Kdo je Melchisedech? Ano, znáte ho!

Podívejme se nejprve na levitské kněžství. Áron, bratr Mojžíšův, byl potomek Léviho a synové Áronovi byli kněžími podle řádu Áronova (Židům 7:11). Nikoli podle řádu Mojžíšova, i když to byl Mojžíš, který z Božího pověření přikázal Áronovi a jeho synům, jak mají své kněžství vykonávat. Jsou podle řádu Áronova, podle řádu toho, který sám jako velekněz vstoupil do nejsvětější svatyně, aby zde - za oponou - obětoval krev Bohu. Áron byl veleknězem podle řádu Áronova a jeho synové byli kněžími podle řádu Áronova.

Nyní se podívejme na kněžství podle řádu Melchisedechova.

"... Melchisedech ... přinesl chléb a víno. Byl knězem Boha Nejvyššího. A požehnal Abramovi" (Gn 14:18-20), který se stal otcem všech věřících. Menší Abram (a v něm všichni věřící) přijímá požehnání od většího Melchisedecha (Žd 7:7 - větší žehná menšímu). Melchisedech žehná ve jménu Božím Abramovi (a v něm všem věřícím) chlebem a vínem a výroky svých úst. Proč výroky svých úst? Žehnání ve jménu Božím je vyslovování slova vycházejícího z Božích úst. Proč chlebem a vínem? Chlebem a vínem ukazuje na oběť Božího Syna.

Kdy byl Boží Syn obětován? Beránek bez vady a bez poskvrny, byl předzvěděn již před stvořením světa (1.P 1:20) Co to znamená? Bůh viděl oběť svého Syna ještě dříve, než začal tvořit svět. A protože viděl obětovaného beránka, viděl také kněze, který tohoto beránka obětoval.

Kdo obětoval beránka Božího?

Když tento kněz "vchází do světa, praví: Oběť a obětní dar jsi nechtěl. Připravil jsi mi však tělo." (Židům 10:5) Tento kněz obětoval sám sebe - jeho obětí Bohu bylo jeho vlastní duševní tělo (1.Kor 15:44).

Tento kněz byl předtím, než obdržel duševní tělo a v určeném čase duševní tělo v poslušnosti přijal. Tímto knězem není nikdo jiný než Věčný Boží Syn. Boží Syn o sobě říká: "Proto mne Otec miluje, že já pokládám svou duši, abych ji zase přijal. Nikdo ji ode mne nebere, ale já ji pokládám sám od sebe. Mám moc ji položit, a mám moc ji opět přijmout. Tento příkaz jsem přijal od svého Otce." (J 10:17-18)

Boží Syn je tím, kdo obětuje i tím, co je obětováno. Boží Syn je obětujícím knězem i obětovaným beránkem. 

Když tento kněz obdržel duševní tělo, stal se větším nebo menším? "Toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, vidíme pro utrpení smrti ověnčeného slávou a ctí" (Židům 2:9) Přijetím lidského těla se tento kněz stal menším, ponížil se. Přijetím lidského těla se Věčný Boží Syn stal člověkem Ježíšem - zaslíbeným semenem Abrahama. Člověk Ježíš byl v bedrech Abramových, když menšímu Abramovi vyšel vstříc větší Melchisedech. Člověk Ježíš je tedy menší než Melchisedech.

Ježíš Kristus - velekněz podle řádu Melchisedechova

Ježíš Kristus, "kněz navěky podle řádu Melchisedechova" (Židům 5:6), byl Bohem prohlášen za velekněze podle řádu Melchisedechova (Židům 5:10), když obětoval své duševní tělo a skrze vlastní krev vstoupil do nejsvětější svatyně (Židům 9:12), do samého nebe (Židům 9:24) a zde v nebeské svatyni vykonal svou velekněžskou povinnost, příkaz od Otce. Tuto velekněžskou povinnost nemohl vykonat jako Melchisedech - Věčný Boží Syn, musel ji vykonat jako z ženy zrozený člověk Kristus Ježíš - Věčný Boží Syn omezený duševním tělem. Jeho tělo bylo přibito na kříž a učiněno hříchem. Ovšem "nevidělo zkázu" (Sk 2:31), nýbrž obléklo slávu a čest neporušitelnosti, a bylo tak učiněno způsobilým vstoupit do nebeské svatyně.

A jako přechází levitské kněžství z velekněze Árona na Áronovy syny, kteří jsou kněžími podle řádu Áronova, tak také Melchisedechovo kněžství přechází z velekněze Ježíše Krista na syny Boha Ježíše Krista, kteří jsou kněžími podle řádu Melchisedechova; On - Ježíš Kristus - nás učinil "královstvím a kněžími svému Bohu a Otci" (Zj 1:6). I my nyní vstupujeme do nebeské svatyně, ovšem ještě nikoli ve vlastním oslaveném těle, ale skrze Krista v Duchu, v němž jsme učiněni údem (součástí) těla Kristova.

Koho Ježíš Kristus učinil královstvím a kněžími svému Bohu a Otci? Nás, jejichž jména jsou od založení světa zapsána v knize života toho zabitého Beránka (Lk 10:20, viz také Zj 13:8). Nejenom Beránek, ten obětovaný, byl předzvěděn před založením světa, ale v Něm jsme před založením světa byli předzvěděni také my. Proto jsou naše jména zapsána v knize života od založení světa. 

A doplňme ještě toto: Věčný Boží Syn, který s Adamem mluvil v zahradě Eden, který jako Melchisedech vyšel vstříc Abramovi, který spolu s dvěma anděly přinesl Abrahamovi zprávu o narození Izáka (Gn 18:1-2, 10) a před nímž Abraham stál (Gn 18:22), aby se přimlouval za zachování Sodomy, tento Věčný Boží Syn byl na konci časů zjeven (tj. duchovně poznán - viz 1.P 1:20).

Co tedy řekneme? Melchisedech je Věčný Boží Syn, který se ponížil (stal se menším), narodil se jako člověk Ježíš a "Bůh jej učinil i Pánem i Mesiášem" (Sk 2:36) i veleknězem podle řádu Melchisedechova.

Melchisedech už nám tedy není neznámý - byl nám zjeven v Pánu Ježíši Kristu. Známe jej podle ducha (2.Kor 5:16) a poznáváme jej podle ducha stále více, abychom mohli jako kněží podle řádu Melchisedechova obětovat Bohu oběti, v nichž má zalíbení.

Milan Chotaš

Ne-rovnostářský Boží řád a pramen duchovní pravomoci

Už se ve vaší mysli někdy objevila myšlenka o církvi, těle Kristově, v němž mají všechny údy stejnou důležitost? A nebo jste ve svém přemýšlení celé tělo, v němž je jistě mnoho nedokonalých a slabých bratří a sester, zúžili na vedení církve? Jsou si starší rovni nebo nejsou? Rozhodují kolektivně, to je z Písma zřejmé, ale mají všichni starší stejnou váhu? A v prvotní církvi, byli si apoštolové zcela rovni? V čem ano, v čem ne?

To všechno jsou důležité otázky a tento článek na řadu z nich neodpoví, trochu však - pevně v to doufám - poodhalí princip Božího řádu a pramen duchovní pravomoci. Tehdy, až poznáme, jak Boží řád pracuje a z čeho vyvěrá duchovní pravomoc, budeme schopni lépe pochopit fungování těla Kristova i jeho správu; budeme schopni lépe číst plány toho velkého architekta a stavitele Božího města - Slova Božího.

Nebeský vzor

Mojžíš budoval stánek a vše, co bylo v něm, podle nebeského vzoru. A na konci časů ten nebeský vzor - Mesiáš Ježíš - přišel v těle. Věrní a spolehliví svědci jej viděli, jejich ruce se jej dotýkaly. A když se nebeský vzor vrátil tam, odkud přišel, seslal Ducha svatého, aby Dvanácti a dalším svým učedníkům připomněl svou podobu do posledního detailu. A tito shromáždění v horní místnosti začali budovat dům Boží přesně podle pokynů Ježíše Krista, podle nebeského vzoru, tak jak je skrze Písma vedl Duch...

Boží řád

Všechna Písma - od Genesis po Zjevení - ukazují Boží řád a Boží pravomoc, která je vykonávána právě skrze Boží uspořádání. V Božím království i v celém stvoření má každý a vše své právoplatné místo a není tomu jinak ani v těle Kristově. Ba naopak, právě v církvi - v těle Krále Božího království - je Boží pravomoc vykonávána skrze dokonalý Boží řád, kterému nevládne člověk, ale Bůh sám.

Nebudu se v tomto článku zabývat Abrahamem jako pánem celého svého domu, Izákem, Jákobem, Mojžíšem, Jozuem, Soudci, Saulem, Davidem a všemi krály. Nebudu mluvit o Áronovi. Ti všichni byli Bohem ustaveni jako vůdci ve věcech správy - v oblasti běžného života či duchovních úkonů či obojího.

