok - Umožni proroctví / prorokování ve svém sboru
Praktický návod pro správce sboru / církve (jednotlivce nebo skupinu lidí)

6.1 Rozhodnutí a veřejná deklarace
Sděl veřejně církvi:
a) že bys byl rád, kdyby se biblické novozákonní prorokování do budoucna stalo součástí života církve, kterou spravuješ.
b) že s konkrétními lidmi (např. staršími) hledáš na modlitbách a v Písmu způsob a formu, jak k tomu dojít.
c) že tuto svou touhu podepřenou Písmem odevzdáváš spolu se staršími (všemi vedoucími sboru) Bohu, aby ji sám podle své vůle a ve svůj čas naplnil.

Bohu působí obrovskou radost touha a pevné rozhodnutí člověka hledat a uvést do praxe biblické způsoby, jak činit učedníky Pána Ježíše Krista (tedy, nejen je na počátku získat pro Krista, ale vést je svým příkladem k duchovní zralosti). K tomu se Bůh vždy přizná, protože bdí nad svým slovem, aby je vykonal.

Vyhni se pokušení stanovit časovou lhůtu, do kdy se prorokování stane součástí sborového života. Jenom se Bohu otevři a měj pokoj.

6.2 Úvodní vyučování
Zajisti vyučování na téma proroctví / prorokování pro skupinu lidí, kteří ti v církvi budou pomáhat oblast prorokování otevřít (viz bod 6.1b). Vyučujícím by měl být prorok, který v aktivní prorocké službě již stojí. Kontakt na takové lidi mohou poskytnout například ČEA nebo KMS. Vyučující prorok by kromě úvodního vyučování měl přislíbit též mentorskou pomoc do budoucna.

6.3 Praktický rozjezd
Toto setkání s vyučujícím prorokem (bod 6.2) pro úzký okruh lidí (tvých spolupracovníků) by kromě slova vyučujícího mělo také obsahovat dostatečný časový prostor na otázky všech zúčastněných. Výsledkem tohoto setkání by měl být plán dalších kroků - co konkrétního udělat pro to, aby lidé ve sboru:
a) měli časový prostor prorokovat**
b) věděli, že jejich prorocké slovo bude rozsuzováno***

** Prorokování se nemusí hned od počátku stát součástí nedělní bohoslužby. Může tomu být věnována část modlitební, večeru chval, biblické či domácí skupinky. Může za tím účelem vzniknout nový typ shromáždění.

*** Prorokující musí rozumět tomu, že prorokuje částečně (přináší pouze část celkového Božího záměru pro dané shromáždění, pro daný čas, pro dané okolnosti, atd.). Musí pokorně přijmout fakt, že se k jeho slovu vyjádří autorita postavená Bohem. Musí vědomě jít do rizika, že Boží bude potvrzeno a lidské bude odmítnuto. Musí vědomě jít do rizika, že se dokonce rozsuzující může mýlit a svůj případný nesouhlas s rozsouzením nebude v tu chvíli sdělovat. Odloží to na čas po shromáždění a svůj nesouhlas s rozsouzením sdělí rozsuzujícímu osobně až po shromáždění. Ať se pevně ustaví toto pravidlo: autorita má při rozsuzování poslední slovo, prorokující se na autoritu může v případě nejasností obrátit následně a autorita jej vyslechne a určí další postup.

Stejně tak rozsuzující musí vědět, že neposuzuje lidskou nádobu (prorokujícího), ale poselství. Každý se může mýlit, i prorokující člověk. Může se vyjádřit neobratně nebo přidat k Božímu vjemu své lidské myšlenky. Rozsuzující v takovém případě nemá prorokujícího zesměšnit nebo srážet před ostatními.
Rozsuzující nemá také žádnou povinnost vědět vše o všem. Může například s pokorou říct : "V tomto prorockém slovu vnímám nějaké Boží poselství, ale nevím, jak bychom ho nyní mohli a měli konkrétně uchopit. Budeme se následující týden modlit a hledat, co nám Bůh chtěl sdělit, pokud toto slovo pochází od Boha." Duchovně zralé lidi pak může osobně poprosit, aby mu své podněty k tomuto slovu například poslali na email, atd.

6.4 Bezpečné místo pro růst v prorockém obdarování
Jakmile bude vyjasněno, kdy a na jakém shromádění je možno prorokovat, mělo by se toto prostředí stát bezpečným místem růstu a zrání v prorockém obdarování. V případě, že sbor či církev nemá proroka, který by tuto oblast duchovně zaštiťoval, je důležitě zajistit tuto mentorskou službu zvenčí (viz 6.2). Lidé horlivě usilující prorokovat potřebují lidský vzor, potřebují sdílet své zkušenosti, zápasy s nejistotou (zda poselství pochází z Boha) či strachem ze selhání nebo strachem z lidí. Správce sboru musí rozumět tomu, že v duchovní službě rosteme. I on jednou kázal poprvé, i on jednou poprvé pastoroval a z Boží milosti je dnes zralejší a způsobilejší, než byl na počátku. Stejně tak je to i s člověkem, který vstupuje do prorocké oblasti. Musí dostat prostor růst, zdokonalovat se, musí vědět, že může udělat chybu a nebude odsouzen.

