Už se ve vaší mysli někdy objevila myšlenka o církvi, těle Kristově, v němž mají všechny údy stejnou důležitost? A nebo jste ve svém přemýšlení celé tělo, v němž je jistě mnoho nedokonalých a slabých bratří a sester, zúžili na vedení církve? Jsou si starší rovni nebo nejsou? Rozhodují kolektivně, to je z Písma zřejmé, ale mají všichni starší stejnou váhu? A v prvotní církvi, byli si apoštolové zcela rovni? V čem ano, v čem ne?
To všechno jsou důležité otázky a tento článek na řadu z nich neodpoví, trochu však - pevně v to doufám - poodhalí princip Božího řádu a pramen duchovní pravomoci. Tehdy, až poznáme, jak Boží řád pracuje a z čeho vyvěrá duchovní pravomoc, budeme schopni lépe pochopit fungování těla Kristova i jeho správu; budeme schopni lépe číst plány toho velkého architekta a stavitele Božího města - Slova Božího.
Nebeský vzor
Mojžíš budoval stánek a vše, co bylo v něm, podle nebeského vzoru. A na konci časů ten nebeský vzor - Mesiáš Ježíš - přišel v těle. Věrní a spolehliví svědci jej viděli, jejich ruce se jej dotýkaly. A když se nebeský vzor vrátil tam, odkud přišel, seslal Ducha svatého, aby Dvanácti a dalším svým učedníkům připomněl svou podobu do posledního detailu. A tito shromáždění v horní místnosti začali budovat dům Boží přesně podle pokynů Ježíše Krista, podle nebeského vzoru, tak jak je skrze Písma vedl Duch...Boží řád
Všechna Písma - od Genesis po Zjevení - ukazují Boží řád a Boží pravomoc, která je vykonávána právě skrze Boží uspořádání. V Božím království i v celém stvoření má každý a vše své právoplatné místo a není tomu jinak ani v těle Kristově. Ba naopak, právě v církvi - v těle Krále Božího království - je Boží pravomoc vykonávána skrze dokonalý Boží řád, kterému nevládne člověk, ale Bůh sám.
Nebudu se v tomto článku zabývat Abrahamem jako pánem celého svého domu, Izákem, Jákobem, Mojžíšem, Jozuem, Soudci, Saulem, Davidem a všemi krály. Nebudu mluvit o Áronovi. Ti všichni byli Bohem ustaveni jako vůdci ve věcech správy - v oblasti běžného života či duchovních úkonů či obojího.
Ani se nedám cestou nepřímého dokazování, kdy bych Boží uspořádání "první mezi rovnými" vyvozoval z faktu, že pro kolektivní vedení církve "stejně významných" neexistují žádná Písma, která by o stejné velikosti a významu všech jednotlivých apoštolů nebo starších mluvila.
Jen na okraj uvedu ustavení apoštola Petra za prvního mezi rovnými (J 21:15-17, Sk 1:15, Sk 2:14 - zde, po křtu v Duchu svatém, již máme církev se vším všudy). Jeho výsadní postavení dobře nastiňuje již nedělní ráno po ukřižování, když při cestě ke hrobu věkem mladší Jan staršího Petra předbíhá, čeká však na něj, až Petr do hrobu vejde jako první. (J 20:3-8) Nejednal Jóab při dobytí Raby synů Amónových stejně, když dal zavolat Davida, aby vešel do dobytého města jako první? (2.S 12:26-30)
A co řeknu o Barnabášovi a Saulovi, kteří spolu vysláni, vycházejí ve dvou k apoštolské službě, ovšem v jasném pořadí: Barnabáš, prorok - první, Saul, učitel - druhý. V jejich službě však došlo k podivuhodné věci; apoštolská autorita se začala ve větší moci projevovat skrze Pavla. Na sněmu v Jeruzalémě (Sk 15) je sice jeruzalémskými Barnabáš, jejich vyslanec do Antiochie (Sk 11:22), stále vnímán jako první před druhým Pavlem (Sk 15:12, 25). Ale realita společné služby Pavla a Barnabáše je již jiná - Pavel první, Barnabáš druhý (Sk 15:2, 35).