Ani se nedám cestou nepřímého dokazování, kdy bych Boží uspořádání "první mezi rovnými" vyvozoval z faktu, že pro kolektivní vedení církve "stejně významných" neexistují žádná Písma, která by o stejné velikosti a významu všech jednotlivých apoštolů nebo starších mluvila.

Jen na okraj uvedu ustavení apoštola Petra za prvního mezi rovnými (J 21:15-17, Sk 1:15, Sk 2:14 - zde, po křtu v Duchu svatém, již máme církev se vším všudy). Jeho výsadní postavení dobře nastiňuje již nedělní ráno po ukřižování, když při cestě ke hrobu věkem mladší Jan staršího Petra předbíhá, čeká však na něj, až Petr do hrobu vejde jako první. (J 20:3-8) Nejednal Jóab při dobytí Raby synů Amónových stejně, když dal zavolat Davida, aby vešel do dobytého města jako první? (2.S 12:26-30)

A co řeknu o Barnabášovi a Saulovi, kteří spolu vysláni, vycházejí ve dvou k apoštolské službě, ovšem v jasném pořadí: Barnabáš, prorok - první, Saul, učitel - druhý. V jejich službě však došlo k podivuhodné věci; apoštolská autorita se začala ve větší moci projevovat skrze Pavla. Na sněmu v Jeruzalémě (Sk 15) je sice jeruzalémskými Barnabáš, jejich vyslanec do Antiochie (Sk 11:22), stále vnímán jako první před druhým Pavlem (Sk 15:12, 25). Ale realita společné služby Pavla a Barnabáše je již jiná - Pavel první, Barnabáš druhý (Sk 15:2, 35).

Dva se musí shodnout

Prorok Amos mluví jednoduše o naprosto zřejmé věci: "Cožpak půjdou dva spolu, aniž by se sešli (nebo dohodli)?" Am 3:3 ... Jak pravdivé! Kolik lidí by si ušetřilo různé boje a zápasy, kdyby ke společné cestě vycházeli v jasném pořadí!

Barnabáš a Pavel se shodli, Pavel a Barnabáš se neshodli, a proto spolu již nešli dál (Sk 15:39). O čase po jejich rozchodu toho víme mnoho; tedy, o Pavlovi toho víme mnoho, o Barnabášovi - z Písem - již nic. Nepřipadá vám to jako jasná promluva Ducha svatého? Došlo ke střetu větší a menší duchovní pravomoci a Duch Boží potvrdil, na jaké straně v tomto sporu stál. Bůh nikomu nestraní, vždy je však na straně Božího řádu.

Nemáme všechny odpovědi. Nevíme, zda Pavlovo vnímání neosvědčenosti Jana zvaného Marek bylo zcela správné, ale Barnabášova neochota podřídit se Pavlovi byla zjevně chybná. V Antiochii a při vyslání (Sk 13) byl Barnabáš Pavlovi nadřazen jako jeho duchovní autorita; během jejich cesty však pracovalo Boží vyvolení a Bůh Pavla vyvýšil nad Barnabáše. Barnabáš byl nyní Pavlovi podřízen a v jejich sporu, kdy nešlo o věc svědomí, se měl Pavlovi podřídit. Starší mladšímu? Ano, stáří má svou váhu - slávu, ale Boží ustavení je ještě těžší - ještě slavnější.

A osobně se domnívám, že se Jan Marek později stal osvědčeným (2.Tim 4:11) také proto, že byl Pavlem spravedlivě a v pravý čas označen za neosvědčeného. Raději tedy selhání nazvat neosvědčeností, aby člověk, který selhal, mohl v budoucnu dokázat svou osvědčenost, než neosvědčeného označit za osvědčeného, aby tento svou neosvědčeností zničil dobré Boží dílo. Na toto je potřeba bedlivě dbát zvláště při ustavování starších! (1.Tim 5:22) Čím větší duchovní pravomoc, tím důležitější je osvědčenost v držení se zdravého učení ve slově i skutku.

Jeruzalémský sbor

A co řeknu o Jakubovi, bratru Pána? Již tehdy se mluvilo stejným slovy, která používáme i dnes: "... přišli někteří od Jakuba" Gal 2:12 ... Samozřejmě nemám na mysli kostel sv. Jakuba; zde se nemluví o kamenné stavbě, ale o člověku, který vede. A podívejme se na sněm - nejdříve mluví první mezi apoštoly - Petr, a pak první mezi staršími jeruzalémského sboru - Jakub; Pavel sám pokládá Jakuba nejen za staršího, ale též za apoštola (viz Gal 1:19). A k Jakubově závěrečnému slovu na sněmu již nikdo nic dalšího nepřidával (Sk 15:13-21); jeho slova se stala základem poselství, které bylo posláno věřícím z pohanů. (Sk 15:23-29)

Nevidíme podobnou věc i u Jóba? "Když jsem vycházel branou k městu a své sedadlo* si připravoval na náměstí, viděli mě mládenci a vytratili se, kmeti vstali a zůstali stát. Knížata ustala v řečech, na ústa si položila ruku. Vytratily se hlasy předáků, jazyk jim přilnul k patru. Vždyť ucho, které mi naslouchalo, nazývalo mě šťastným, oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě... naslouchali mi a očekávali, umlkali při mé radě. Po mém slovu již nic neopakovali... sedával jsem v čele..." Jb 29:7-25   ... Jób i Jakub sedávali v čeli - Pánova pravomoc k vedení se v jejich životech jasně projevovala.

pozn. *sedadlo / stolička / trůn - místo právoplatné autority; velmi častý a důležitý biblický termín (řec. "kathizo") vyjadřuje aktivní vykonávání pravomoci z pozice k tomu určené, znázorněné sedadlem / stoličkou / trůnem  - v Písmu např. "Bůh nás ... spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši" Ef 2:4-6 - tzn. učinil nás oprávněnými spoluúčastníky výkonu Kristovy pravomoci

Boží otcovství

Pojďme se nyní na pravomoc podívat z druhé strany - nikoli na projev, jak výkon pravomoci vypadá, ale na zdroj, odkud duchovní pravomoc vyvěrá, odkud pochází.

Jak to, že Otec je větší než Syn? (J 14:28) Otec není ze Syna, nýbrž Syn z Otce, z Otcova lůna a stále v jeho lůnu: "Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl." J 1:18

Bůh Otec a Bůh Syn - způsobem bytí jsou si rovni, ale Syn nelpěl na své rovnosti s Otcem (Fp 2:6-7). Učinil se menším až do krajnosti - sám sebe zmařil. A byl Otcem oslaven až do krajnosti - bylo mu podřízeno vše. A přece i ve svém povýšení nade vše, zůstává Syn Otci poddán. A až Otec Synu podřídí všechno, "pak i sám Syn se podřídí tomu, jenž mu podřídil všechno, aby byl Bůh všechno ve všem." 1.Kor 15:27-28

Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. Syn nežije ze své rovnosti ve způsobu Božím, i když má život sám v sobě; žije z lásky Otcovy, kterou je dokonale milován. V ní je chován jako dítě v lůnu své matky, v ní je bezpečně skryt a v ní stále zůstává. Proto na své rovnosti nelpí, protože koná z lásky k tomu, kdo ho miluje dokonalou láskou. A tak je Syn v Otci a Otec v Synu a jejich jednota je plně naplněna, neboť jsou jedním.

Takhle pracuje duchovní pravomoc v Božím království - skrze otcovství přivádí všechno k plnému naplnění, aby Bůh byl všechno ve všem. Tělesní potřebují znát své pořadí, které drží jejich skutky v zákonnosti a chrání je před vzpourou. Zralí na svém pořadí nelpí, ale konají z lásky Boží, neboť jako milovaní Boží v Bohu zůstávají a konají Boží skutky. Bezzákonnost - porušování Božího řádu - však trestají, neboť kde se potěšení a rada lásky ukáže neúčinnou, tam přichází hůl Božího přikázání.

Tajemství Krista a církve ukázáno na manželství

Jak to, že muž (manžel) je větší než žena (manželka)? (Ef 5:22) "Vždyť ... není muž ani žena, neboť ... jste jedno v Kristu Ježíši." Gal 3:28 A neřekl Bůh dohromady muži a ženě: " ... podmaňte si zemi a panujte ..." Gn 1:28 ? Vláda muže a ženy je tedy společná!

Proč tedy Duch svatý říká skrze apoštola Pavla: "Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako Kristus hlavou církve..." Ef 5:22-23

Říká to pro případ, že není muž ani žena, ale jsou jedno v Kristu Ježíši? Jsou jedné mysli, jedné duše, jednoho srdce, dokonale souznící a mluvící to, co slyší říkat Krista? Neříká to spíše pro případ, kdy dojde k nesouladu? Právě při různosti pohledů nám přichází na pomoc Boží řád, aby nás uchránil před roztržkou.

