Úvod
Bůh Otec stvořil vše skrze svého Syna; věci viditelné i neviditelné, vesmír i zemi, vše živé i neživé a ke svému obrazu stvořil jediného tvora - člověka. Toho stvořil jako muže a ženu. Boží Syn, Pán Ježíš Kristus, mohl tedy naprosto přesně popsat farizeům, jak to s manželstvím bylo na počátku. Vždyť byl u toho, On sám je učinil …
„Farizeové přišli za Ježíšem, aby ho pokoušeli. Ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit svou ženu. On jim odpověděl: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Oni pak řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový list a propustit. Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto přikázání. Od počátku stvoření je Bůh učinil jako muže a ženu. Proto opustí člověk svého otce i matku a přilne ke své ženě. A budou ti dva jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje.“ V domě se ho na to učedníci opět ptali. Řekl jim: „Kdo by propustil svou ženu a oženil se s jinou, cizoloží vůči ní. A jestliže by ona propustila svého muže a provdala se za jiného, cizoloží.“ Marek 10:2-12
Stejný rozhovor mezi Ježíšem a farizeji je zaznamenán i v evangeliu podle Matouše: „Pravím vám: „Kdo by propustil svou ženu ne na základě smilstva a oženil se s jinou, cizoloží; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.“ Jeho učedníci mu řekli: „Jestliže je to mezi mužem a ženou takové, je lépe se neženit.“ Matouš 19:9-10
Slova Pána Ježíše připomíná i apoštol Pavel: „Manželům nařizuji – ne já, ale Pán – aby žena od muže neodcházela. Když by však přesto odešla, ať zůstává nevdaná nebo ať se s mužem smíří. Také muž ať neopouští ženu.“ 1. Korintským 7:10-11
V dnešní společnosti a žel i v církvi podobně radikální postoj k manželství, rozvodu a případnému novému sňatku již téměř nikdo nezastává. Nechme stranou světskou legislativu a praxi vně církve. Ty, co jsou vně, přece nesoudíme (1.Kor 5:12). Co však Bůh praví církvi dnes? Nakolik jsou v současné době Ježíšova slova praktická, užitečná a uchopitelná? Nebo jsou snad Božím příkazem i pro nás?
Ježíš byl poslán k dětem Izraele. K potomkům Jákoba ovšem při svém kázání a vyučování nemluví jako vychovatel k nezletilým dětem, nýbrž jako Otec k těm, kteří již jako by dovršili plnoletost. Jeho posluchači jsou tudíž zmatení, protože většině toho, co říká, nerozumí. Učedníkům svá slova v ústranní vysvětluje, avšak ani oni ho příliš nechápou. To se mění až po Ježíšově vzkříšení, když se jeho učedníci znovuzrodí. Znovuzrození a každodenní život víry jsou klíčem k pochopení Ježíšových slov. My, věřící z pohanů, jsme byli svým znovuzrozením připojeni k duchovnímu Izraeli a i nám nyní náleží smlouvy a zaslíbení. I nám jsou určena Ježíšova slova kázání a vyučování, neboť jsme se obřízkou srdce stali Židy (Ř 2:29). Rozhodně nepotřebujeme myslitele současnosti k tomu, aby nám Ježíšovy výroky profiltrovali, rozmělnili a předali v celospolečensky přijatelné ideologii. Směřujeme-li ke zralosti, v Ježíšových nařízeních spatřujeme Boží nárok, který na nás náš Spasitel a Pán klade. Ježíš není snílek, jeho požadavky jsou aktuální, opravdové a dosažitelné. Pro nevěřící Židy před 2000 lety stejně jako dnes zůstávají Ježíšova slova nepochopitelná a nepřijatelná - jakési snové, nerealistické a nedosažitelné vzorce myšlení a chování. Pro věřící, duchovní potomky Abrahama, jsou však neměnnou, střídání nepodléhající pravdou. Apoštolové pohanů minulosti (například Pavel) či současnosti neměli a nemají žádný mandát Ježíšova slova otupit. Dejme si pozor na to, abychom o Ježíšových příkazech nesmýšleli stejně, jako nevěrní lidé určení k záhubě.