Barnabáš a Pavel se shodli, Pavel a Barnabáš se neshodli, a proto spolu již nešli dál (Sk 15:39). O čase po jejich rozchodu toho víme mnoho; tedy, o Pavlovi toho víme mnoho, o Barnabášovi - z Písem - již nic. Nepřipadá vám to jako jasná promluva Ducha svatého? Došlo ke střetu větší a menší duchovní pravomoci a Duch Boží potvrdil, na jaké straně v tomto sporu stál. Bůh nikomu nestraní, vždy je však na straně Božího řádu.
Nemáme všechny odpovědi. Nevíme, zda Pavlovo vnímání neosvědčenosti Jana zvaného Marek bylo zcela správné, ale Barnabášova neochota podřídit se Pavlovi byla zjevně chybná. V Antiochii a při vyslání (Sk 13) byl Barnabáš Pavlovi nadřazen jako jeho duchovní autorita; během jejich cesty však pracovalo Boží vyvolení a Bůh Pavla vyvýšil nad Barnabáše. Barnabáš byl nyní Pavlovi podřízen a v jejich sporu, kdy nešlo o věc svědomí, se měl Pavlovi podřídit. Starší mladšímu? Ano, stáří má svou váhu - slávu, ale Boží ustavení je ještě těžší - ještě slavnější.
A osobně se domnívám, že se Jan Marek později stal osvědčeným (2.Tim 4:11) také proto, že byl Pavlem spravedlivě a v pravý čas označen za neosvědčeného. Raději tedy selhání nazvat neosvědčeností, aby člověk, který selhal, mohl v budoucnu dokázat svou osvědčenost, než neosvědčeného označit za osvědčeného, aby tento svou neosvědčeností zničil dobré Boží dílo. Na toto je potřeba bedlivě dbát zvláště při ustavování starších! (1.Tim 5:22) Čím větší duchovní pravomoc, tím důležitější je osvědčenost v držení se zdravého učení ve slově i skutku.
A co řeknu o Jakubovi, bratru Pána? Již tehdy se mluvilo stejným slovy, která používáme i dnes: "... přišli někteří od Jakuba" Gal 2:12 ... Samozřejmě nemám na mysli kostel sv. Jakuba; zde se nemluví o kamenné stavbě, ale o člověku, který vede. A podívejme se na sněm - nejdříve mluví první mezi apoštoly - Petr, a pak první mezi staršími jeruzalémského sboru - Jakub; Pavel sám pokládá Jakuba nejen za staršího, ale též za apoštola (viz Gal 1:19). A k Jakubově závěrečnému slovu na sněmu již nikdo nic dalšího nepřidával (Sk 15:13-21); jeho slova se stala základem poselství, které bylo posláno věřícím z pohanů. (Sk 15:23-29)
Nevidíme podobnou věc i u Jóba? "Když jsem vycházel branou k městu a své sedadlo* si připravoval na náměstí, viděli mě mládenci a vytratili se, kmeti vstali a zůstali stát. Knížata ustala v řečech, na ústa si položila ruku. Vytratily se hlasy předáků, jazyk jim přilnul k patru. Vždyť ucho, které mi naslouchalo, nazývalo mě šťastným, oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě... naslouchali mi a očekávali, umlkali při mé radě. Po mém slovu již nic neopakovali... sedával jsem v čele..." Jb 29:7-25 ... Jób i Jakub sedávali v čeli - Pánova pravomoc k vedení se v jejich životech jasně projevovala.