Copak je ženatému věřícímu muži dána moc nad svou věřící ženou k jejímu ničení? Nikoli k ničení, nýbrž k budování, aby v jejím životě byl Bůh všechno ve všem. Má svou ženu milovat, protože jedině skrze lásku Bůh naplňuje všechno plným naplněním - naplňuje to, co se mu poddává a otevírá k přijetí toho, co od něj (Boha) plyne. A plné podřízení se a plné přijetí vede k plnému naplnění.

"Muž není z ženy, nýbrž žena z muže" 1.Kor 11:8 - je tedy hanbou ženy, pokud manželovu pravomoc nepřijímá a manželovi se nepodřizuje. "Avšak v Pánu není ani žena bez muže ani muž bez ženy. Neboť jako je žena z muže, tak také muž skrze ženu, a to všechno je z Boha." 1.Kor 11:11-12

Věřící manželé, muži, ženo, připojte se k Pánu a spolu v něm zůstávejte a v Pánu budete spolu i s Pánem jeden duch (1.Kor 6:17) - duch lásky. Bůh je Duch (J 4:24) a Bůh je láska (1.J 4:8) a kde vládne láska Boží, tam přichází plnost a Boží řád přirozeně pracuje jako dokonalý stroj k naplnění všeho.

Podřízenost

Rozumíš podřízenosti Syna Otci? Rozumíš podřízenosti vdané ženy svému muži? Podřízenost je základním stavebním kamenem Božího řádu. A jak je to s podřízeností jednoho druhému? "Podřizujte se jeden druhému v bázni před Kristem..." Ef 5:21

Když hlava rozhodne: "Dojdi tam," údy těla se podřizují nohám, které tělo donesou na určené místo. Když hlava rozhodne: "Uchop to," údy těla se podřizují ruce, aby mohla splnit příkaz hlavy. Musím pokračovat? "Pohleď," a oko je hlavou určeno k tomu, aby hledělo. "Slyš," a uchu je hlavou přikázáno, aby poslouchalo.

V Božím řádu jde o Boží vůli, o Boží příkazy a o určený (vyvolený, předzvěděný) způsob, jak Bůh chce, aby byl příkaz splněn. Podle Božího řádu chodí tělo po nohách a uchopuje rukama, ale lze to dělat i opačně. To, že se někdo snaží chodit po rukách, ačkoli má zdravé a silné nohy, a nebo že uchopuje věci nohama, ačkoli má zdravé a šikovné ruce, není důkazem toho, že neexistuje Boží řád. Jen to ukazuje to, že i v případě postižení těla, tělo umí některé činnosti uskutečnit prostřednictvím jiných údů, které jsou primárně - podle Božího řádu - určeny k jiným činnostem.

Církev, to je tělo Kristovo. A "Bůh umístil údy: každý z nich v těle, jak chtěl. Kdyby bylo všechno jedním údem, kde by bylo tělo?" 1.Kor 12:18-19

V těle tedy nejde v první řadě o to, zda je noha větší než ruka, i když tomu tak je. Nebo zda jsou plíce větší než slinivka, i když tomu tak je. Pro každou funkci je každý úd v těle vybaven právě tak, jak má být vybaven - jeho velikost je adekvátní tomu, co je od něj očekáváno. A na význam jednotlivých údů je dobré hledět v souvislosti s činnostmi, které mají být tělem vykonány - jednou je důležitější oko než ucho, jindy je to obráceně. Jednou je důležitější loket než koleno, jindy je to obráceně. Pokud o těle budeme smýšlet takto, nedojde k roztržce, neboť se budeme přirozeně podřizovat jeden druhému.

Vedení - celková odpovědnost

Každému je jasné, že celkovou odpovědnost za univerzální církev všech národů, ras a jazyků a všech věků nese Kristus. Mluvíme zde o mnohem menším rozsahu celkové odpovědnosti - např. o církvi ve městě či o jednom místním sboru vedeném staršovstvem. Tuto jasně vymezenou celkovou odpovědnost Kristus deleguje konkrétnímu člověku, který výkon své delegované pravomoci vykonává v součinnosti s jinými, Bohem určenými konkrétními lidmi.

Někteří lidé, i když pro to nemají v Písmu žádné vodítko, ani tuto značně omezenou celkovou odpovědnost jednomu člověku nepřiznají. Jak jim pomoci? Snad jen otázkami, jak si počínají při správě svého manželství. Jsou to rovnostáři naoko, kteří doma vládnou tvrdou rukou? Nebo jsou to rovnostáři z přesvědčení, kteří vládnou společně se ženou a dělají skutečně pouze to, na čem se spolu 100% shodnou? Jak nepraktické a jak nebiblické. V Pánu se totiž i ženatý muž musí umět podřídit své ženě, když Pán koná skutek skrze ženu a ona je tím hlavním prováděcím údem Pánova příkazu. Kdyby byli takto věřící ženatí muži učeni a vyučeni, mnozí by zachránili svá manželství. Pro tvrdost svého srdce se však rozvádějí.

Copak se v církvi mají dělat pouze věci, na nichž se vláda církve (staršovstvo) shodne jednomyslně? Díky Bohu, že Duchem nepokřtění apoštolové měli dost soudnosti a nechali doplnění chybějícího apoštola na losu (Sk 1:26); nesnažili se shodnout, kdo to má být - odevzdali to Pánu a On rozhodl. Když pak přišel Duch svatý, otevřel cestu, která vede k jednomyslnosti ve všech věcech. K jednomyslnosti však dojdou pouze ti, kteří na cestě setrvají, dokonale se vyučí od Boha, v Bohu zůstávají a Bůh v nich - kteří jsou v tomto světě takoví, jako je On - při takových dosáhla láska svého cíle (viz 1.J 4:16-17). Kde ještě není jednomyslnost, tam přichází na pomoc Boží řád vzájemné podřízenosti.

Láska

Dostali jsme se tam, kam bylo třeba se dostat - k té ještě mnohem vzácnější cestě - k lásce AGAPÉ. Láska naplňuje všechno a v ní je naplnění všeho. Lpíš na rovnosti? Poddej se Bohu a otevři se jeho lásce. Jeho láska tě vyučí. A až budeš láskou vyučen, učiníš se služebníkem lidí.

Lpíš na rovnosti? Nedávej se cestou vzbouřenců, ani se nedávej cestou manipulátorů, kteří mají potřebu nastavit "kontrolní" mechanismy. Ano, o kontrolu jim skutečně jde; nedovolí, aby byl někdo větší než oni, i kdyby Boží vyvolení mluvilo rozhodným a jasným hlasem.

Rovnostářství je slepá ulice, v které uvíznou nevyučení a v které se zabarikádují nepoddajní. Cesta lásky však není slepá a spolu s ostatními po ní kráčejí i ti, kteří se z lásky k Bohu učiní otroky všech. Ti jsou pak - podle Božího vyvolení - první mezi rovnými.




Milan Chotaš

Církev - slavná ve své prosté poslušnosti

"Ti, kteří radostně přijali ... slovo ..., vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách." Skutky 2:41-42

Učení apoštolů - zdravá slova, ta Ježíše Krista (1.Tim 6:3) - vymezují hranice území, kde mají učedníci Ježíše společenství s Bohem a spolu navzájem. Mimo toto území mohou mít duševní společenství spolu, nikoli však s Bohem. Jdou-li ještě dále od zdravého učení, mohou skončit ve společenství démonů a poskvrně těla.

Duchovní společenství není bez zdravého učení a duchovní společenství je praktické vyjádření zdravého učení. Učení vedoucí člověka k samotě - k individuální cestě víry - je z ďábla. Samota vězení či pronásledování (v zemích, kde jsou křesťané vězněni či pronásledováni) však nemůže člověka držícího se zdravých slov Krista odloučit od společenství s Bohem.

Zdravé učení vede přirozeně ke společenství a život v učení a společenství vede přirozeně k lámání chleba. Lámání chleba není bezduchý rituál, je to deklarace víry: jako Ježíš Kristus zlomil své tělo a prolil svou krev za mne, tak jsem připraven zlomit své tělo a prolít svou krev za tebe. Proto je chléb lámán ve společenství, v těle Kristově, kde o sebe jednotlivé údy pečují.

Nyní je učení a vytrvalé zůstávání v učení, společenství a vytrvalé zůstávání ve společenství, které jde až k rozlomení těla a prolití krve za druhého - tehdy je zachovávána jednota Ducha a společné modlitby jsou modlitby jedné mysli. Takové modlitby Bůh slyší a vyslyší.

Mluvím zde o církvi (místním sboru), která dosáhla zralosti. Církev, která jde po této cestě vytrvalého zůstávání v učení apoštolů, společenství, lámání chleba a modlitbách a neuhne z ní, zralosti jistě dosáhne.

Církev, která odbočí k cestě supermarketu "křesťanských" aktivit, je již mrtvá - kupuje a prodává svévolníky, kteří držíce se vlastního učení, dělají si, co chtějí, sebestředné individualisty, kteří jsou spolu pouze kvůli vlastnímu zisku a prospěchu, neochotné sobce, kteří pro druhého nehnou prstem, povrchní modlitebníky, kteří se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.