Ztišme se prosím a spočiňme chvíli v této krátké modlitbě:
„Pane Ježíši, tvá slova a tvé příkazy jsou určeny všem věřícím, jsou určeny i mně. Děkuji ti za ně. Pomoz mi prosím opustit dětský vzdor a představivost, pomoz mi prosím dospět, abych tvá nařízení zcela a pravdivě pochopil, bezezbytku přijal za své a cele plnil.“
K čemu ten dlouhý úvod? V životě věřícího všechno záleží na víře Boží. Vyprázdni, oklešti, posuň, převrať Boží slovo, a v první řadě Ježíšovy výroky, a tvá víra bude bez moci, lidská, marná a Bohu odporná. Měj víru Boží - poslouchej Ježíše a plň jeho slova.
Manželství
Manželství podle Boha, intimní společný život jednoho muže a jedné ženy, je Boží dobrý plán a požehnání pro ně i pro jejich okolí. Pro větší názornost mluvme konkrétně. Ivo a Sabina se do sebe zamilovali a vzali se. Jsou nyní svoji, jsou manželé. Co se stalo? Bůh vidí jednu novou bytost - pracovně jí říkejme „Ivosabina“. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, stali se jedním tělem. Myslíš, že jsou jedním tělem jenom v okamžiku, kdy spolu mají sex? Nikoli. Pohlavní styk Iva a Sabiny sice nejviditelněji představuje spojení jejich těl, ale v Božím slově „stanou se jedním tělem“ je obsaženo mnohem více. Ano, název „Ivosabina“ působí nezvykle, ale vystihuje poměrně dobře duchovní realitu. Ivo opustil svůj život a odevzdal se Sabině, Sabina opustila svůj život a odevzdala se Ivovi. Jsou jako dvousložkové lepidlo, jehož části dokonale splynou. Jsou jako dva plyny - vodík a kyslík – které jsou podivuhodně spojeny a stanou se vodou; vzniká nová látka s novým chemickým složením. Manželstvím vzniká jedna nová bytost.
Manželství podle Boha je pro věřící, věřícího muže a věřící ženu. To, co oba osobně prožili s Kristem, mohou a mají úspěšně zopakovat se svým životním partnerem – smrt starého já a počátek života nového já. V manželství je tím „starým já“ život svobodného člověka před manželstvím. Když se Kristus odevzdal mně a já se odevzdal Kristu, co se stalo? Hříšné a smrtelné pominulo, svaté a věčné vstalo ke slávě. Naprostá změna podstaty skrze smrt, Ježíšovu i mou, a vzkříšení, Ježíšovo i mé - „s Kristem jsem ukřižován“ (Gal 2:19) a „v Kristu jsme byli spolu i vzkříšeni skrze víru v působení Boha, který jej vzkřísil z mrtvých“ (Kol 2:12). A nyní tedy „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“(Gal 2:20) Když jsme byli pány svého starého života, Kristus v nás nekraloval, ani nemohl. Když jsme se znovuzrodili a žijeme ve víře v Syna Božího, učinili jsme Krista svým Pánem a setrváváme v poddanosti jeho vládě. Sebe sama a všechny věci jsme mu odevzdali a na ničem nelpíme. Je na Kristu, zda nám některé věci ze starého života dovolí znovu užívat. V manželství je to stejné. Sebe sama a všechny věci jsme odevzdali svému partnerovi. Je na mém partnerovi, jaké věci ze života svobodného člověka mi dovolí užívat. Zdá se ti, že jsi vydán na milost a nemilost svému partnerovi? To se ti nezdá, tak to skutečně je. Rozumíš nyní, jak nesmírně důležité je, s kým se oženíš nebo za koho se provdáš?
