Jak umožnit prorokování v církvi?

Církev se oprávněně brání manipulaci, čarodějnictví, pohanskému věštění či lidskému předpovídání budoucnosti. S duchovně závadným prorokováním má každá denominace, bohužel, dost negativních zkušeností. Boží lid však přesto nerezignoval na zvěstování evangelia a zjevování Ježíšova charakteru - svědectví o Ježíši a svědectví samotného Ježíše má prostě pevné místo ve zbožnosti každé křesťanské církve. Neučí nás ovšem samo Písmo že "svědectví Ježíšovo je duch proroctví" Zjevení Janovo 19:10? Nezhášejme tedy ducha proroctví, ale usilovně jej rozhojňujme, aby se svědectví Krista a jeho království mocně rozmáhalo. "Neuhašujme Ducha svatého" 1.Tesalonickým 5:19, vždyť je to právě On, "Zastánce, kterého Ježíš poslal od Otce, Duch Pravdy, jenž vychází od Otce, který o Kristu vydává svědectví." Jan 15:26

Vykročit na cestu, jít po ní a přivést místní sbor k účinnému, církev budujícímu prorokování si vyžaduje lidské odhodlání a Boží pomoc. Nestane se to přes noc, bez námahy, bez trpělivosti, bez pravdy a hlavně se to nestane bez milosti, která je pro plynutí v tomto duchovním daru naprosto zásadní. Nebojme se, vydejme se na tuto cestu společně, Bůh je s námi.

Ježíš řekl: "Já jsem ta cesta ..." Jan 14:6
Pojďme tedy krok za krokem touto cestou ve šlépějích prvotní církve a rosťme "v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti ..." Efeským 4:13

1. krok - víra v Písmo.
Aby mělo smysl odpovídat na otázku "jak" umožnit prorokování v církvi, musíme pro stálost a neochvějnost našeho přesvědčení znát nejprve odpověď na otázku "proč". Proč umožnit prorokování v církvi? Protože je to Boží vůle. Dobrá, dokonalá, zaznamenaná ve svatých Písmech. "Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku." 2. Timoteovi 3:16-17
Veškeré Písmo, tedy i Pavlovy listy, tedy i 1. list Korintským, tedy i jeho 12. a 14. kapitola, která nejucelenějším způsobem popisuje proč prorokovat a jak prorokovat.
"Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali." 1. Korintským 14:1
"Chci, abyste všichni mluvili jazyky, ještě více, abyste prorokovali." 1. Korintským 14:5 Zde Pavel z Ducha svatého potvrzuje Písma a opakuje Hospodinovo slovo vyřčené již skrze Mojžíše:
"Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci, když by Hospodin na ně dal svého Ducha." Numeri 11:29
"Když budou všichni prorokovat a vejde někdo nevěřící nebo neznalý, bude ode všech usvědčován a ode všech souzen. Budou se odhalovat skryté věci jeho srdce, a tak padne na tvář, pokloní se Bohu a vyzná: Vskutku, mezi vámi je Bůh!" 1. Korintským 14:24-25
"Jeden po druhém můžete všichni prorokovat, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni." 1. Korintským 14:31
"Kdo prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše." 1. Korintským 14:3
"Juda a Silas, kteří sami také byli proroky, mnohým slovem povzbudili a posílili bratry." Skutky 15:32

Z Písma tedy vidíme, že prorokování je veskrze prospěšné a žádoucí. Novozákonní prorokování věřící učí / buduje, povzbuzuje / napomíná, utěšuje a posiluje a nevěřící konfrontuje s přítomností živého Boha ve shromáždění svatých.

Kromě daru proroctví / prorokování (to jest vyřizování Hospodinova slova z popudu Ducha svatého) se v Písmu mluví i o službě (služebnosti / úřadu) v oblasti prorokování. Bůh dává dary církvi a některými dary od Boha jsou konkrétní lidé. Mezi jinými dává Bůh církvi také proroky, aby spolu s ostatními "připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího ... , abychom již více nebyli jako děti ... , nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, Krista." Efeským 4:12-15

Poznámka:
Říká-li Kristem pověřený správce církve (jednotlivec nebo skupina lidí) proroku "neprorokuj", říká tím Kristu, svému přímému nadřízenému, "Kriste, nepřijímám tvůj dar. Mám jinou představu, jak připravit svaté k dílu služby, jak vybudovat tvoje tělo". "Kdo poznal Pánovu mysl, kdo se stal jeho rádcem?" Římanům 11:34
Z Písma je zřejmé, že lidský rozum s tím Božím nemůže soupeřit.