pozn. *sedadlo / stolička / trůn - místo právoplatné autority; velmi častý a důležitý biblický termín (řec. "kathizo") vyjadřuje aktivní vykonávání pravomoci z pozice k tomu určené, znázorněné sedadlem / stoličkou / trůnem - v Písmu např. "Bůh nás ... spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši" Ef 2:4-6 - tzn. učinil nás oprávněnými spoluúčastníky výkonu Kristovy pravomoci
Jak to, že Otec je větší než Syn? (J 14:28) Otec není ze Syna, nýbrž Syn z Otce, z Otcova lůna a stále v jeho lůnu: "Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl." J 1:18
Bůh Otec a Bůh Syn - způsobem bytí jsou si rovni, ale Syn nelpěl na své rovnosti s Otcem (Fp 2:6-7). Učinil se menším až do krajnosti - sám sebe zmařil. A byl Otcem oslaven až do krajnosti - bylo mu podřízeno vše. A přece i ve svém povýšení nade vše, zůstává Syn Otci poddán. A až Otec Synu podřídí všechno, "pak i sám Syn se podřídí tomu, jenž mu podřídil všechno, aby byl Bůh všechno ve všem." 1.Kor 15:27-28
Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. Syn nežije ze své rovnosti ve způsobu Božím, i když má život sám v sobě; žije z lásky Otcovy, kterou je dokonale milován. V ní je chován jako dítě v lůnu své matky, v ní je bezpečně skryt a v ní stále zůstává. Proto na své rovnosti nelpí, protože koná z lásky k tomu, kdo ho miluje dokonalou láskou. A tak je Syn v Otci a Otec v Synu a jejich jednota je plně naplněna, neboť jsou jedním.
Takhle pracuje duchovní pravomoc v Božím království - skrze otcovství přivádí všechno k plnému naplnění, aby Bůh byl všechno ve všem. Tělesní potřebují znát své pořadí, které drží jejich skutky v zákonnosti a chrání je před vzpourou. Zralí na svém pořadí nelpí, ale konají z lásky Boží, neboť jako milovaní Boží v Bohu zůstávají a konají Boží skutky. Bezzákonnost - porušování Božího řádu - však trestají, neboť kde se potěšení a rada lásky ukáže neúčinnou, tam přichází hůl Božího přikázání.
Proč tedy Duch svatý říká skrze apoštola Pavla: "Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako Kristus hlavou církve..." Ef 5:22-23
Říká to pro případ, že není muž ani žena, ale jsou jedno v Kristu Ježíši? Jsou jedné mysli, jedné duše, jednoho srdce, dokonale souznící a mluvící to, co slyší říkat Krista? Neříká to spíše pro případ, kdy dojde k nesouladu? Právě při různosti pohledů nám přichází na pomoc Boží řád, aby nás uchránil před roztržkou.
Copak je ženatému věřícímu muži dána moc nad svou věřící ženou k jejímu ničení? Nikoli k ničení, nýbrž k budování, aby v jejím životě byl Bůh všechno ve všem. Má svou ženu milovat, protože jedině skrze lásku Bůh naplňuje všechno plným naplněním - naplňuje to, co se mu poddává a otevírá k přijetí toho, co od něj (Boha) plyne. A plné podřízení se a plné přijetí vede k plnému naplnění.
"Muž není z ženy, nýbrž žena z muže" 1.Kor 11:8 - je tedy hanbou ženy, pokud manželovu pravomoc nepřijímá a manželovi se nepodřizuje. "Avšak v Pánu není ani žena bez muže ani muž bez ženy. Neboť jako je žena z muže, tak také muž skrze ženu, a to všechno je z Boha." 1.Kor 11:11-12
Věřící manželé, muži, ženo, připojte se k Pánu a spolu v něm zůstávejte a v Pánu budete spolu i s Pánem jeden duch (1.Kor 6:17) - duch lásky. Bůh je Duch (J 4:24) a Bůh je láska (1.J 4:8) a kde vládne láska Boží, tam přichází plnost a Boží řád přirozeně pracuje jako dokonalý stroj k naplnění všeho.
Když hlava rozhodne: "Dojdi tam," údy těla se podřizují nohám, které tělo donesou na určené místo. Když hlava rozhodne: "Uchop to," údy těla se podřizují ruce, aby mohla splnit příkaz hlavy. Musím pokračovat? "Pohleď," a oko je hlavou určeno k tomu, aby hledělo. "Slyš," a uchu je hlavou přikázáno, aby poslouchalo.