Církev, ta Boha živého, je však slavná - sloup a opora pravdy. (1.Tim 3:15)

Milan Chotaš

Abramův desátek vděčnosti

Desátky - ano či ne?

Znovu a znovu se setkávám s nejistotou nevyučených lidí: musím či nemusím platit desátky? Vyuč se od Boha a nabydeš jistoty víry. "Cokoli není z víry, je hřích." (Ř 14:23)

Znovu a znovu slýchám nejrůznější lidská vysvětlení, zda desátky ano či ne. Znovu a znovu potkávám křesťany, kteří Malachiášem argumentují v případě rozvodu manželství, ale neodváží se jej použít pro okrádání Boha.

"Nenávidím propuštění (tj. rozvod), praví Hospodin" (Mal 2:16) je pro tyto lidi živé, platné a aktuální Slovo Boží, zatímco " ... okrádáte mě ... na desátcích a darech pozdvihování" (Mal 3:8-10) je pro tyto lidi již mrtvé slovo zvetšelé staré smlouvy.

To, co k tomu řeknu, si vypůjčím z Ježíšových úst: kdo takto rozdvojeně zachází s Písmem a "ruší jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učí lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším." (Mt 5:19)

Písmo není rozdvojené. Není rozdvojený Zákon ani Proroci. Musíme správně pochopit Písma, co je Zákon Mojžíšův, co jsou Proroci a jak se na nás - vyvolené účastníky nové smlouvy - příkazy Pána vztahují. Je-li ovšem Ježíš Kristus - Slovo Boží - naším Pánem.

První desátek

Kdy poprvé promluvil náš Pán - Slovo Boží - o desátku (tj. desátém díle / desetině)? Ve 14. kapitole Genesis. Duch Boží zde popisuje Abramův skutek. Věděli jste, že první desátek nebyl dán z povinnosti?

Abram vysvobozuje Lota a jeho majetek z rukou élamského krále Kedorlaómera. Melchisedech, kněz Boha Nejvyššího, Abramovi vychází vstříc, přináší mu chléb a víno a žehná mu slovy: "Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, Tvůrci nebes i země. A požehnán buď Bůh Nejvyšší, který vydal tvé protivníky do tvé ruky. Nato mu Abram dal desátek ze všeho." (Gn 14:19-20)

Abram se setkává s Melchisedechem, knězem Boha Nejvyššího - s knězem, který jako prostředník stojí mezi Bohem Nejvyšším a jím - Abramem. Abram přijímá požehnání od tohoto prostředníka a "není sporu, že nižšímu (Abramovi) je žehnáno od vyššího (Melchisedecha)." (Žd 7:7) Melchisedech navíc Abramovi potvrzuje to, co Abram možná jenom tuší a nebo již sám dobře ví - Bůh Nejvyšší mu vydal jeho protivníky do ruky. To, co získal a nyní patří jemu, získal z Boží milosti.

Abram rychle uvažuje: "To, co se stalo, to velké vítězství, je od Boha. Bůh je pro mě, Bůh je proti mým nepřátelům, žehná mi a to, co mám, mám od něj." A když to vše proběhne jeho myslí, dává Bohu desátek; dává ho do ruky Melchisedechovi, který je Bohem postaven do pozice vyšší autority, aby Abramovi předal požehnání od Boha.

Abram nepřichází kvůli Melchisedechovi, Melchisedech přichází kvůli Abramovi. Má od Boha Nejvyššího vyšší autoritu než Abram, ovšem ne aby si nechal sloužit, ale aby Abramovi sloužil; přináší Abramovi chléb a víno jako předobraz nové smlouvy - Bůh maří skutky Abramových protivníků, vydává mu je do ruky. "Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky ďáblovy." (1J 3:8) "Hle, dal jsem vám pravomoc šlapat po hadech a štírech, i nad veškerou silou Nepřítele, a naprosto nic vám neublíží." (Lk 10:19)

Abram se opět setkává s Božím zájmem o něj, je to jeho další osobní zkušenost: "Bůh je ke mně dobrý." A dává desátek, dává ho z vděčnosti. Je to jeho přirozená reakce na Boží dobrotu.

Druhý desátek

Víte, že ani druhý desátek nebyl z povinnosti? Opět stejný princip, stejné porozumění: Bůh mi dává a já mu z toho, co mi dává, dám desátek.

K Jákobovi v noci přichází Bůh a potvrzuje mu, že smlouva, kterou uzavřel s jeho dědečkem Abrahamem, přechází na něj a jeho potomka. Scénář je stejný: Bůh má iniciativu, Bůh říká (tentokrát) Jákobovi: požehnám ti. A Jákob na to reaguje spontánně slibem: "Jestliže bude Bůh se mnou, bude mě chránit na této cestě, kterou se ubírám, a dá mi chléb k jídlu a oděv k oblékání, takže se vrátím v pokoji do domu svého otce, bude Hospodin mým Bohem ... a ze všeho, co mi dáš, ti jistě dám desátek." (Gn 28:20-22)

Máme tu Abrama, později Bohem přejmenovaného na Abrahama, a máme tu Jákoba. A oni, k zahanbení mnohých, nepotřebují žádný příkaz, žádné pravidlo, jednají spontánně, vyjadřují svou vděčnost praktickým způsobem - ze všeho, cos mi dal, ti dávám desátek (Abram) a ze všeho, co mi dáš, ti jistě dám desátek (Jákob).

Zákon Mojžíšův

Uplyne 400 let a přichází Zákon Mojžíšův; ten "není ovšem dán pro spravedlivého, nýbrž pro nespravedlivé a nepoddajné, bezbožné a hříšné, pro nesvaté a světské..." (1.Tim 1:9) O Abrahamovi však Bůh svědčí, že je spravedlivý z víry (Gn 15:6) a stejně tak i o Jákobovi (Žd 11:21)

Zákon, který je dán pro nespravedlivé, neruší vděčnost spravedlivých. Naopak. Staví vděčnost do protikladu k lakomství. Vděčnost spravedlivého jako projev uctívání Boha stojí proti lakomství nespravedlivého jako projevu uctívání ďábla. "Lakomství je modloslužba." (Ko 3:5)

Nevěděl jsi, že lakomec je uctívač ďábla? Kdo slouží modle, uctívá ďábla, protože ďábel stojí za každou modlou.

Okrádání Boha

"Vraťte se ke mně a vrátím se k vám, praví Hospodin zástupů. Ptáte se: Jak se máme navrátit? Což smí člověk okrádat Boha? Ale vy mě okrádáte! Ptáte se: Jak tě okrádáme? Na desátcíc a na darech pozdvihování. Kletbou jste prokleti, protože mě okrádáte, celý národ." (Mal 3:7-9)

Chápeš nyní, ke komu mluví Malachiáš o okrádání Boha? Malachiáš mluví k modlářům - k lakomcům. Ale pozor - lakomství je pouze část této ďábelské rostliny; její kořen je milování peněz a její zralý plod je krádež.

"Což smí člověk okrádat Boha? Ale vy mě okrádáte!" Jste zloději! Bůh se nezdráhá nazývat zloděje zlodějem - pravdivým označením člověka neodsuzuje, ale jako otec ho napomenutím vede k pokání. Vždyť stvořil člověka jako svobodného k dávání, nikoli jako zotročeného hříchem k lakomství. "Kdo činí hřích, je otrokem hříchu." (J 8:34)

Malachiáš, stejně jako všichni Boží proroci, ukazuje těmto otrokům hříchu cestu k nápravě a připomíná jim Boží dobrotu, která opět začne proudit do jejich života, budou-li činit pokání a navrátí se k Bohu.

"Přineste celý desátek do skladu. Ať je potrava v mém domě. Vykoušejte mě takto, praví Hospodin zástupů, zdali vám neotevřu nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání dokud nebude dostatek." (Mal 3:10)

"Zloděj ať již nekrade..." (Ef 4:28) a dá Bohu to, co Bohu patří.

Kam patří desátek?

Tři nezávislí svědci - tři různá místa v Písmech - ukazují jasně, kam patří desátek. Bůh je naprosto konzistentní - skrze Malachiáše dává tuto instrukci: desátek přineste do domu Hospodina. Jákob se k desátku zavazuje na místě, které pojmenovává Bét-el - Dům Boží. A Abram stojí před domem Božím a dává desátek do jeho rukou.

Melchisedech je dům Boží? Ano, Melchisedech "... bez otce, bez matky, bez rodokmenu, nemá ani počátek dnů ani konec života; ... je připodobněn Synu Božímu a zůstává knězem navždy. A Syn Boží je dům Boží. Vždyť Kristus plné postavy - to je hlava a jeho tělo - církev. "Dům Boží - to je církev Boha živého, sloup a opora pravdy." (1.Tim 3:15)

Desátek tedy patří do církve - tam, kde je člověk součástí duchovní Boží stavby (1.Kor 3:9), kde je živým kamenem duchovního domu (1.P 2:5) - domu Božího.