Pavlovy listy obsahují "některé těžko srozumitelné věci, které neučení a neupevnění lidé překrucují, jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě." 2. Petrův 3:16 Neučení a neupevnění lidé překrucující Písmo nemohou změnit nic na tom, že Písmo je trvalé, stálé, věčně platící autoritativní slovo, které vyšlo z Božích úst a bylo na Boží příkaz člověkem (nástrojem v Boží ruce) zaznamenáno pro pisatelovy vrstevníky i budoucí generace. Úcta, respekt a naprostá poddanost Božímu autoritativnímu slovu je základním a nenahraditelným předpokladem pro činění Boží vůle.
"Staň se tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi." Matouš 6:10
"Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích." Matouš 7:21
"Ten otrok, který znal vůli svého Pána, a přece všechno nepřipravil a neudělal podle jeho vůle, bude velmi zbit." Lukáš 12:47
"Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle." Filipským 2:13
"Vždyť jsme Boží dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili (chodili)." Efeským 2:10
"Toto je ten Boží skutek: abyste věřili v toho, kterého on poslal." Jan 6:29
"Jeho jméno je Slovo Boží." Zjevení 19:13
"Bez víry není možné zalíbit se Bohu" Hebrejům 11:6
"Víra je ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží." Římanům 10:17
Biblické "slyšení" v sobě zahrnuje fyzickou schopnost slyšet zvuk slov (eventuelně fyzickou schopnost vidět psané slovo), mentální schopnost slovo pochopit a volní rozhodnutí slovo přijmout a aplikovat, uvést ho do praktického života. "Buďte však těmi, kdo slovo činí, nebuďte pouze posluchači." Jakubův 1:22 A nade všemi fázemi "slyšení" bdí Hospodinův Duch, který dle Písem "bdí nad svým slovem k jeho vykonání." Jeremjáš 1:12
Není-li Boží slovo v životě člověka vykonáno, postavila se mu do cesty lidská nevíra (nevěra). Boží slovo je mocné a Ježíš byl nejviditelnějším nositelem Boží moci, a přece nemohl vykonat v Nazaretu mnoho mocných činů kvůli nevěře zdejších obyvatel. Matouš 13:58

Pravdivé a naprosté poddání se (a opakované znovu se poddávání) Božímu slovu (jako akt potvrzující pokání, obrácení se k Bohu čelem) však není výsledkem samotné víry, ale "víry působící skrze lásku". Galatským 5:6
Ježíš řekl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale Otce, který mne poslal." Jan 14:23-24

Milující člověk nehledá svůj prospěch, pomáhá druhým, druhé učí, buduje, povzbuzuje, v duchu mírnosti je napomíná, utěšuje. Milující člověk je vnímavý k potřebám druhých lidí, pokládá druhé za přednější sebe, druhým přináší to nejcennější. (více 1. Korintským 13)

Má-li milující člověk Krista, dává druhým Krista, protože Kristus je tím nejcennějším pokladem. Má-li milující člověk s darem proroctví Krista, dává druhým Krista. Má-li milující prorok Krista, dává druhým Krista.

Láska dává druhému Krista způsobem, který je milujícímu člověku vlastní. Mnohostranná moudrost církve, Kristova těla, se projevuje tak, že jednotlivé údy dělají to, k čemu jsou Bohem pověřeny ke společnému prospěchu. Všechny ať jsou svorně a jednomyslně zcela poddáni svému Pánu, Slovu Božímu.

Učinili jsme 1. krok - věříme veškerému Písmu a posloucháme ho.

Poznámka:
Pokud se správci církve (místního sboru) neshodnou na společné vůli poslouchat veškeré Písmo, autoritativní Boží slovo zjevující celou radu Boží, není možné očekávat, že by se celá rada Boží mohla stát součástí sborového života. Sborový život bude mít své specifické důrazy a vyjádření a některé oblasti zůstanou zcela na okraji nebo budou opomíjeny. Místní sbor se tak odsoudí k uniformitě víry a projevů a zablokuje svůj početní růst. Navíc je třeba si uvědomit, že odmítání vybraných částí Písma je skutkem pýchy, projevem neposlušnosti a vzpoury vůči Boží autoritě a řádu. Naše poznání je částečné, ale vědomé odmítnutí konkrétních Božích pravidel a ustanovení je vzpoura vůči Slovu. Je to útok na samou podstatu zbožnosti. Proti takovému útoku - povyšování lidských myšlenek nad Boží úradek - je třeba bojovat duchovními zbraněmi, které "mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista ..."
2. Korintským 10:4-5
Jak bojovat? Zbožným životem, modlitbou, půstem, štědrostí, ale především slovem Božím, které je "živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce. A žádné stvoření není před ním skryté; před očima toho, jemuž se budeme zodpovídat, je vše nahé a odkryté." Hebrejům 4:12-13

2. krok - Časová neomezenost zázraků, divů, znamení, mocných činů
Pokud jsme úspěšně učinili první krok - věříme veškerému Písmu a posloucháme ho - ostatní kroky budou již snadnější. V Písmu máme věčně platné vodítko, které nás ke každému dalšímu kroku nasměruje.