V Božím řádu jde o Boží vůli, o Boží příkazy a o určený (vyvolený, předzvěděný) způsob, jak Bůh chce, aby byl příkaz splněn. Podle Božího řádu chodí tělo po nohách a uchopuje rukama, ale lze to dělat i opačně. To, že se někdo snaží chodit po rukách, ačkoli má zdravé a silné nohy, a nebo že uchopuje věci nohama, ačkoli má zdravé a šikovné ruce, není důkazem toho, že neexistuje Boží řád. Jen to ukazuje to, že i v případě postižení těla, tělo umí některé činnosti uskutečnit prostřednictvím jiných údů, které jsou primárně - podle Božího řádu - určeny k jiným činnostem.
Církev, to je tělo Kristovo. A "Bůh umístil údy: každý z nich v těle, jak chtěl. Kdyby bylo všechno jedním údem, kde by bylo tělo?" 1.Kor 12:18-19
V těle tedy nejde v první řadě o to, zda je noha větší než ruka, i když tomu tak je. Nebo zda jsou plíce větší než slinivka, i když tomu tak je. Pro každou funkci je každý úd v těle vybaven právě tak, jak má být vybaven - jeho velikost je adekvátní tomu, co je od něj očekáváno. A na význam jednotlivých údů je dobré hledět v souvislosti s činnostmi, které mají být tělem vykonány - jednou je důležitější oko než ucho, jindy je to obráceně. Jednou je důležitější loket než koleno, jindy je to obráceně. Pokud o těle budeme smýšlet takto, nedojde k roztržce, neboť se budeme přirozeně podřizovat jeden druhému.
Někteří lidé, i když pro to nemají v Písmu žádné vodítko, ani tuto značně omezenou celkovou odpovědnost jednomu člověku nepřiznají. Jak jim pomoci? Snad jen otázkami, jak si počínají při správě svého manželství. Jsou to rovnostáři naoko, kteří doma vládnou tvrdou rukou? Nebo jsou to rovnostáři z přesvědčení, kteří vládnou společně se ženou a dělají skutečně pouze to, na čem se spolu 100% shodnou? Jak nepraktické a jak nebiblické. V Pánu se totiž i ženatý muž musí umět podřídit své ženě, když Pán koná skutek skrze ženu a ona je tím hlavním prováděcím údem Pánova příkazu. Kdyby byli takto věřící ženatí muži učeni a vyučeni, mnozí by zachránili svá manželství. Pro tvrdost svého srdce se však rozvádějí.
Copak se v církvi mají dělat pouze věci, na nichž se vláda církve (staršovstvo) shodne jednomyslně? Díky Bohu, že Duchem nepokřtění apoštolové měli dost soudnosti a nechali doplnění chybějícího apoštola na losu (Sk 1:26); nesnažili se shodnout, kdo to má být - odevzdali to Pánu a On rozhodl. Když pak přišel Duch svatý, otevřel cestu, která vede k jednomyslnosti ve všech věcech. K jednomyslnosti však dojdou pouze ti, kteří na cestě setrvají, dokonale se vyučí od Boha, v Bohu zůstávají a Bůh v nich - kteří jsou v tomto světě takoví, jako je On - při takových dosáhla láska svého cíle (viz 1.J 4:16-17). Kde ještě není jednomyslnost, tam přichází na pomoc Boží řád vzájemné podřízenosti.
Lpíš na rovnosti? Nedávej se cestou vzbouřenců, ani se nedávej cestou manipulátorů, kteří mají potřebu nastavit "kontrolní" mechanismy. Ano, o kontrolu jim skutečně jde; nedovolí, aby byl někdo větší než oni, i kdyby Boží vyvolení mluvilo rozhodným a jasným hlasem.
Rovnostářství je slepá ulice, v které uvíznou nevyučení a v které se zabarikádují nepoddajní. Cesta lásky však není slepá a spolu s ostatními po ní kráčejí i ti, kteří se z lásky k Bohu učiní otroky všech. Ti jsou pak - podle Božího vyvolení - první mezi rovnými.