6.5 Sdílení prorockých podnětů
Je dobré, když správce sboru neopustí svou počáteční vizi, aby se biblické novozákonní prorokování stalo po určité době součástí života celé církve. Pokud se totiž prorokování uzavře v tomto bezpečném prostředí pro růst v daru proroctví a celá církev se o tom, co na tomto místě probíhá, nikdy nic nedoví, k biblickému novozákonnímu prorokování v této církvi nedojde. Uzavřené místo k růstu má smysl, pouze pokud se celá církev bude držet dobrého, co odtud k církvi zazní. Správce sboru musí najít způsob, jak dobrá prorocká poselství předat celé církvi. Uzavřené místo k prorokování není konečným cílem. Je tu kvůli růstu. Když přijde zralost a osvědčenost, pro zralé a osvědčené již není potřeba. Zralí a osvědčení proroci by měli mít možnost prorokovat celé církvi. Tehdy církev doroste do biblického prorokování.

6.6 Biblické novozákonní prorokování
"Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však,  abyste prorokovali." 1. Korintským 14:1 Bez lásky ve sboru či církvi nebudou výše uvedené kroky fungovat. Ukáží se jako naprosto marné. Prorokování se zařadí vedle ostatních věcí jako další soběstředná a samoúčelná sborová aktivita. Pokud je však ve sboru silný důraz na 1. a 2. přikázání a prorocky obdarovaným lidem se umožní růst v jejich obdarování, slova apoštola Pavla se v tomto sboru naplní:
"Jeden po druhém můžete všichni prorokovat, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni." 1. Korintským 14:31"Když budou všichni prorokovat a vejde někdo nevěřící nebo neznalý, bude ode všech usvědčován a ode všech souzen. Budou se odhalovat skryté věci jeho srdce, a tak padne na tvář, pokloní se Bohu a vyzná: Vskutku, mezi vámi je Bůh!" 1. Korintským 14:24-25
Možná, že nebudou prorokovat všichni, ale zralí a osvědčení proroci prorokovat budou. To přinese prospěch věřícím i nevěřícím a v konečném důsledku slávu Bohu a našemu Pánu Ježíši Kristu.

V případě dotazů mne můžete kontaktovat na mé emailové adrese ohen.karmelu@gmail.com
Milan Chotaš

Překroč svůj Jordán - zaslíbení pro rok 2012

Drazí sourozenci, bratři a sestry v Kristu,
přeji Vám všem rozhojnění Kristova Ducha, živého, mocného, panujícího ve Vašich srdcích, střežícího Vás v pokoji našeho Pána, proměňujícího a zmocňujícího k dílu, jež přináší slávu našemu nebeskému Otci. Pamatujte, že větší je ten ve Vás, než ten ve světě a otevřete stavidla své duše a mysli, aby se skrze Vás valily mocné proudy živých vod k těm, jimž jste dáváni jako dar od Otce nebeských světel.

Lidé milosti a pravdy, vděční a pokorní příjemci Božích zaslíbení, věrní otroci Pána Ježíše Krista, radujte se ve svém Stvořiteli, který ve Vás zažehl věčný a nepomíjitelný oheň neposkvrněného života, povolal Vás svým věčným a nepohnutelným slovem a dal Vám znovu se narodit k nehynoucí naději, k nevadnoucímu dědictví, jež je pro každého z Vás střeženo v Kristu. Do něj věříme a v něm zůstáváme, do něj jsme pokřtěni a v něm vstáváme, do něj se utíkáme a v něm se skrýváme, do něj se vracíme a v něm jsme vykoupeni, očištěni, ospravedlněni a uzdraveni.

Kristus je Vaším světlem, nejen pro tento čas, ale zvláště pro tento čas, neboť vstupujete skrze dosud neotevřené dveře do nové místnosti Hospodinova chrámu a skrze dosud neotevřenou bránu do nové čtvrti Hospodinova města. A já tam vstupuji též a jsem Bohu vděčný, že Vás mohu znát a účastnit se této vzrušující a objevitelské cesty spolu s Vámi.