Mezi vyjmenovanými charismaty v 1. Korintským 12:8-10 stojí proroctví hned vedle působení mocných činů. "Jinému je dáváno působení mocných činů (ř. působení mocí; podstatné jméno "moc" je užito v plurálu), jinému proroctví ..." 1. Korintským 12:10
Písmo nenabízí přesnou definici mocného činu (nebo moci) učiněného skrze novozákonního věřícího. Stejně tak nevymezuje jasně, co vše je a co není zázrakem, divem nebo znamením. Z užití hebrejských pojmů ve starém a řeckých pojmů v novém zákoně se však dá usuzovat na to, že pro jeden skutek (jednu událost) lze užít více označení, a to podle toho, jaký aspekt tohoto viditelného projevu Boží nadpřirozené síly je Bohem vyzdvihován:
a) Je akcentován původce a zdroj této moci, který jako pečetí "označuje" tento skutek? (znamení)
b) Je tím hlavním ukazovaným aspektem reakce (údiv, ohromení, zděšení, strach) pozorovatelů či účastníků tohoto jednání? (div)
c) Vyznačuje se tento skutek svou neočekávatelností, výjimečností, zvláštností, s kterou se vymyká zákonitostem hmotného světa? (zázrak)

Když se Bůh setkal s Mojžíšem a mluvil k němu z prostřed hořícího keře, dal Mojžíšovi znamení, která měl ukázat lidu Izraele. "I stane se, když ti neuvěří a neuposlechnou první znamení, že uvěří dalšímu znamení." Exodus 4:8
Bohu šlo především o to, aby potomci Jákobovi poznali, že Mojžíš je poslán a pověřen (zpravomocněn) Bohem.

Stejné mocné činy (zázraky) měl však učinit i před faraónem. "Až se vrátíš do Egypta, hleď si všech divů, které jsem vložil do tvé ruky, a učiň je před faraónem. Já však posilním (zatvrdím) jeho srdce, takže lid nepropustí." Exodus 4:21
Zde Písmo ukazuje, jaká bude reakce pyšného člověka na skutek Boží moci.

Mojžíš však nebyl první účastník zázraku po Adamově pádu. Vzpomeňme na Henocha, který byl vzat podobně jako později Elijáš. S Boží převahou síly, pravomocí nad živly, nemocí či smrtí se však setkali i jiní; Elíša nebo Šadrak, Méšak a Abed-nego, ti všichni byli účastni zázraků, které nelze lidsky vysvětlit. Ježíšova služba byla plná divů a zázraků, jeho život byl plný znamení (naplněných proroctví Písma). Dvanáct apoštolů působilo mocné činy. Prvotní církev byla místem, kde byla zázračným způsobem demonstrována Boží svrchovaná moc.

Tedy, zázraky se děly před Ježíšovým narozením, během jeho života i po jeho vzkříšení a nanebevzetí. Děly se před Zákonem i po Zákoně, za Staré i Nové smlouvy. Jedno je však z Písma zřejmé. Množství lidí, skrze něž se děly Boží zázraky a znamení se po vzkříšení Ježíše mnohonásobně zvýšilo. To je naprosto v souladu s Ježíšovými výroky (proroctvími) v Písmu. "Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře." Marek 16:17-18 nebo jinde "Amen, amen pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a bude činit ještě větší skutky než tyto, neboť já jdu k Otci." Jan 14:12
Z událostí 1. století n.l. popsaných v Písmu se nezdá být příliš zřejmé, jaké skutky by mohly být pokládány za větší než skutky Ježíšovy. Nyní musíme jít zpět k prvnímu kroku (1. krok - věříme veškerému Písmu a posloucháme ho). Písmo nemůže klamat, nemůže se mýlit. Z toho logicky vyplývá, že větší zázraky než ty, které učinil Ježíš, jsou stále před námi. Nikoli proto, že by se narodil významější člověk než Ježíš Kristus, ale proto že se tak Bůh rozhodl oslavit své jméno a své rozhodnutí tlumočil lidem skrze Ježíšova slova. Ta byla zapsána v Písmech a bezezbytku se naplní jako všechna ostatní Písma. Tvrzení, že zázraky skončily s první generací apoštolů je tedy naprosto chybné, protože protiřečí Písmu. Lidské myšlenky, pozorování či dedukce nikdy nemohou změnit Písma. Absence mocných činů v určitých dobách lidské historie nikdy nemůže změnit Písma.