Řekli jsme si tedy, že Bůh v manželích vidí jednu novou bytost – v našem případě manželů Iva a Sabiny jsme ji pracovně nazvali „Ivosabinou“. Nevěřící nebo nevěrný člověk takový koncept jistě odmítne. Duchovní dítě, dosud se soběstředně točící kolem vlastních potřeb, bude mít s jeho naplněním také velký problém. Plnému pochopení a naplnění tohoto Božího plánu pro manžele navíc brání v církvi rozšířený nebiblický stereotyp myšlení, který v manželce vidí pomocnici pro manželův život. Život svobodného muže pominul. Bůh mu nepřivedl ženu proto, aby jeho dosavadní život vylepšil. Obráceně to samozřejmě také platí – muž není dán ženě proto, aby doplnil její život. Život svobodné ženy pominul. Například, pokud hledá svobodný muž, kazatel, pomoc pro svůj život kazatele, neměl by to řešit manželstvím, nýbrž budováním okruhu blízkých a důvěrných spolupracovníků. Manželství je nový život nové bytosti, muže a ženy. Pokud je tento muž kazatel ochoten obětovat své ženě vše, může se oženit. Možná kazatelem zůstane a možná bude velmi požehnaným.
K manželství je ovšem možno přistoupit i jiným způsobem - zachovat si život svobodného člověka do té míry, která je druhým tolerována. Tento koncept je v populaci úspěšný na necelých 50% a s rostoucí možností ekonomické soběstačnosti ženy samoživitelky se celospolečenská úspěšnost tohoto modelu dále snižuje. I křesťané si tento koncept mohou zvolit, ale je velmi pravděpodobné, že si pak ve svém duchovním zakrnění budou navzájem potvrzovat oprávněnost důvodů svých rozvodů. Kdo si chce svůj život zachovat, ten o něj přijde (Mk 8:35). Opravdu chceš hazardovat se svým manželstvím a hrát s ním ruskou ruletu s úspěšností méně než 50%? Moje rada je jiná - zemři a vstaň z mrtvých. Bez smrti a vzkříšení není život podle Boha, bez smrti a vzkříšení není manželství podle Boha.
Nejen pouhý stín, ale plnou míru manželství podle Boha zakusí duchovně dospělí věřící, neboť ti žijí v Boží lásce. Nedělejme si o sobě iluze; většina z nás se oženila či vdala, když jsme ještě byli duchovními dětmi. Nesmíme se tedy divit tomu, že výheň zkoušek, kterou naše manželství procházejí, vnímáme tak palčivě. Čím více našeho sobectví a starého já, čím více našeho starého života svobodného člověka, tím vzdálenější jsou nám Boží zaslíbení a požehnání Božího manželství. Cestu k nim však známe – smrt a vzkříšení. Pavlovo vyznání „rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného“ (1.Kor 2:2) bývá v našem každodenním křesťanském životě dušeno nánosem nových poznatků a informací, jimiž hltavě sytíme svou mysl. Jedině poslušnost ve smrti však vede k Božímu pokoji. Pokoj jako řeku nemá svévolník – člověk ovládaný starou přirozeností, nýbrž poslušný člověk prokazující svou víru Božími skutky. K poslušnosti nepotřebujeme znát nové a nové věci; je potřeba poslechnout ty, které již známe. Nedovolme své mysli, aby nás svou lačností po nových věcech odváděla od zapírání sebe sama, nesení kříže a následování Krista (Mk 8:34). Následovat Krista, naplnit bezezbytku Boží příkaz a dosáhnout pokoj ovšem může pouze nová přirozenost. Jen nová přirozenost může věřit Boží vírou. Jen nová přirozenost umí milovat Boží láskou a Boží láska v plnosti, to je duchovní zralost. Není náhodou, že po vyjmenování charakteristik Boží lásky (1.Kor 13:4-8) mluví apoštol Pavel o duchovním dospění: „Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, zanechal jsem dětinských věcí.“ (1.Kor 13:11) Pokud něco vypovídá o naší duchovní zralosti, pak je to právě Boží láska. Duchovní dítě říká, smýšlí a uvažuje „já, já, já“, duchovně vyzrálý člověk říká, smýšlí a uvažuje „Bůh a můj bližní“. A je to Bůh, kdo manžele spojil a spojuje a tímto pojivem je Boží láska, vždyť je psáno „Kristova láska nás váže“ (2.Kor 5:14). Boží láska je ta vyšší cesta, která mne přivádí ke zralosti. Boží láska mne spojuje s mým partnerem.