Musí to být desátek?

Abram neměl žádnou povinnost a sám od sebe se rozhodl dát Bohu desátek. Jákob nebyl ničím a nikým vázán, ale znal Abrahamův příběh a i on se rozhodl pro desátek. Po čtyřech stech letech bylo nespravedlivým a nepoddajným, bezbožným a hříšným... přikázáno, aby dávali desátek a přinášeli i další jasně stanovené oběti.

Abraham a Jákob, spravedliví z víry, jsou nám příkladem. A nebo nám mají být příkladem bezbožní, kteří musí být zavázáni příkazem Zákona? Nejsme pod Zákonem, ale nejsme bez zákona - pracuje v nás "zákon Ducha života v Kristu Ježíši - ten nás osvobodil od zákona hříchu a smrti." (Ř 8:2)

Chceš dovolit kořenu milování peněz, aby vyrostl stonkem lakomství a přinesl zralý plod okrádání Boha? Nebuď "strháván a váben vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a rodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt." (Jk 1:14-15) Chceš jako modloslužebník skončit v ohnivém jezeře? (Zj 21:8) Jak bláznivé!

Své pozemské sklony máš umrtvovat - "umrtvi tedy ... lakomství, které je modloslužbou, aby na tebe pro tuto věc nepřišel Boží hněv." (Ko 3:5-6) Pokud své lakomství umrtvovat nehodláš, jsi nepoddajný a musíš být přinucen příkazem - nežiješ totiž jako svobodný syn, ale dosud jsi nesvobodný otrok hříchu, dosud jsi syn neposlušnosti, v němž působí vládce mocnosti vzduchu - ďábel. (Ef 2:2)

Jsi-li ovšem svobodný, pak v tobě zákon Ducha života v Kristu Ježíši působí bez zábran - jsi svobodný jako Abram a možná se rozhodneš pro desátek a možná pro jinou část z toho, co ti Bůh dává. "K té svobodě tě Kristus osvobodil. Stůj tedy pevně a nenech se opět podrobit pod jho otroctví." (Ga 5:1) Hřích tě chce zotročit a nejzuřivěji tě napadá právě tehdy, když jsi byl zcela osvobozen z jeho otrockého jha. "Jestli nebudeš jednat správně, hřích číhá ve dveřích. Dychtí po tobě, ale ty nad ním máš vládnout." (Gn 4:7)

Radostné dávání

Kristus nás osvobodil ke svobodě! Osvobození je vždy provázeno radostí a čím lépe chápeme, k jak velkolepé svobodě nás Kristus osvobodil, tím více naše radost roste. Nepřemýšlej o desátcích, přemýšlej o Kristově spasení. Přemýšlej o tom, žes byl přijat za syna Božího (ať jsi muž nebo žena) a za spoludědice Ježíše Krista. Bůh ti spolu s Kristem dává všechno! Buď vděčný a raduj se ve svém Pánu, raduj se v něm vždycky. A pak dávej - "každý, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem nebo z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh." (2.Kor 9:7)

V Kristu Ježíši žiješ zákonem Ducha života, mimo Krista umíráš zákonem hříchu a smrti. V Kristu Ježíši spoléháš na Boží milost, Bůh ti vydává tvé protivníky, "on ti dává moc získat majetek." (Dt 8:18) Mimo Krista spoléháš na sebe. V Kristu Ježíši konáš z víry, mimo Krista konáš z nevíry. Abram, tváří v tvář tomu, který je připodobněn Synu Božímu, konal z víry.

Obrátil ses k Pánu? Stojíš před ním tváří v tvář? Spatřuješ s odhalenou tváří Pánovu slávu? Pak jsi proměňován v obraz samotného Pána. A být proměněn v obraz Pána je mnohem slavnější, než být proměněn v obraz Abrama či Jákoba.

Přemýšlíš-li o desátku s nechutí, je to ke tvé hanbě. Jsi však povolán ke slávě Boží a od slávy ke slávě můžeš být proměňován pouze od Pána Ducha. (2.Kor 3:16-18)

Kristus Ježíš v sobě vzpurného nesnese, vyvrhne ho ven, Boha poslouchajícího však v sobě skryje a zákon Ducha života v Kristu Ježíši je učiní jedním - "kdo se připojuje k Pánu, je s ním jeden duch." (1.Kor 6:17)

A je něco víc, než být jedno s Všemohoucím Bohem? Sám si odpověz, co vlastně chceš.




Milan Chotaš

Vírou Boží ke křtu v Duchu svatém

Víra Boží nebo víra lidská

Pokud od nás Bůh očekává víru lidskou, pak se jednotliví lidé liší v tom, jak dokáží zmobilizovat své duševní schopnosti (intelektové, emoční, volní) k vyprodukování duševního výsledku. Liší se v duševním výkonu. Pokud však od nás Bůh očekává víru Boží ("Mějte víru Boží" Mk 11:22), pak se jednotliví lidé liší v tom, jak ji a v jaké míře ji umějí přijmout. Víra Boží není z jejich lidského úsilí, je shůry, od Boha.

Vírou Boží přijímáme neviditelné skutečnosti, takže se viditelně projevují

Vše nebeské přijímáme vírou Boží. Není žádný jiný způsob pro přijetí věcí shůry. Vírou Boží přijímáme, že za nás zemřel Ježíš Kristus. Vírou Boží přijímáme, že jej Bůh vzkříšil z mrtvých. Vírou Boží přijímáme Ducha svatého. A Duch svatý je pečetí - nezpochybnitelným potvrzením - od Boha samotného, že se k Bohu vztahujeme vírou Boží a nikoli pouze intelektovým pochopením, citovým vzplanutím či pragmatickým rozhodnutím.

Živoucí projev přijetí Ducha svatého

To vysvětluje rozdíl mezi křesťanem, který ještě nepřijal Ducha svatého a tím, kdo ho již přijal. Podstata rozdílu není v intelektu - mnoho křesťanů ještě nezapečetěných Duchem svatým je chytřejších než mnoho těch, kteří jsou již zapečetěni. Podstata rozdílu není v momentální schopnosti bouřlivě projevit emoce, není ani v síle vůle. Ta podstata rozdílu je ve schopnosti / ochotě / rozhodnutí přijmout, přijmout Ducha svatého.

Již jsi přijal nebo jsi ještě nepřijal. Přijímáš nebo nepřijímáš. A pokud nepřijímáš, činíš sám sebe neschopným přijmout nebo tě neschopným / neochotným přijmout učinil někdo jiný?

Jeden ze Satanových osvědčených triků, jak křesťana odvést od skutečného přijetí Ducha svatého, je namluvit mu skrze falešné učení, že jej již přijal - nějak skrytě. "Ty si toho sice nejsi vědom, ve svém duševním těle jsi to neprožil, ale je to tak, musíš tomu věřit." To je blud!

Duch svatý je na zemi a v okamžiku, kdy ho poprvé přijímáme do svého života jako Boha se vším všudy, Duch svatý sám sebe zjevně demonstruje našemu nitru, takže celá naše bytost ví, že došlo ke změně. Tuto zásadní změnu popisuje Písmo různými výrazy: darem Ducha svatého, přijetím Ducha svatého, křtem v Duchu svatém, pomazáním Duchem svatým, zapečetěním Duchem svatým. Všechna tato slova popisují z různého pohledu jednu skutečnost - k našemu znovuzrozenému duchu, který se narodil z Boha (J 1:13), a ke Slovu Božímu, které je duch a život (J 6:63), přibyl třetí duchovní svědek v našem nitru - Duch svatý. To má mnoho duchovních souvislostí (viz 2.K 13:1), ale zde se věnuji pouze tomu aspektu, že se Duch svatý v našem nitru zjevným způsobem ohlásí, a to tak vehementně, že to celá naše bytost prožije.

Osobní zkušenost stejně hmatatelná, jako zkušenost Elíšova

Osobní zkušenost... Je to naprosto stejné jako při Elíšově přijetí dvou dílů Elijášova ducha. Elijáš Elíšovi říká: "Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe brán, stane se ti tak (tzn. přijmeš dva díly mého ducha). Jestliže neuvidíš, nestane se to." 2.Kr 2:10 ... Elíša to uviděl (2.Kr 2:12); nikdo ho nemusel přesvědčovat, jestli to viděl nebo neviděl. Viděl to vlastníma očima. Byla to jeho osobní zkušenost. A protože to viděl, tak skutečně přijal dva díly Elijášova ducha.

Pokání z bludu a přijetí Ducha svatého

Prožij tuto zkušenost! Nedej se nikým připravit o tuto slavnou a velkolepou výsadu Božího dítěte - s láskou ji pro tebe připravil tvůj nebeský Otec.