Postoupili jsme a udělali 2. krok - Boží zázraky se skrze člověka děly, dějí (např. Heidi Baker - služba IRIS v Mozambiku) a budou dít i nadále k slávě Boží.

3. krok - Časová neomezenost prorokování
Jak již bylo řečeno, mezi vyjmenovanými charismaty v 1. Korintským 12:8-10 stojí proroctví hned vedle působení mocných činů. Mocné činy, jak jsme si z Písma ukázali výše, jsou od počátku lidské historie neoddělitelnou součástí svrchovaného Božího jednání s lidmi. Podle Písem je tomu stejně i s prorokováním. Již Abraham byl nazván prorokem. (Genesis 20:7) A po něm mnoho dalších (následuje pouze omezený, nekompletní výčet) - Mojžíš (Deuteronomium 18:15), Samuel (1. Samuelova 3:20), David (Skutky 2:30) a další pisatelé Písma, Jeremjáš (2. Paralipomenon 36:12) nebo Jonáš (Matouš 12:39). Dále Miriam (Exodus 15:20), Debora (Soudců 4:4), Héman (1. Paralipomenon 25:5), Gád (2. Samuelova 24:11), Chulda (2. Královská 22:14), Elijáš (1. Královská 19:16), Elíša (1. Královská 19:16) nebo Anna (Lukáš 2:36), Jan Křtitel (Lukáš 7:28), Ježíš (Lukáš 24:19), Agabos (Skutky 21:10), Filipovy dcery (Skutky 21:9) či Juda a Silas (Skutky 15:32). V Písmu jsou ovšem zmiňováni i mnozí další proroci, jejichž jméno není uvedeno (např. Soudců 6:8 nebo 100 proroků, které skryl Obadjáš 1. Královská 18:4). Prorocká služba dvou významných proroků v budoucnu je popsána ve Zjevení 11:3-12 evangelistou Janem, který byl sám také prorokem.

Před Ježíšovým narozením, během jeho života i po jeho vzkříšení a nanebevzetí, před Zákonem i po Zákoně, za Staré i Nové smlouvy, muži i ženy prorokovali v Hospodinově jménu, neboť je pudil stejný Duch, věčný Bůh a Pán, který se nemění a je stále stejný včera, dnes i na věky.

"Proroctví - ta pominou; jazyky - ty utichnou; poznání - to pomine. Neboť jen částečně poznáváme a částečně prorokujeme. Když však přijde to, co je dokonalé, pomine to, co je částečné." 1. Korintským 13:8-10

Dokončili jsme 3. krok - prorokování má podle Písem v lidské minulosti, přítomnosti a budoucnosti místo až do okamžiku, kdy "porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a smrtelné tělo nesmrtelnost." 1.Korintským 15:53 

4. krok - Horlivá snaha prorokovat
"Nyní zůstává víra, naděje a láska, tyto tři. Ale největší z nich je láska. Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali." 1. Korintským 13:13-14:1

Milují správci církve Boha a lidi? Milují církev Kristovu, kterou z Kristova pověření spravují? Usilují o dobro všech, o jejich duchovní růst a prospěch v každém ohledu? Jsou to lidé naděje a víry, která svou životaschopnost čerpá z poslušného plnění Božího slova? Pokud ano, pak se druhým stávají vzorem, příkladem hodným k následování. "Kdo stojí v čele, ať je horlivý." Římanům 12:8 Horlivý v lásce, ve snaze vyučit, vybudovat, povzbudit, potěšit, posílit a také napomenout, je-li potřeba. Má v tom být odkázán na své lidské schopnosti a nebo je závislý na Bohu? "Slouží-li někdo, ať slouží ze síly, kterou poskytuje Bůh, aby byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista." 1. Petrův 4:11 Ježíš řekl: "Beze mne nemůžete činit nic." Jan 15:5 Je Boží láska AGAPE, kterou máme druhé milovat z nás nebo z Boha? "Boží láska (AGAPE) je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán." Římanům 5:5 Tedy, Bůh nám dává porozumět jaké skutky nám připravil, Bůh nám dává chtění i činění - odhodlání, sílu a pravomoc tyto skutky uskutečnit. Bůh nám dává svého Ducha, aby tento Duch rozlil Boží lásku v našich srdcích a my jsme tak mohli naplnit Boží přikázání milovat. Je tedy překvapující, že od Boha pochází proroctví? Je překvapující, že od Boha pochází to, co pomáhá k vyučování, budování, povzbuzování, útěše, posilování či potřebnému napomínání druhých? Je překvapující, že od Boha pochází prorokování - mocný nástroj lásky?
"Toto především vězte, že žádné proroctví Písma není záležitostí vlastního výkladu. Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha." 2. Petrův 1:20-21

Když Duch Svatý skrze apoštola Pavla vybízí křesťany, aby se horlivě snažili prorokovat, tak tím Bůh říká: "Horlivě se snažte slyšet a říkat slovo, které v tuto chvíli aktuálně a čerstvě pronáším."