Milan Chotaš
Nebudu se v tomto článku zabývat Abrahamem jako pánem celého svého domu, Izákem, Jákobem, Mojžíšem, Jozuem, Soudci, Saulem, Davidem a všemi krály. Nebudu mluvit o Áronovi. Ti všichni byli Bohem ustaveni jako vůdci ve věcech správy - v oblasti běžného života či duchovních úkonů či obojího.
Ani se nedám cestou nepřímého dokazování, kdy bych Boží uspořádání "první mezi rovnými" vyvozoval z faktu, že pro kolektivní vedení církve "stejně významných" neexistují žádná Písma, která by o stejné velikosti a významu všech jednotlivých apoštolů nebo starších mluvila.
Jen na okraj uvedu ustavení apoštola Petra za prvního mezi rovnými (J 21:15-17, Sk 1:15, Sk 2:14 - zde, po křtu v Duchu svatém, již máme církev se vším všudy). Jeho výsadní postavení dobře nastiňuje již nedělní ráno po ukřižování, když při cestě ke hrobu věkem mladší Jan staršího Petra předbíhá, čeká však na něj, až Petr do hrobu vejde jako první. (J 20:3-8) Nejednal Jóab při dobytí Raby synů Amónových stejně, když dal zavolat Davida, aby vešel do dobytého města jako první? (2.S 12:26-30)
A co řeknu o Barnabášovi a Saulovi, kteří spolu vysláni, vycházejí ve dvou k apoštolské službě, ovšem v jasném pořadí: Barnabáš, prorok - první, Saul, učitel - druhý. V jejich službě však došlo k podivuhodné věci; apoštolská autorita se začala ve větší moci projevovat skrze Pavla. Na sněmu v Jeruzalémě (Sk 15) je sice jeruzalémskými Barnabáš, jejich vyslanec do Antiochie (Sk 11:22), stále vnímán jako první před druhým Pavlem (Sk 15:12, 25). Ale realita společné služby Pavla a Barnabáše je již jiná - Pavel první, Barnabáš druhý (Sk 15:2, 35).
Dva se musí shodnout
Prorok Amos mluví jednoduše o naprosto zřejmé věci: "Cožpak půjdou dva spolu, aniž by se sešli (nebo dohodli)?" Am 3:3 ... Jak pravdivé! Kolik lidí by si ušetřilo různé boje a zápasy, kdyby ke společné cestě vycházeli v jasném pořadí!Barnabáš a Pavel se shodli, Pavel a Barnabáš se neshodli, a proto spolu již nešli dál (Sk 15:39). O čase po jejich rozchodu toho víme mnoho; tedy, o Pavlovi toho víme mnoho, o Barnabášovi - z Písem - již nic. Nepřipadá vám to jako jasná promluva Ducha svatého? Došlo ke střetu větší a menší duchovní pravomoci a Duch Boží potvrdil, na jaké straně v tomto sporu stál. Bůh nikomu nestraní, vždy je však na straně Božího řádu.
Nemáme všechny odpovědi. Nevíme, zda Pavlovo vnímání neosvědčenosti Jana zvaného Marek bylo zcela správné, ale Barnabášova neochota podřídit se Pavlovi byla zjevně chybná. V Antiochii a při vyslání (Sk 13) byl Barnabáš Pavlovi nadřazen jako jeho duchovní autorita; během jejich cesty však pracovalo Boží vyvolení a Bůh Pavla vyvýšil nad Barnabáše. Barnabáš byl nyní Pavlovi podřízen a v jejich sporu, kdy nešlo o věc svědomí, se měl Pavlovi podřídit. Starší mladšímu? Ano, stáří má svou váhu - slávu, ale Boží ustavení je ještě těžší - ještě slavnější.
A osobně se domnívám, že se Jan Marek později stal osvědčeným (2.Tim 4:11) také proto, že byl Pavlem spravedlivě a v pravý čas označen za neosvědčeného. Raději tedy selhání nazvat neosvědčeností, aby člověk, který selhal, mohl v budoucnu dokázat svou osvědčenost, než neosvědčeného označit za osvědčeného, aby tento svou neosvědčeností zničil dobré Boží dílo. Na toto je potřeba bedlivě dbát zvláště při ustavování starších! (1.Tim 5:22) Čím větší duchovní pravomoc, tím důležitější je osvědčenost v držení se zdravého učení ve slově i skutku.