Rok 2012 je rokem důvěrného obecenství s Kristem skrze Ducha svatého. Křesťané, kteří v Božím chrámu svého osobního života objeví dveře do dosud neprozkoumané místnosti, obdrží klíče a projdou dveřmi do klenotnice. Ano, tou novou místností je klenotnice, sbírka Božích pokladů. Těmi klíči je oheň lásky a vroucí touhy po Milovaném, ochota cele se mu vydat a podvolit se v dokonalé poslušnosti příkazům jeho slova ve svatých Písmech. Kdo hledá blaho v Hospodinu již třímá svazek klíčů, kdo neumdlévá již je doveden ke dveřím, kdo zemřel sám sobě již dveřmi prochází a v jasu Kristovy tváře spatřuje svůj nevyčíslitelný poklad.

Rok 2012 je rokem oslovení dosud nezasažených lidí. Novou čtvrtí jsou ti, o nichž jsme slýchali, za něž jsme se modlili, ale k jejichž srdcím jsme neměli přístup. Je to rok evangelizace, protože Kristus v nás už to nemůže déle unést. Je napnutý do krajnosti, prahnoucí znovu se dát, i kdyby měl být znovu rozlomen, potupen, pošlapán a umlčen. Ano, i kdyby měl znovu prolít svou krev, neboť jeho krev a krev jeho věrných nepřestává volat.

Rok 2012 je pro milovníky českého národa časem prozření, časem pochopení jeho duše (duše národa; Duch svatý dá nahlédnout do srdce českého národa těm, kteří si český národ zamilovali Boží láskou), čas pochopení jeho bolestí i tužeb (českého národa), obav i snů (českého národa). Je to čas rituálního náboženství, které slepě a bezmyšlenkovitě dále vyprazdňuje Krista a čas zlomu pro ty, kteří se uchváceni Kristem zamilují do své země a jejích obyvatel, dětí Božích, určených k životu ve slávě Božích synů a dcer.

Rok 2012 je časem vyhrocené konfrontace s duchem zákonictví, rokem bolestivého, ale slavného porodu. Rokem zrození mnohých a mnoha nových věcí, mnoha nových církví, mnoha nových iniciativ, mnoha nových způsobů.

Rok 2012 je novým počátkem, časem pro zapuštění kolíků, časem vyměření nového pole, rozměření nové stavby. Vidím závěť Kristovu, vidím darovací smlouvu Pána celé země, vidím rozzářené tváře těch, kteří ji drží v rukou a seznamují se se svým dědictvím.

Rok 2012 je rokem, kdy zazní řev lva z Judy ústy beránků, kdy se moudří podle způsobu světa zpronevěří svému poslání a blázni pro Krista uspějí.

Rok 2012 je rokem pomluv a proklínání svatých a Otcova smíchu, jenž zní celým nebem. Oč více se nevěstka vzteká a láteří, spílá a osnuje pikle, o to více se osmělují věrní a praví svědkové Kristova vzkříšení. Ježíšovi dvořané, občané královského dvora pohrdají nevěstčí mzdou, pohrdají časnými požitky, nezaprodají se, nebudou kupčit. Odvrhnou úplatek zrady, odhalí anděla světlosti chystajícího vzpouru. Ten, který si kupuje loajalitu, bude vystaven posměchu, jeho dílo se nezdaří, bude hanoben, padne a více nepovstane. Zemře bez poct a sestoupí do říše zapomnění. To, co chystal svatým, co nastrojil k jejich pádu, jej dostihne. Jeho plány se obrátí na jeho hlavu, sám klesne, sám se chytí do léčky čihaře.

Rok 2012 je rokem soudu, čas svatosti, čas tříbení, čas prořezávání, čas převívání, čas ničení, čas hubení, čas boření, čas vykořeňování. Marnost nad marnost, domy z písku, domy na písku a Bůh v ústech. Z milosti Boží budou domy padat, budou otřásány, sesypou se s velkým hřmotem, ale upřímní stavitelé se poučí. Budovali bez moudrosti, nyní ji přijmou, nyní se poddají, vrátí se k plánům nebeského architekta. Vidím, jak hloubí a kopou bez umdlení, vidím jak neúnavně pracují a vyvážejí zeminu, dokud nenarazí na skálu neustanou. To jsou ti, kteří se nechají napomenout, přijmou poučení, Boží soud jim přinese nápravu.

Rok 2012 je rokem překročení Jordánu. Je to čas zabírání zaslíbené země. Káleb a Jozue pookřejí, vracejí se na známá místa a znovu zakoušejí Hospodinovu věrnost. Jejich nezlomná víra obstála. Bůh byl jejich silou po celý čas, po celou éru reptáků, po dlouhou dobu smlouvy se smrtí. Nedostihla je, nepřemohla je, zůstala na prahu jejich života, nebylo jí dáno vejít. Byla zastavena, zhrozila se krve Beránka, zacpávala si uši, když znělo svědectví Kristu. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Amen.

Milan Chotaš