Duch Svatý skrze apoštola Pavla nevymezuje okruh lidí, kteří mají právo v církvi prorokovat. Naopak. Říká: "Jeden po druhém můžete všichni prorokovat, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni." 1. Korintským 14:31 Duch Svatý tím říká: "Já rozhoduji, komu udělím prorocké slovo a mou touhou je, aby se všichni stali schopnými prorocké slovo ode mne slyšet a tlumočit ho ostatním lidem."

Výborně! I 4. krok jsme úspěšně absolvovali - milujeme a horlivě se snažíme prorokovat.

Poznámka:
Teoreticky je možné, že v konkrétním sboru či církvi není žádný člověk, který by se horlivě snažil prorokovat, mnohem častější je však situace, kdy ve sboru a církvi existují důvody, které prorokování brání.

5. krok - Důvody, které brání prorokování
5.1 Strach
Podle Písma je prorokování i toho nejzbožnějšího a nejzralejšího křesťana pouze částečné, stejně tak jeho poznání. (1. Korintským 13:9) Vedoucí shromáždění nebo správce sboru tedy nemá povinnost vědět vše o všech věcech. To je naprosto zásadní postoj, který každého člověka (a tedy i správce sboru) osvobozuje. Nejčastějším důvodem, proč je prorokování bráněno je totiž strach vedoucích sboru, že nebudou vědět, jak zareagovat, jak proroctví rozsoudit. Jaká je podle Písma účinná zbraň proti strachu? Láska, Boží láska AGAPE. "My jsme uvěřili a poznali lásku, kterou Bůh má k nám. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm ... V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce." 1. Janův 4:16-18
Správce sboru musí z Písma rozumět tomu, že 1. a 2. přikázání Boží (milovat Boha a milovat lidi) platí v první řadě pro něj. Musí o lásku neustále usilovat a při jakémkoli náznaku, že v jeho srdci není Boží láska rozlita v plnosti, že láska nevítězí nad sklony jeho staré přirozenosti, se musí pokořit, činit pokání a v pokorné modlitbě o lásku prosit. Vlastně tím prosí o plnost Ducha svatého, který je Boží láska v nás. Ježíš i pisatelé novozákonních knih Písma si byli jisti svými motivy, věděli, že milují Boha a ty, k nimž mluví nebo kterým píší. I my můžeme nabýt stejné jistoty. I my si můžeme být jistí, můžeme zakoušet, že se láska v nás vztahuje k druhým lidem, touží jim pomáhat, budovat je, povzbuzovat je k dobrému jednání ... Kdo miluje celým srdcem, celou duší, celou myslí, ze vší své síly, ten ví, že miluje. Kdo miluje, není soběstředný, blaho a prospěch druhého je pro něj přednější než jeho reputace. Kdo ví, že je milován Bohem, nebojí se svého selhání. Kdo je milován a miluje, ten může směle a v jistotě víry přikázat strachu, aby odešel.

5.2 Falešná učení
Dalším důvodem, který brání prorokování, jsou falešná učení, která jsou počata ze lži a postavena na nebiblickém základu - pozemské, duševní či démonské moudrosti (Jakubův 3:15), tradici, špatné zkušenosti, lidském pozorování, zkrátka na všem, co nepochází shůry:
a) omezují časovou platnost charismat na prvotní církev (tvrdí, že charismata skončila s prvotní církví) - nebiblický základ těchto falešných učení jsme odhalili již ve 2. a 3. kroku.
b) překrucují zdroj a úlohu proroctví / prorokování v církvi. Tento typ falešného učení se zaměřuje na člověka. Naproti tomu, Písmo se zaměřuje na Boha. Toto falešné učení dává důraz na negativní dopady lidského slova, Písmo vybízí k zakoušení pozitivních dopadů slova Božího. Písma samozřejmě popisují také falešná proroctví a falešné proroky, ani v náznaku však nenabádají k omezení či dokonce zákazu prorokování. Naopak, horlivě se snažte prorokovat (1. Korintským 14:1) a každé proroctví rozsuzujte (1. Korintským 14:29), nebo jinde "Proroctvími nepohrdejte. Všechno však zkoušejte (zkoumejte); co je dobré, to pevně držte, a všeho, co vypadá zle, se vystříhejte." (1. Tesalonickým 5:20-22). A jinde "Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků." (1. Janův 4:1)
Falešné učení je lživé učení. Působí jako uštknutí Hada, které zabíjí duchovní život. Je to našeptávání Otce lži, který skrze překroucení Božího slova a skrze moc klamu přivede člověka ke skutku proti Boží vůli. Člověk pak bojuje proti prorokování, ačkoli je Písmem vyzýván k pravému opaku.