"Učiňte pokání ... a přijmete dar Ducha svatého." Sk 2:38 ... Učiň pokání ze svého dřívějšího názoru, že jsi Ducha svatého již přijal. Byl jsi lidmi uveden v omyl, uvěřil jsi této lži a ta lež zabila tvou touhu přijmout Ducha svatého, neboť ti namluvila, že jsi jej již přijal. Ještě se to však nestalo!

Popros Boha za odpuštění, že jsi věřil této lži, a přijmi Ducha svatého vírou Boží. Jak? Víra Boží je ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží (Ř 10:17) Co to znamená? Že přijmeš to, co říká Bůh, protože to říká Bůh. A přijmeš to přesně tak, jak Bůh říká, že to máš přijmout - jako nepohnutelnou, neotřesitelnou pravdu, za kterou stojí Bůh celou svou bytostí.

Vsuvka pro pyšné

Pokud nebereš vážně, to co Bůh říká, Boha se nebojíš a Bůh pro tebe není Bohem. Ještě stále ničemu nerozumíš, jsi namyšlený nafoukanec a hlupák. Abys vůbec vykročil na cestu moudrosti, musíš mít před Bohem bázeň (Př 9:10). Teprve až budeš mít bázeň před Bohem, pak začneš brát Boha vážně, začneš brát vážně to, co říká. "My všichni jsme zabloudili jako ovce. Každý jsme se obrátili na svou cestu..." Iz 53:6 ... Pokoř se, odstup ze své vlastní cesty a zvol si cestu tiché a pokorné poslušnosti.

Ježíš je věrný a pravdivý ve všem, co říká. On řekl učedníkům před svým ukřižováním: "Požádám Otce a dá vám jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost - Ducha pravdy." J 14:16-17 A po svém vzkříšení jim svá slova opakuje, když říká: "Já na vás posílám zaslíbení mého Otce" Lk 24:49 ... "přijmete moc Ducha svatého, který na vás přijde a budete mi svědky v Jeruzalémě..." Sk 1:8

To se přesně stalo! Kdy? O Letnicích - padesát dní po Ježíšově ukřižování. Kde? Jak Ježíš řekl - v Jeruzalémě! "Když nastal den Letnic ... všichni byli naplněni Duchem svatým" Sk 2:1-4 Ježíš mluvil pravdu. Ježíš vždy mluví pravdu, jeho slovo je naprosto spolehlivé. Je to Bůh, Slovo Boží je jeho jméno (Zj 19:13).

A teď pozor, teď přichází slovo pro tebe, které máš přijmout jako slovo od Boha. Když je apoštol Petr naplněn Bohem Duchem svatým, tak říká: "Přijmete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh." Sk 2:38-39

Bůh Ježíš Kristus říká svým učedníkům: "Já na vás posílám zaslíbení mého Otce" Lk 24:49 a Bůh Duch svatý vysvětluje, že "dar Ducha Svatého, to zaslíbení platí ... všem ... které si povolá Pán." Sk 2:38-39

Dar Ducha svatého je Boží zaslíbení pro tebe! Nikdo tě o toto zaslíbení nemůže připravit, pokud v jeho naplnění věříš vírou Boží. To, co říká Bůh, je pravda a ta pravda se naplní ve tvém životě, pokud bereš to slovo jako slovo od Boha!

Došel jsi až sem? Věříš, že ti Bůh chce darovat Ducha svatého? Pak ti jako Boží prorok potvrzuji, že křest v Duchu svatém prožiješ celou svou bytostí. Předtím si ale musíš vyjasnit, jestli chceš poslouchat Boha ve všem, co říká ve svém slově. Žádné vytáčky. Chceš nebo nechceš. Jestli nechceš, tak pro tebe Bůh není Bohem. Máš velký problém - ještě pořád nejsi poddán Pánu. Je-li Ježíš Pánem, pak mu patří vše, celý tvůj život. Je Bůh Ježíš tvým Pánem? Poddal jsi a poddáváš mu vše ve svém životě? Jsi rozhodnutý dát mu sám sebe a vše, co jsi a co máš?

Bůh Duch svatý říká skrze apoštola Petra:

1. Učiňte pokání - to znamená svůj dosavadní způsob života, kdy jste žili podle svého vlastního uvážení, nazvěte tím, čím je v Božích očích - hříchem a považujte ho za hřích. Od tohoto hříchu - způsobu života podle vlastního uvážení - se odvraťte a nově přijměte způsob života podle toho, co Bůh již uvážil a již řekl ve svém slově. Jinými slovy: učiňte Boha a jeho slovo měřítkem všeho, co v životě děláte. Chceš to takhle nebo ne - budeš ve svém životě rozhodovat ty nebo bude ve tvém životě rozhodovat Bůh, který to dělá tak, že do tvého nitra vloží (nebo již vložil) svůj vlastní život. Chceš opravdu takto učinit pokání - od sebe k Bohu?

2. a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů. Udělal jsi sám za sebe pokání od vlastního způsobu života k životu podle Boha? Pokud ano, poslechni Boha a dej se pokřtít.

3. a přijmete dar Ducha svatého. Tak to bude, to se stane, to vám zaručuji - to říká Bůh Duch svatý.

Problém není nikdy na straně Boha. Bůh to říká jasně. On sám za sebe ručí, udělá přesně to, co řekl. Pokání ale máš udělat ty. A dát se pokřtít je také na tobě. Pokud tedy Boha poslechneš a uděláš sám za sebe všechno, co ti Bůh přikazuje, On udělá to svoje - dá ti Ducha svatého.

Úplné pokání k víře Boží

Výše jsem uvedl, že víra Boží je od Boha. Představ si víru Boží, jako koncertní křídlo (piano), které Bůh spustí s nebe přímo před tebe. Pokání si představ, jako změnu, kdy křídlu nejdříve nevěnuješ pozornost, ať o křídle víš nebo nevíš, k tomu, že křídlu věnuješ veškerou svou pozornost. Tehdy, v tom okamžiku, kdy křídlu věnuješ celou svou pozornost, ti Bůh řekne: zahraj tón.

To jestli křídlu věnuješ celou svou pozornost nebo ne, to ví jenom Bůh. On je spravedlivý a umí to zhodnotit u každého člověka. Celá tvoje pozornost, kterou věnuješ křídlu, to je obraz tvého úplného pokání. Když tvé pokání proběhne úplně, Bůh si toho všimne. On právě na tento slavný okamžik čeká a celé nebe s ním.

A jak jsem řekl, v ten okamžik ti dá příkaz: zahraj tón. A ty to buď uděláš a nebo neuděláš, poslechneš nebo neposlechneš. Budeš nad tím spekulovat a přemítat, co má Bůh za lubem a proč bys to měl udělat a že vlastně neumíš hrát a že to je trapné a co si pomyslí lidé, že zahraješ jeden tón a tisíce dalších bla bla bla bla bla... A nebo to prostě uděláš, zvedneš prst a udeříš jím do klávesy: tááááááááááá. Tehdy se víra Boží - to koncertní křídlo - rozezvučí jasným tónem. A v okamžiku, kdy zazní tenhle tón, který jsi nevydal ty, ale který by bez tvé poslušnosti nemohl zaznít sám od sebe, v ten okamžik k tobě přiběhne klavírista, obejme tě svým silným objetím, políbí tě, vezme tě za ruku, posadí tě k sobě na stoličku a začne před tvýma očima hrát tu nejúžasnější skladbu, kterou jsi takto hrát ještě nikdy neslyšel. Ten klavírista, to je Duch svatý. Způsob, jakým přišel, co s tebou udělal, jak nyní hraje a ty ho vidíš a slyšíš, to je tvoje hmatatelná zkušenost. O té tě nikdo nemusí přesvědčovat.

Elíšu nikdo nemusel přesvědčovat, jestli viděl nebo neviděl. Tebe také nebude muset nikdo přesvědčovat, zda jsi Ducha svatého dostal nebo nedostal.

Dar Ducha svatého ti otevírá cestu k účinné službě

Ježíš začíná sloužit veřejně po křtu v Duchu svatém a nepřestává. Ježíšovi učedníci zrovna tak. Vyzkoušeli si to už za Ježíšova života, ale sami za sebe začínají sloužit veřejně také až po křtu v Duchu svatém - po letnicích. Ježíš i apoštolové vědí, že musí být oblečeni mocí s výsosti - shůry. Tehdy to bude slavná služba Ducha a nikoli duševní výkon. "Mějte víru Boží!"

Milan Chotaš

Proč evangelista nevede místní sbor?

V článku "Osm stupňů pyramidy moci" (ze dne 16. září 2015) uvádím, proč se - podle mého názoru - liší výčet služeb (služebností / úřadů) v 1.Kor 12:28 a v Ef 4:11. Zatímco v 1.Kor 12:28 Duch svatý ustavuje hierarchii duchovní správy věřících (církve), v Ef 4:11 popisuje komplexní Boží dílo konané uvnitř církve i vně.