Prosím, ztišme se a spočiňme chvíli v této krátké modlitbě:
„Ježíši, volím si tuto vyšší cestu. Tvá láska je vylita v mém srdci skrze Ducha svatého, který mi byl dán. Kéž mě plně ovládne, určuje můj život a projevuje se skrze mne v plnosti. Toužím zakoušet její sílu a moc v mém manželství. Tvá láska mě spojuje s mou manželkou / s mým manželem. Děkuji ti za to.“
Rozvod
Jak je to s rozvodem dvou věřících lidí? Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Bůh svou láskou spojil muže a ženu a učinil z nich jednu novou bytost, kterou nově zasazuje do svého těla. Svobodného člověka a stejně tak i manžele činí součástí Boží rodiny. Vzpomeňme na modlitbu Páně - každého jednotlivě a zároveň nás všechny společně učí modlit se slovy „Otče náš“. Manželství podle Boha - nová bytost „Ivosabina“ - není izolovaný vztah dvou lidí. Soukromí a důvěrnost jsou naprosto nezbytné, ale není to izolace, není to život v přísném utajení, není to život v oddělení od církve. Jako věřící lidé žijeme ve společenství, které netoleruje a nepřehlíží bezcitné a hrubé chování muže, svobodného či ženatého, nebo manipulativní a úskočné jednání ženy, svobodné či vdané. Jako věřící lidé žijící ve společenství máme zastání Bohem ustanovených autorit. Hříchem druhého týraný či trápený partner (manžel nebo manželka) není na řešení své manželské krize sám.
Rozvod je lidské ne k Božímu ano. Je to prohra, sejití z cesty, minutí cíle, je to hřích, ovšem nejen této dvojice - v našem případě Iva a Sabiny. Je také prohrou celého společenství, je prohrou starších tohoto společenství, kteří byli Bohem ustanoveni jako dohlížitelé nad duchovní prosperitou všech článků tohoto živého organismu. A co je nejhorší, je prohrou evangelia, je posměškem v ústech svévolníků a triumfem ďábla. K rozvodu, demolici konkrétní části těla Kristova, jeden z partnerů stačí, ale většinou si navzájem vypomohou a nálože zkázy pokládají společně.
Chceme-li dramaticky snížit, pokud ne eliminovat, pravděpodobnost rozvodu našeho manželství nebo manželství dvou věřících lidí v našem sboru, pak se zaměříme na tyto věci: zaprvé na smrt života svobodného muže a smrt života svobodné ženy, zadruhé na vzkříšení a život jedné nové manželské bytosti (viz náš příklad - „Ivosabina“) a zatřetí na plnohodnotné začlenění manželského páru do fungujícího společenství milujících sourozenců s lidsky a duchovně vyzrálými autoritami.