5.3 Pýcha
Nejskrytější a nejničivější důvod, který brání prorokování v církvi, je pýcha. Pýcha, která zabraňuje duchovním lidem milovat a sloužit druhým skrze obdarování, která přijali od Boha. Pýcha, která v mysli správce sboru (dle lidských měřítek) rozděluje společenství věřících na ty, kteří mohou sloužit druhým k jejich prospěchu a na ty, kterým je slouženo*. Pýcha, která nepřijímá veškeré Písmo, ale vybírá z Písma, jaká obdarování mohou být použita k budování církve a jaká nikoli. To je však naprosto nebiblické. V církvi neplatí kastovní systém v žádném ohledu, ani co se týče bohatství, ani co se týče společenského postavení, ani co se týče lidské moudrosti, tělesné krásy, fyzické síly, lidských schopností, ani co se týče možnosti používat dary milosti.

*Pro naprostou jednoznačnost je třeba říci, že křesťané (členové sboru) žijící ve hříchu jako smilníci, chamtivci (lakomci), modláři, utrhači (pomlouvači) nebo lupiči (zlodějové, tuneláři) mají být v církvi označeni jako hříšníci a církev se s nimi nemá směšovat / stýkat (1. Korintským 5:9-11), dokud nebudou litovat svých hříchů, neodvrátí se od těchto hříchů a nevrátí se k poslušnosti Slovu Božímu. Tito hříšníci by nejen neměli v církvi prorokovat, ale neměli by se ani modlit, pokud to není modlitba osobního vyznání hříchů a veřejného pokání. Hřích je jediná věc, která činí člověka nezpůsobilým k duchovní službě. Pokání ze hříchu jej však znovu činí způsobilým pro přijetí milosti a duchovní službu.

Pomineme-li tedy bratry a sestry v Kristu, kteří kvůli svému hříchu nejsou způsobilí se jakkoli v církvi projevovat, máme zde jednotlivé údy těla Kristova, které patří Kristu a On s nimi skrze Ducha svatého volně nakládá. Je velmi pravděpodobné, že mnozí přišli do shromáždění s touhou nejen přijímat, ale také dávat. Je velmi pravděpodobné, že mnozí milují v pravdě, protože láska Boží byla rozlita v jejich srdcích. Milují-li, jsou dle Písem způsobilí a mohou být prospěšní druhým. Mohou a mají sloužit tím obdarováním, které je jim dáno.

Konáme 5. krok - vyháníme strach, nevěříme falešným učením a chráníme svá srdce před pýchou.

6. krok - Umožni proroctví / prorokování ve svém sboru
Praktický návod pro správce sboru / církve (jednotlivce nebo skupinu lidí)

6.1 Rozhodnutí a veřejná deklarace
Sděl veřejně církvi:
a) že bys byl rád, kdyby se biblické novozákonní prorokování do budoucna stalo součástí života církve, kterou spravuješ.
b) že s konkrétními lidmi (např. staršími) hledáš na modlitbách a v Písmu způsob a formu, jak k tomu dojít.
c) že tuto svou touhu podepřenou Písmem odevzdáváš spolu se staršími (všemi vedoucími sboru) Bohu, aby ji sám podle své vůle a ve svůj čas naplnil.

Bohu působí obrovskou radost touha a pevné rozhodnutí člověka hledat a uvést do praxe biblické způsoby, jak činit učedníky Pána Ježíše Krista (tedy, nejen je na počátku získat pro Krista, ale vést je svým příkladem k duchovní zralosti). K tomu se Bůh vždy přizná, protože bdí nad svým slovem, aby je vykonal.

Vyhni se pokušení stanovit časovou lhůtu, do kdy se prorokování stane součástí sborového života. Jenom se Bohu otevři a měj pokoj.

6.2 Úvodní vyučování
Zajisti vyučování na téma proroctví / prorokování pro skupinu lidí, kteří ti v církvi budou pomáhat oblast prorokování otevřít (viz bod 6.1b). Vyučujícím by měl být prorok, který v aktivní prorocké službě již stojí. Kontakt na takové lidi mohou poskytnout například ČEA nebo KMS. Vyučující prorok by kromě úvodního vyučování měl přislíbit též mentorskou pomoc do budoucna.