Církev jako dům

Představme si církev jako dům, kde se žije, jí a pracuje. Kromě prací v domě - přípravy a rozdávání pokrmu, úklidu či oprav rozbitých částí domu - existují i práce mimo dům. Vedle domu je pole, louka, sad a les. Mezi obyvateli domu jsou lidé, kteří se v domě příliš nezdržují; pudí je to ven, jejich práce je venku.

Do domu samozřejmě chodí, jí zde, spí zde, pomáhají s pracemi v domě, ale svou užitečnost si naplno uvědomují na poli, na louce, v sadu či v lese. Tam jim jde práce od ruky a, upřímně řečeno, ostatní si vedle nich připadají tak trochu jako "amatéři". Nikoli proto, že by je ti "profíci" ponižovali nebo se jim posmívali, vůbec ne; "profíci" jsou pro svůj fortel, zručnost, schopnost a způsobilost pracovat venku prostě úplně jiná kategorie. Ostatní lidé z domu to vidí, respektují to a mají upřímnou radost. Je přece nádherné vidět mistra při práci.

Evangelista pracuje hlavně mimo dům

Evangelista pracuje vně, tam jsou jeho hlavní úkoly od jeho Pána (Ježíše Krista), tam se plně projevuje Pánovo povolání a zmocnění. Evangelista má samozřejmě v domě své místo, chodí se tam najíst, občas tam přespí, odpočívá zde, pomáhá i s pracemi uvnitř domu, ale pobývá tam jen po dobu nezbytně nutnou. Jeho srdce je venku u lidí, kteří stojí vně a dosud Pána nepoznali . Oni, nevěřící lidé, jsou evangelistovo pole, louka, sad a les.

Absence proroků a učitelů v domě

Představme si situaci, kdy je evangelista nejzralejším a nejzkušenějším ze všech lidí v domě. Není tam prorok, není tam učitel, do služby (Ef 4:11) dorostl zatím jen on - evangelista. Jakou cestou se dá? Existují dvě možnosti; říkejme jim scénáře.

Scénář č. 1 - Naplním své povolání

Evangelista se rozhlédne po domě a řekne si: "Naplním své povolání." Svolá lidi v domě a řekne jim: "Budeme získávat duše, budeme pracovat na poli, na louce, v sadu i v lese." Den za dnem vycházejí, pracují, povzbuzují se, v domě se příliš nezdržují, jídlo probíhá rychle, úklid základní, opravy jen nezbytně nutné. Lidé nejsou na poli přetěžováni, nejsou nuceni do konkrétních činností na louce, v sadu je jim poskytnuta volnost, o jaký strom se postarat nejdříve, a pro les jsou instrukce ještě svobodnější.

Přesto někteří lidé pokukují směrem k domu. Jedna dívka se zálibně kouká na okna a říká si: "Tady bych ušila krásné záclonky a závěsy s třásněmi." Starší muž se zasní a pomyslí si: "Naložil bych maso a upekl ho pro všechny ty pracanty venku." Žena, které ostatní neřeknou jinak než sluníčko, si u domu představuje předzahrádky. "Udělám záhonky, vysázím kytičky. Čerstvé květy dám na stoly v jídelně. Z prosvětleného prostoru, který není v domě používán, udělám zimní zahradu."

Evangelista si všímá občasných prostojů v práci. "Tváří se nějak zamyšleně, usmívají se, copak se jim to honí hlavou. Já mám radost, že jsme zde venku, děláme užitečné věci pro lidi, kteří Pána neznají."

Scénář č. 2 - Pomůžu lidem v domě naplnit jejich povolání

Evangelista se rozhlédne po domě a řekne si: "Pomůžu lidem v domě naplnit jejich povolání." Svolá lidi v domě a řekne jim: "Víte, že moje srdce je u lidí venku. Jistě, budeme získávat duše, budeme pracovat na poli, na louce, v sadu i v lese, ale také se společně postaráme o to, aby každý rostl do svého povolání. Asi toho nyní na poli, na louce, v sadu a v lese uděláme méně, ale připravíme a uzpůsobíme dům takovým způsobem, aby zde lidé žili a pracovali rádi, aby odsud neodcházeli a aby ti, kteří jsou stejně jako já povoláni k práci venku, měli v domě skvělé zázemí, kde budou moci načerpat novou sílu a inspiraci pro ještě užitečnější a plodnější práci vně."

Není sporu o tom, k jakému scénaři vybízí Písmo - přemýšlejme o dokonalém Božím plánu, který přináší prospěch všem lidem.

Neblahé ovoce scénáře č. 1

Člověk ve skutečném úřadu evangelisty za ta léta chození s Pánem poznal a přijal dostatek z celé rady Boží. Proto - podle mého názoru - pro dobu, kdy je Pánem ustaven jako hlavní správce života v domě, zvolí scénář č. 2.

Nemluvme tedy o službě evangelisty (služebnosti / úřadu), ale spíše o člověku obdarovaném a nadšeném pro evangelizaci, který je v našem případě (popisovaném v tomto článku) také nejzralejší a nejzkušenější ze všech lidí v domě. Pokud zvolí scénář č. 1, způsobí závažné škody Božímu dílu - nikoli tím, co se udělá venku, ale tím, co se neudělá uvnitř domu.

1. Dramatické omezení rozmanitosti a počtu

Je-li scénář č. 1 realizován nějakou dobu, církev se stále více soustřeďuje kolem obdarovaných lidí pracujících venku. Slabší lidé všech obdarování odpadají a silní lidé obdarovaní pro práci uvnitř domu odcházejí. V církvi vydrží pouze dvě skupiny lidí - ti, kteří rádi pracují venku a ti, kteří jsou s obdarovanými venkovními pracovníky spojeni pevným poutem přátelství.

Církev se nestane univerzální a rozmanitou, spíše bude homogenní, složená z lidí podobného typu. Její početní růst se zastaví, a to i přesto, že bude poměrně úspěšná v oslovování nových lidí. Velká většina z nich však projde církví jako ryby proplouvající děravou sítí. Předivo sítě je totiž tkáno praktickými skutky lásky AGAPÉ, kterými si slouží navzájem lidé v domě.

2. Odsouzení nově příchozích k nezralosti

Při scénáři č. 1 se to hlavní odehrává venku - na poli, na louce, v sadu a v lese. Hlavním poselstvím je evangelium, cílem je převést lidi ze smrti do života. Vše se točí kolem počátečního učení o Kristu - kolem pokání a víry v Boha. Nevěřící lidé jsou cílovou skupinou, poselství je zacíleno na ně a uzpůsobeno tak, aby bylo jednoduché a průrazné.

Nově příchozí lidé se stanou křesťany a naskočí do práce venku. Znovu a znovu slyší a vidí mistrovské předávání evangelia, velmi obtížně se však budou dozvídat věci další, bude záležet na nich samotných, jak se sami z Písma vyučí. Ti, co se nebudou schopni sami vyučit, odpadnou, a u těch, co se vyučí, bude záležet na jejich povolání. Povolaní pro práci venku zůstanou, ostatní odejdou.

3. Frustrace samotného "evangelisty"

"Evangelista" (viz výše - uvozovky pouze ukazují, že nemluvíme o úřadu evangelisty, ale o člověku obdarovaném a nadšeném pro evangelizaci) zvolil scénář č. 1. Pracuje na plný výkon, povzbuzuje ostatní, aby mu pomáhali a aby sami venku pracovali, oslovuje velké množství lidí. Je i úspěšný, ale lidé nezůstávají. Jednomu se nelíbí to, druhému ono. Jako by dával peníze do děravého váčku, jako by zaséval semeno podél cesty, na skálu a do trní a i ti, co se jevili jako dobrá země, se začnou odvracet také. "Co vám vadí na mém povolání?" vrtá mu hlavou. "Proč církev neroste, proč se nedaří?"

Chyba není v povolání. Povolání je svaté, dobré a slavné. Chyba není v nedostatku odvedené práce. Píle je příkladná a hodná následování. Chyba je v sebestřednosti. Nemůžeš zvolit scénář "naplním své povolání". Bůh naplní tvé povolání v určený čas, když nyní zvolíš lásku, která nehledá svůj prospěch, ale prospěch druhých - nejen těch vně, ale v první řadě těch uvnitř.

Závěr

Chceš-li jako "evangelista" vést sbor, musíš nyní konat službu proroka a učitele, ač nejsi ani prorok ani učitel, musíš jako pastýř vést lidi jejich jedinečnou dráhou v rámci Cesty, musíš ze všech sil budovat dům a lidi v domě, aby ses, tak jak budou lidé dorůstat do svých povolání, mohl stále více a více zaměřovat na své vlastní povolání.

Druhá možnost je nebýt správcem života v domě a zvolit scénář č. 1. Jsi-li evangelista podle Ef 4:11, uděláš vše proto, aby se naplnilo Písmo v 1.Kor 12:28.