Co o rozvodu říká Ježíš? Smilstvo označuje jako legitimní důvod pro rozvod ze strany toho poškozeného, kdo nesmilnil, ale žádný jiný důvod pro rozvod neuvádí. Možná proto, že Božímu manželství věří a dává mu naději. Ví o síle nového stvoření a zná moc transformující Boží lásky. Vždyť nás Boží dobrotivost všechny vede k pokání a činí nás způsobilými k životu z Boha. Bez pokání však nemáme budoucnost. Neřešíme-li svůj hřích, otevíráme své manželství působení toho zlého a ďábel se v první řadě zaměří na to, aby nás, manžela a manželku, oddělil a izoloval. Chce, aby muž a žena byli ponecháni sami sobě a začali žít život svého starého já - život svobodného člověka, a zřekli se tak moci nového stvoření - nové bytosti "Ivosabiny", která je zahrnována Boží přízní a milostí. Tento život staré přirozenosti, život mimo Boží vůli, bude postupně degenerovat a propast mezi mužem a ženou se bude zvětšovat. Špinavý, ať je to muž nebo žena nebo oba, se ještě více ušpiní a zlé skutky budou stále horší. Po naprostém citovém odcizení se objeví nadávky, zesměšňování, ponižování, vyhrožování, neposkytování finančních prostředků, fyzické napadnutí ... co si pak ten týraný má počít? Na to není jednoduchá odpověď a jediné, co na tomto místě poradím, je vyhledat co nejdříve pomoc vyzrálého duchovního člověka; ten velmi pravděpodobně doporučí jít a vše ohlásit na policii. Jednu věc však chci znovu zopakovat; byla-li manželská krize církvi známa a věci přesto došly až takhle daleko, církev zanedbala svou péči, selhala, byla lhostejná, ignorovala trápení a bolest jednoho ze svých údů, svou ránu neléčila a největší díl viny spočívá na starších sboru, pokud o všem věděli. Jsou přece Bohem postaveni k tomu, aby soudili ty, kdo jsou uvnitř (1.Kor 5:12).
Podle mého názoru je v případě opakovaného nebo zvlášť hrubého jednorázového psychického či fyzického týrání správné odejít od svého manžela či manželky, aby manželství mohlo být do budoucna zachováno. Oběť násilí nesmí mlčet. Má to bezodkladně ohlásit na policii a rozhodně to má oznámit církvi. Starší církve jsou povinni vše důkladně prošetřit. Církev musí v oběti vidět oběť a v pachateli zla musí vidět pachatele zla, musí tyto věci veřejně pojmenovat - jedná se o útok na úd jejího těla. Církev nesmí v tento čas oběť násilí opustit v jejím trápení a musí jí pomáhat duchovně, prakticky i finančně, jak je potřeba. Projeví-li pachatel násilí lítost, činí-li pokání a ovoce pokání je v odpovídajícím časovém horizontu zřejmé, oběť násilí může zvážit svůj návrat k manželovi či manželce. Může se však i rozhodnout pro oddělený život. Pachatel takové rozhodnutí oběti musí respektovat a není mu dovoleno se rozvést. Naopak, má i nadále nést ovoce pokání a milovat odděleně žijícího partnera Boží láskou. Pokud oběť násilí není zanechána sama sobě, církev se projeví jako Kristovo tělo a pachatel zla se viditelně obrátí a jde po cestě Boží lásky, pravděpodobnost, že dojde ke smíření manželů, je veliká.
Temnota, skrytost a izolace jsou živnou půdou pro svévoli. Rozhodnutí odejít od svého manžela či se dokonce rozvést by žádná věřící žena neměla činit sama, v utajení před staršími sboru. Žádný věřící muž by takové rozhodnutí neměl činit sám, v utajení před staršími sboru. To považuji za svévolné a destruktivní jednání. Ať jsou důvody pro tak závažný krok vždy zváženy staršími sboru. Jsem v Kristu přesvědčen, že pouze nekajícný způsob života partnera projevující se cizoložstvím nebo opakujícím se psychickým či fyzickým týráním otevírá poškozenému partneru (manželce či manželovi) možnost oddělit se a případně se rozvést. Pachatel zla, cizoložník nebo tyran, nemá před Bohem žádný legitimní důvod iniciovat rozvod svého manželství.