6.3 Praktický rozjezd
Toto setkání s vyučujícím prorokem (bod 6.2) pro úzký okruh lidí (tvých spolupracovníků) by kromě slova vyučujícího mělo také obsahovat dostatečný časový prostor na otázky všech zúčastněných. Výsledkem tohoto setkání by měl být plán dalších kroků - co konkrétního udělat pro to, aby lidé ve sboru:
a) měli časový prostor prorokovat**
b) věděli, že jejich prorocké slovo bude rozsuzováno***

** Prorokování se nemusí hned od počátku stát součástí nedělní bohoslužby. Může tomu být věnována část modlitební, večeru chval, biblické či domácí skupinky. Může za tím účelem vzniknout nový typ shromáždění.

*** Prorokující musí rozumět tomu, že prorokuje částečně (přináší pouze část celkového Božího záměru pro dané shromáždění, pro daný čas, pro dané okolnosti, atd.). Musí pokorně přijmout fakt, že se k jeho slovu vyjádří autorita postavená Bohem. Musí vědomě jít do rizika, že Boží bude potvrzeno a lidské bude odmítnuto. Musí vědomě jít do rizika, že se dokonce rozsuzující může mýlit a svůj případný nesouhlas s rozsouzením nebude v tu chvíli sdělovat. Odloží to na čas po shromáždění a svůj nesouhlas s rozsouzením sdělí rozsuzujícímu osobně až po shromáždění. Ať se pevně ustaví toto pravidlo: autorita má při rozsuzování poslední slovo, prorokující se na autoritu může v případě nejasností obrátit následně a autorita jej vyslechne a určí další postup.

Stejně tak rozsuzující musí vědět, že neposuzuje lidskou nádobu (prorokujícího), ale poselství. Každý se může mýlit, i prorokující člověk. Může se vyjádřit neobratně nebo přidat k Božímu vjemu své lidské myšlenky. Rozsuzující v takovém případě nemá prorokujícího zesměšnit nebo srážet před ostatními.
Rozsuzující nemá také žádnou povinnost vědět vše o všem. Může například s pokorou říct : "V tomto prorockém slovu vnímám nějaké Boží poselství, ale nevím, jak bychom ho nyní mohli a měli konkrétně uchopit. Budeme se následující týden modlit a hledat, co nám Bůh chtěl sdělit, pokud toto slovo pochází od Boha." Duchovně zralé lidi pak může osobně poprosit, aby mu své podněty k tomuto slovu například poslali na email, atd.

6.4 Bezpečné místo pro růst v prorockém obdarování
Jakmile bude vyjasněno, kdy a na jakém shromádění je možno prorokovat, mělo by se toto prostředí stát bezpečným místem růstu a zrání v prorockém obdarování. V případě, že sbor či církev nemá proroka, který by tuto oblast duchovně zaštiťoval, je důležitě zajistit tuto mentorskou službu zvenčí (viz 6.2). Lidé horlivě usilující prorokovat potřebují lidský vzor, potřebují sdílet své zkušenosti, zápasy s nejistotou (zda poselství pochází z Boha) či strachem ze selhání nebo strachem z lidí. Správce sboru musí rozumět tomu, že v duchovní službě rosteme. I on jednou kázal poprvé, i on jednou poprvé pastoroval a z Boží milosti je dnes zralejší a způsobilejší, než byl na počátku. Stejně tak je to i s člověkem, který vstupuje do prorocké oblasti. Musí dostat prostor růst, zdokonalovat se, musí vědět, že může udělat chybu a nebude odsouzen.

6.5 Sdílení prorockých podnětů
Je dobré, když správce sboru neopustí svou počáteční vizi, aby se biblické novozákonní prorokování stalo po určité době součástí života celé církve. Pokud se totiž prorokování uzavře v tomto bezpečném prostředí pro růst v daru proroctví a celá církev se o tom, co na tomto místě probíhá, nikdy nic nedoví, k biblickému novozákonnímu prorokování v této církvi nedojde. Uzavřené místo k růstu má smysl, pouze pokud se celá církev bude držet dobrého, co odtud k církvi zazní. Správce sboru musí najít způsob, jak dobrá prorocká poselství předat celé církvi. Uzavřené místo k prorokování není konečným cílem. Je tu kvůli růstu. Když přijde zralost a osvědčenost, pro zralé a osvědčené již není potřeba. Zralí a osvědčení proroci by měli mít možnost prorokovat celé církvi. Tehdy církev doroste do biblického prorokování.