Milan Chotaš

Mít vliv ve světě - sedm hor... Babylónu?

Od 90. let minulého století vidím, jak některé církve přestávají být Božím Královstvím. A nejrychleji degenerují ty, které začaly hledat své místo ve světě a přijaly světskou definici církve.

Lidé světa a světský právní řád měl, má a vždy bude mít ambici pojem církev vymezit a zakotvit. Nic proti zákonnosti. Církev - viditelný projev Božího Království - je však vymezena Písmem - Zákonem Božím a lidské ustanovení k tomuto Božímu vymezení nic nepřidává a nic z něj nemůže ubrat.

Být relevantním, mít ve světě vliv... Kazatelé se chytli do pasti a stali se jednateli a výkonnými řediteli světských organizací s ustavujícími schůzemi, kontrolními komisemi, výročními zprávami, zápisy, výbory, odbory, sekcemi... Podle světa jsou transparentní, a přece jim Bůh nezjednal vážnost v očích lidí světa, přece nejsou "všemu lidu milí". Poddat se světským zákonům a dodržovat je prostě nestačí. Stejně jako farizeům a zákoníkům v době Ježíšově nestačilo odvádět desátky z máty a kopru. Bůh je nenazval plemenem zmijí proto, že by selhávali v odvodech koření. Bazírovali na podružných věcech a základní věci jim unikali - ve svých vlastních očích byli váženými, ale Bohu se hnusili.

Velké poslání není "jděte ke všem národům a zeptejte se jich, jaká jejich pravidla byste měli dodržet." Vždyť už zákon Mojžíšův byl dán kvůli vrahům, lhářům, modlářům, zlodějům... a český právní řád má stejný cíl - stavět hráz špatnosti. Opravdu je církev to, co si o církvi myslí svět a jak ji svět definuje?

Shnilý je ten základ - být ve světě relevantním a mít zde vliv. Byl před staletími založen odpadlíky od víry a nová a nová falešná učení na něm stále staví až do dnešních dnů.

Vezměme si učení "Seven Mountains" (překl. Sedm hor). Definuje oblasti jako je třeba vzdělání, politika, média atd., kde by církev měla mít vliv. To, co může být pravdivým prorockým zjevením se může stát destruktivním učením, pokud se proroctví s učením zamění. Všichni si přejeme, aby se oblasti vzdělání, politiky, médií atd. proměnily, ale co vede k této proměně?

Řeknu to velmi zjednodušeně - proroctví ukazuje to, co se stane, když člověk bude dělat to, co má dělat. Učení je návod pro člověka, jak dělat to, co má dělat. Je-li "sedm hor" proroctví, pak učedníci Ježíše budou naplňovat velké poslání - činit nové učedníky, křtít je a učit je všemu, co Ježíš přikázal - a Boží Království bude postupně zasahovat různé oblasti - včetně vzdělání, politiky či médií. Je-li "sedm hor" učení, pak se budou křesťané snažit proniknout do médií, do politických stran, do řídících funkcí ve vzdělávacích institucích atd.

Nezdá se vám to odlišné? Mně ano. A pozor: mezi nevěstou a nevěstkou je rozdíl pouze jediného písmene. Obě to jsou ženy a obě mohou být velmi půvabné, s krásnou postavou a líbeznou tváří. Přes několik shodných rysů jsou však velmi rozdílné. Jedna věrná, druhá nevěrná, jedna ukázněná, druhá bezuzdná, jedna čistá, druhá poskvrněná, jedna Bohem přijatá, druhá Bohem zavržená.

Jestli nechceme slyšet, jak nás Bůh oslovuje "plemeno zmijí", pak se musíme ujistit, že skutečně posloucháme jeho Slovo. Nesmíme se stejně jako farizeové a zákoníci věnovat podružnostem a vystavět na nich lidské nauky. Na sedmi horách přece leží Babylón - Matka všeho smilstva. Kdo nás povolal učinit ze světa ráj na zemi? Cožpak nejsme z jiného Království? Nemáme pracovat na Ježíšově příchodu tím, že budeme poslouchat a plnit to, co Ježíš říká?

Chceš být pro svět relevantní a mít vliv? A co raději přemýšlet o tom, jak poslechnout Ježíše a naplnit jeho příkazy? Možná pak budeš pro svět relevantní a budeš mít takový vliv, o jehož rozsahu se ti ani nesnilo. 

Milan Chotaš

Betlém, Betlém, Betlém ... dům chleba

Před časem se mne chytla neodbytná myšlenka - Betlém. Co je, Pane? Betlém - město Davidovo? Betlém - Betlémská kaple? Betlém, Betlém, Betlém ...

Sedl jsem na metro, vystoupil na Národní a došel až k Betlému. Díval jsem se na místo, kde kázal Jan Hus, chodil jsem po Betlémském náměstí sem a tam a modlil se. Koupil jsem si vstupenku, vešel dovnitř, chodil po kapli sem a tam a modlil se. Betlém, Betlém, Betlém ...

Vrátil jsem se domů. Týdny, měsíce, roky plynuly, myšlenka se mne pořád drží ... Betlém ... co je, Pane? Betlém?

Teprve když jsem začal přemýšlet o tom, že Betlém (hebr. bét lechem) znamená "dům chleba", začalo mi svítat. Ano, Pane, chci, aby můj dům byl domem chleba, místem nasycení, městem, které vítá na svět nového krále, městem, kde se rodí nové Boží tělo - místní církev. A pak, ve svůj čas, to šlo ráz na ráz, jako když se po dlouhém čekání a překvapivém početí a čase radostného očekávání a náhlých tlacích rodí nové dítě, chlapec, prvorozený syn, který dostal od Boha jméno ještě dříve, než přišel na svět (viz níže).


Betlém - dům chleba. Možná, že se tě již chytla neodbytná myšlenka a nebo se tě teď chytá. Co když i tvůj dům má být domem chleba? Chceš a umíš být pohostinný, chceš otevřít svůj dům (domácnost)? Chceš, aby k tobě přicházeli hladoví lidé? Chceš, aby byli nasyceni ve tvém domě?

Dům chleba, dům chleba z nebe, dům Ježíše Krista. Ježíš je ten pravý chléb, který přichází z nebe a dává život světu. Dům, kde se lidé sytí Ježíšem, a protože jí, tak žijí - žijí věčný život. Ten věčný život je v Ježíši - Ježíš je život, který zůstává na věky.

Betlém - dům chleba. Dům, kde se setkávají učedníci a jsou spolu, shromažďují se kolem Ježíše a jí jeho tělo a pijí jeho krev a mají život, který milují, protože Ježíš je miloval první.

Domů chleba není nikdy dost. Je mnoho hladových a žíznivých. Otevři svůj dům, pozvi Život, ať ve tvém domě přebývá a nasytí příchozí sám sebou. Nejsi to ty, kdo hladové nasytí a žíznivé napojí. Ježíš je ten pravý pokrm a pravý nápoj.

"Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem," proto se mezi námi lidé mohou nasytit. V tom společenství s Bohem chodíme a to společenství přinášíme, třeba i do jiného domu a dům se stává domem chleba.

Betlém - dům chleba. Říká ti Bůh, že chce vstoupit do tvého domu? Řekni ano, můj dům bude domem chleba. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu - ve svém domě a všude tam, kam vstoupí naše společenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.





Milan Chotaš

PS: Rád pomohu / poradím s praktickými věcmi, jak učinit dům domem chleba.

Jméno prvorozeného - viz http://www.gloriousgate.estranky.cz/

Vysvoboď se z pout pokrytectví, dokud je čas

Varuj se pokrytectví (předstírání / herectví), jinak tě zničí. Zůstaneš v něm týden, měsíc, rok a lidé se začnou vztahovat k herecké roli, kterou ztvárňuješ. Tu roli si zamilují a tebe budou ignorovat - budou tě znát podle těla. Čím vzdálenější bude tvé předstírání "zbožnosti" od skutečného stavu tvého srdce, tím obtížněji se svého pokrytectví budeš zbavovat. Čím váženější a významnější bude tvůj herecký výkon, tím svázanější budeš. Budeš vynakládat čím dál větší úsilí, abys navázal na svou poslední epizodu.

Rozvaž se sám, dokud je čas - v tichosti, v soukromí. Zahoď roli, kterou ti podstrčil ten zlý. Žij nový život, který je v tobě. Neklam se, Bůh umí rozvázat z pout přetvářky, a pokud ses narodil z něj, pak to jistě udělá, ovšem způsobem, kterého se děsíš.

Herec lační po uznání, Bůh však žárlivě touží po duchu, kterého do tebe vložil. Pokrytectví je z ďábla, Bůh s ním bude bojovat, Bůh vyhraje - svůj velkolepý zápas povede před zraky mnoha lidí, v osvětlené aréně, nebude litovat hanby, kterou ti způsobí. Prolil za tebe svou krev, abys byl jeho a budeš jeho.

Milan Chotaš