Druhé manželství
Řekli jsme si, že manželstvím vzniká jedna nová bytost. Původně svobodná a samostatná bytost - muž a původně svobodná a samostatná bytost - žena se dobrovolně zřekli své podstaty a spojili se jako dvousložkové lepidlo, jehož části dokonale splynou. Jako dva plyny - vodík a kyslík – byly Bohem podivuhodně spojeny a staly se vodou; vznikla nová látka s novým chemickým složením - jedna nová bytost. Jak chcete nyní rozdělit lepidlo na dvě původní samostatné části? Jak chcete rozdělit vodu na vodík a kyslík? Představa nějaké laboratoře je směšná. Duše člověka není stvořena k laboratornímu dělení. 200ml lepidla můžete rozdělit na 2 x 100ml stejného lepidla. 2l vody můžete rozdělit na 2 x 1l stejné vody. Po rozvodu „Ivosabiny“ vzniknou dvě poloviční „Ivosabiny“. Když si poloviční „Ivosabina“ vezme Janu, Ivo s Janou cizoloží, protože je již spojen se Sabinou. Když se poloviční „Ivosabina“ provdá za Luďka, Sabina s Luďkem cizoloží, protože je již spojena s Ivem.
„Pravím vám: „Kdo by propustil svou ženu ne na základě smilstva a oženil se s jinou, cizoloží; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.“ Ježíš to v Matouši 19:9 nemohl říci jasněji.
Existují však nějaké legitimní důvody pro druhé manželství? Podle mého názoru ano. Pokud manžel zesnul, vdova se může znovu vdát. Pokud manželka zesnula, vdovec se může znovu oženit. Žije-li však manžel ženy, necizoložil, fyzicky ani psychicky svou ženu netýral a nechce se rozvést, ženě není dovoleno ho opustit a rozvést se s ním. Žije-li manželka muže, necizoložila, fyzicky ani psychicky svého muže netýrala a nechce se rozvést, muži není dovoleno ji opustit a rozvést se s ní. Věřící muž, který se nechtěl rozvést, rozvod neinicioval, a přesto jeho manželka dosáhla svého a jejich manželství bylo rozvedeno, není zajatcem svévole své ženy. Může se znovu oženit. Věřící žena, která se nechtěla rozvést, rozvod neiniciovala, a přesto její manžel dosáhl svého a jejich manželství bylo rozvedeno, není zajatcem svévole svého muže. Může se znovu vdát. Jsem v Kristu přesvědčen, že před Bohem nejsou žádné jiné legitimní důvody pro druhé (třetí, čtvrté, atd.) manželství.
Milost, nikoli odsouzení
Vím, že některé čtenáře tohoto článku napadnou věřící lidé, kteří se svévolně rozvedli v rozporu s Božími příkazy, které nám Pán ohledně manželství vydal. Tento článek jsem však nenapsal proto, abych na kohokoli ukazoval prstem a odsuzoval jej, ani nikomu jinému nedávám záminku k tomu, aby se stal žalobcem bratří. Soud patří Bohu a každý dostane spravedlivou odplatu za své skutky a posměvače Bůh odsoudí. Nebuď nikomu nic dlužen, než abys jej miloval Boží láskou. Tímto článkem říkám sobě i tobě: „Jestliže dnes uslyšíš jeho hlas, nezatvrzuj své srdce.“ (Hebrejům 4:7) Měj své manželství v úctě, bojuj o něj, posiluj ho Boží láskou a Boží milost bude s tebou.
Modlitba
„Pane Ježíši, nechci, aby mne má svévole připravila o tvé požehnání spravedlnosti, pokoje a radosti. Mé manželství je svaté, střežíš jej jako zřítelnici svého oka, bdíš nad jeho prospěchem v každém ohledu a přinášíš do něj moc shůry skrze Ducha svatého a lásku, která jej spojuje s tebou samotným. Děkuji ti za to. Své manželství ti odevzdávám, aby bylo zachováno bez úhony až do posledního dne.“
Milan Chotaš
Kontakt: ohen.karmelu@gmail.com
Křesťanské poradenství: https://www.facebook.com/#!/pages/K%C5%99es%C5%A5ansk%C3%A9-poradenstv%C3%AD-Christian-Counseling/161615643997013