Jeruzalémský sbor
A co řeknu o Jakubovi, bratru Pána? Již tehdy se mluvilo stejným slovy, která používáme i dnes: "... přišli někteří od Jakuba" Gal 2:12 ... Samozřejmě nemám na mysli kostel sv. Jakuba; zde se nemluví o kamenné stavbě, ale o člověku, který vede. A podívejme se na sněm - nejdříve mluví první mezi apoštoly - Petr, a pak první mezi staršími jeruzalémského sboru - Jakub; Pavel sám pokládá Jakuba nejen za staršího, ale též za apoštola (viz Gal 1:19). A k Jakubově závěrečnému slovu na sněmu již nikdo nic dalšího nepřidával (Sk 15:13-21); jeho slova se stala základem poselství, které bylo posláno věřícím z pohanů. (Sk 15:23-29)Nevidíme podobnou věc i u Jóba? "Když jsem vycházel branou k městu a své sedadlo* si připravoval na náměstí, viděli mě mládenci a vytratili se, kmeti vstali a zůstali stát. Knížata ustala v řečech, na ústa si položila ruku. Vytratily se hlasy předáků, jazyk jim přilnul k patru. Vždyť ucho, které mi naslouchalo, nazývalo mě šťastným, oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě... naslouchali mi a očekávali, umlkali při mé radě. Po mém slovu již nic neopakovali... sedával jsem v čele..." Jb 29:7-25 ... Jób i Jakub sedávali v čeli - Pánova pravomoc k vedení se v jejich životech jasně projevovala.
pozn. *sedadlo / stolička / trůn - místo právoplatné autority; velmi častý a důležitý biblický termín (řec. "kathizo") vyjadřuje aktivní vykonávání pravomoci z pozice k tomu určené, znázorněné sedadlem / stoličkou / trůnem - v Písmu např. "Bůh nás ... spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši" Ef 2:4-6 - tzn. učinil nás oprávněnými spoluúčastníky výkonu Kristovy pravomoci
Boží otcovství
Pojďme se nyní na pravomoc podívat z druhé strany - nikoli na projev, jak výkon pravomoci vypadá, ale na zdroj, odkud duchovní pravomoc vyvěrá, odkud pochází.Jak to, že Otec je větší než Syn? (J 14:28) Otec není ze Syna, nýbrž Syn z Otce, z Otcova lůna a stále v jeho lůnu: "Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl." J 1:18
Bůh Otec a Bůh Syn - způsobem bytí jsou si rovni, ale Syn nelpěl na své rovnosti s Otcem (Fp 2:6-7). Učinil se menším až do krajnosti - sám sebe zmařil. A byl Otcem oslaven až do krajnosti - bylo mu podřízeno vše. A přece i ve svém povýšení nade vše, zůstává Syn Otci poddán. A až Otec Synu podřídí všechno, "pak i sám Syn se podřídí tomu, jenž mu podřídil všechno, aby byl Bůh všechno ve všem." 1.Kor 15:27-28
Otec miluje Syna a Syn miluje Otce. Syn nežije ze své rovnosti ve způsobu Božím, i když má život sám v sobě; žije z lásky Otcovy, kterou je dokonale milován. V ní je chován jako dítě v lůnu své matky, v ní je bezpečně skryt a v ní stále zůstává. Proto na své rovnosti nelpí, protože koná z lásky k tomu, kdo ho miluje dokonalou láskou. A tak je Syn v Otci a Otec v Synu a jejich jednota je plně naplněna, neboť jsou jedním.
Takhle pracuje duchovní pravomoc v Božím království - skrze otcovství přivádí všechno k plnému naplnění, aby Bůh byl všechno ve všem. Tělesní potřebují znát své pořadí, které drží jejich skutky v zákonnosti a chrání je před vzpourou. Zralí na svém pořadí nelpí, ale konají z lásky Boží, neboť jako milovaní Boží v Bohu zůstávají a konají Boží skutky. Bezzákonnost - porušování Božího řádu - však trestají, neboť kde se potěšení a rada lásky ukáže neúčinnou, tam přichází hůl Božího přikázání.
Tajemství Krista a církve ukázáno na manželství
Jak to, že muž (manžel) je větší než žena (manželka)? (Ef 5:22) "Vždyť ... není muž ani žena, neboť ... jste jedno v Kristu Ježíši." Gal 3:28 A neřekl Bůh dohromady muži a ženě: " ... podmaňte si zemi a panujte ..." Gn 1:28 ? Vláda muže a ženy je tedy společná!Proč tedy Duch svatý říká skrze apoštola Pavla: "Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako Kristus hlavou církve..." Ef 5:22-23
Říká to pro případ, že není muž ani žena, ale jsou jedno v Kristu Ježíši? Jsou jedné mysli, jedné duše, jednoho srdce, dokonale souznící a mluvící to, co slyší říkat Krista? Neříká to spíše pro případ, kdy dojde k nesouladu? Právě při různosti pohledů nám přichází na pomoc Boží řád, aby nás uchránil před roztržkou.
Copak je ženatému věřícímu muži dána moc nad svou věřící ženou k jejímu ničení? Nikoli k ničení, nýbrž k budování, aby v jejím životě byl Bůh všechno ve všem. Má svou ženu milovat, protože jedině skrze lásku Bůh naplňuje všechno plným naplněním - naplňuje to, co se mu poddává a otevírá k přijetí toho, co od něj (Boha) plyne. A plné podřízení se a plné přijetí vede k plnému naplnění.
"Muž není z ženy, nýbrž žena z muže" 1.Kor 11:8 - je tedy hanbou ženy, pokud manželovu pravomoc nepřijímá a manželovi se nepodřizuje. "Avšak v Pánu není ani žena bez muže ani muž bez ženy. Neboť jako je žena z muže, tak také muž skrze ženu, a to všechno je z Boha." 1.Kor 11:11-12
Věřící manželé, muži, ženo, připojte se k Pánu a spolu v něm zůstávejte a v Pánu budete spolu i s Pánem jeden duch (1.Kor 6:17) - duch lásky. Bůh je Duch (J 4:24) a Bůh je láska (1.J 4:8) a kde vládne láska Boží, tam přichází plnost a Boží řád přirozeně pracuje jako dokonalý stroj k naplnění všeho.
Podřízenost
Rozumíš podřízenosti Syna Otci? Rozumíš podřízenosti vdané ženy svému muži? Podřízenost je základním stavebním kamenem Božího řádu. A jak je to s podřízeností jednoho druhému? "Podřizujte se jeden druhému v bázni před Kristem..." Ef 5:21Když hlava rozhodne: "Dojdi tam," údy těla se podřizují nohám, které tělo donesou na určené místo. Když hlava rozhodne: "Uchop to," údy těla se podřizují ruce, aby mohla splnit příkaz hlavy. Musím pokračovat? "Pohleď," a oko je hlavou určeno k tomu, aby hledělo. "Slyš," a uchu je hlavou přikázáno, aby poslouchalo.
V Božím řádu jde o Boží vůli, o Boží příkazy a o určený (vyvolený, předzvěděný) způsob, jak Bůh chce, aby byl příkaz splněn. Podle Božího řádu chodí tělo po nohách a uchopuje rukama, ale lze to dělat i opačně. To, že se někdo snaží chodit po rukách, ačkoli má zdravé a silné nohy, a nebo že uchopuje věci nohama, ačkoli má zdravé a šikovné ruce, není důkazem toho, že neexistuje Boží řád. Jen to ukazuje to, že i v případě postižení těla, tělo umí některé činnosti uskutečnit prostřednictvím jiných údů, které jsou primárně - podle Božího řádu - určeny k jiným činnostem.
Církev, to je tělo Kristovo. A "Bůh umístil údy: každý z nich v těle, jak chtěl. Kdyby bylo všechno jedním údem, kde by bylo tělo?" 1.Kor 12:18-19
V těle tedy nejde v první řadě o to, zda je noha větší než ruka, i když tomu tak je. Nebo zda jsou plíce větší než slinivka, i když tomu tak je. Pro každou funkci je každý úd v těle vybaven právě tak, jak má být vybaven - jeho velikost je adekvátní tomu, co je od něj očekáváno. A na význam jednotlivých údů je dobré hledět v souvislosti s činnostmi, které mají být tělem vykonány - jednou je důležitější oko než ucho, jindy je to obráceně. Jednou je důležitější loket než koleno, jindy je to obráceně. Pokud o těle budeme smýšlet takto, nedojde k roztržce, neboť se budeme přirozeně podřizovat jeden druhému.
Vedení - celková odpovědnost
Každému je jasné, že celkovou odpovědnost za univerzální církev všech národů, ras a jazyků a všech věků nese Kristus. Mluvíme zde o mnohem menším rozsahu celkové odpovědnosti - např. o církvi ve městě či o jednom místním sboru vedeném staršovstvem. Tuto jasně vymezenou celkovou odpovědnost Kristus deleguje konkrétnímu člověku, který výkon své delegované pravomoci vykonává v součinnosti s jinými, Bohem určenými konkrétními lidmi.Někteří lidé, i když pro to nemají v Písmu žádné vodítko, ani tuto značně omezenou celkovou odpovědnost jednomu člověku nepřiznají. Jak jim pomoci? Snad jen otázkami, jak si počínají při správě svého manželství. Jsou to rovnostáři naoko, kteří doma vládnou tvrdou rukou? Nebo jsou to rovnostáři z přesvědčení, kteří vládnou společně se ženou a dělají skutečně pouze to, na čem se spolu 100% shodnou? Jak nepraktické a jak nebiblické. V Pánu se totiž i ženatý muž musí umět podřídit své ženě, když Pán koná skutek skrze ženu a ona je tím hlavním prováděcím údem Pánova příkazu. Kdyby byli takto věřící ženatí muži učeni a vyučeni, mnozí by zachránili svá manželství. Pro tvrdost svého srdce se však rozvádějí.
Copak se v církvi mají dělat pouze věci, na nichž se vláda církve (staršovstvo) shodne jednomyslně? Díky Bohu, že Duchem nepokřtění apoštolové měli dost soudnosti a nechali doplnění chybějícího apoštola na losu (Sk 1:26); nesnažili se shodnout, kdo to má být - odevzdali to Pánu a On rozhodl. Když pak přišel Duch svatý, otevřel cestu, která vede k jednomyslnosti ve všech věcech. K jednomyslnosti však dojdou pouze ti, kteří na cestě setrvají, dokonale se vyučí od Boha, v Bohu zůstávají a Bůh v nich - kteří jsou v tomto světě takoví, jako je On - při takových dosáhla láska svého cíle (viz 1.J 4:16-17). Kde ještě není jednomyslnost, tam přichází na pomoc Boží řád vzájemné podřízenosti.
Láska
Dostali jsme se tam, kam bylo třeba se dostat - k té ještě mnohem vzácnější cestě - k lásce AGAPÉ. Láska naplňuje všechno a v ní je naplnění všeho. Lpíš na rovnosti? Poddej se Bohu a otevři se jeho lásce. Jeho láska tě vyučí. A až budeš láskou vyučen, učiníš se služebníkem lidí.Lpíš na rovnosti? Nedávej se cestou vzbouřenců, ani se nedávej cestou manipulátorů, kteří mají potřebu nastavit "kontrolní" mechanismy. Ano, o kontrolu jim skutečně jde; nedovolí, aby byl někdo větší než oni, i kdyby Boží vyvolení mluvilo rozhodným a jasným hlasem.
Rovnostářství je slepá ulice, v které uvíznou nevyučení a v které se zabarikádují nepoddajní. Cesta lásky však není slepá a spolu s ostatními po ní kráčejí i ti, kteří se z lásky k Bohu učiní otroky všech. Ti jsou pak - podle Božího vyvolení - první mezi rovnými.
Milan Chotaš