6.6 Biblické novozákonní prorokování
"Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však,  abyste prorokovali." 1. Korintským 14:1 Bez lásky ve sboru či církvi nebudou výše uvedené kroky fungovat. Ukáží se jako naprosto marné. Prorokování se zařadí vedle ostatních věcí jako další soběstředná a samoúčelná sborová aktivita. Pokud je však ve sboru silný důraz na 1. a 2. přikázání a prorocky obdarovaným lidem se umožní růst v jejich obdarování, slova apoštola Pavla se v tomto sboru naplní:
"Jeden po druhém můžete všichni prorokovat, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni." 1. Korintským 14:31"Když budou všichni prorokovat a vejde někdo nevěřící nebo neznalý, bude ode všech usvědčován a ode všech souzen. Budou se odhalovat skryté věci jeho srdce, a tak padne na tvář, pokloní se Bohu a vyzná: Vskutku, mezi vámi je Bůh!" 1. Korintským 14:24-25
Možná, že nebudou prorokovat všichni, ale zralí a osvědčení proroci prorokovat budou. To přinese prospěch věřícím i nevěřícím a v konečném důsledku slávu Bohu a našemu Pánu Ježíši Kristu.

V případě dotazů mne můžete kontaktovat na mé emailové adrese ohen.karmelu@gmail.com
Milan Chotaš

Překroč svůj Jordán - zaslíbení pro rok 2012

Drazí sourozenci, bratři a sestry v Kristu,
přeji Vám všem rozhojnění Kristova Ducha, živého, mocného, panujícího ve Vašich srdcích, střežícího Vás v pokoji našeho Pána, proměňujícího a zmocňujícího k dílu, jež přináší slávu našemu nebeskému Otci. Pamatujte, že větší je ten ve Vás, než ten ve světě a otevřete stavidla své duše a mysli, aby se skrze Vás valily mocné proudy živých vod k těm, jimž jste dáváni jako dar od Otce nebeských světel.

Lidé milosti a pravdy, vděční a pokorní příjemci Božích zaslíbení, věrní otroci Pána Ježíše Krista, radujte se ve svém Stvořiteli, který ve Vás zažehl věčný a nepomíjitelný oheň neposkvrněného života, povolal Vás svým věčným a nepohnutelným slovem a dal Vám znovu se narodit k nehynoucí naději, k nevadnoucímu dědictví, jež je pro každého z Vás střeženo v Kristu. Do něj věříme a v něm zůstáváme, do něj jsme pokřtěni a v něm vstáváme, do něj se utíkáme a v něm se skrýváme, do něj se vracíme a v něm jsme vykoupeni, očištěni, ospravedlněni a uzdraveni.

Kristus je Vaším světlem, nejen pro tento čas, ale zvláště pro tento čas, neboť vstupujete skrze dosud neotevřené dveře do nové místnosti Hospodinova chrámu a skrze dosud neotevřenou bránu do nové čtvrti Hospodinova města. A já tam vstupuji též a jsem Bohu vděčný, že Vás mohu znát a účastnit se této vzrušující a objevitelské cesty spolu s Vámi.

Rok 2012 je rokem důvěrného obecenství s Kristem skrze Ducha svatého. Křesťané, kteří v Božím chrámu svého osobního života objeví dveře do dosud neprozkoumané místnosti, obdrží klíče a projdou dveřmi do klenotnice. Ano, tou novou místností je klenotnice, sbírka Božích pokladů. Těmi klíči je oheň lásky a vroucí touhy po Milovaném, ochota cele se mu vydat a podvolit se v dokonalé poslušnosti příkazům jeho slova ve svatých Písmech. Kdo hledá blaho v Hospodinu již třímá svazek klíčů, kdo neumdlévá již je doveden ke dveřím, kdo zemřel sám sobě již dveřmi prochází a v jasu Kristovy tváře spatřuje svůj nevyčíslitelný poklad.

Rok 2012 je rokem oslovení dosud nezasažených lidí. Novou čtvrtí jsou ti, o nichž jsme slýchali, za něž jsme se modlili, ale k jejichž srdcím jsme neměli přístup. Je to rok evangelizace, protože Kristus v nás už to nemůže déle unést. Je napnutý do krajnosti, prahnoucí znovu se dát, i kdyby měl být znovu rozlomen, potupen, pošlapán a umlčen. Ano, i kdyby měl znovu prolít svou krev, neboť jeho krev a krev jeho věrných nepřestává volat.

Rok 2012 je pro milovníky českého národa časem prozření, časem pochopení jeho duše (duše národa; Duch svatý dá nahlédnout do srdce českého národa těm, kteří si český národ zamilovali Boží láskou), čas pochopení jeho bolestí i tužeb (českého národa), obav i snů (českého národa). Je to čas rituálního náboženství, které slepě a bezmyšlenkovitě dále vyprazdňuje Krista a čas zlomu pro ty, kteří se uchváceni Kristem zamilují do své země a jejích obyvatel, dětí Božích, určených k životu ve slávě Božích synů a dcer.

Rok 2012 je časem vyhrocené konfrontace s duchem zákonictví, rokem bolestivého, ale slavného porodu. Rokem zrození mnohých a mnoha nových věcí, mnoha nových církví, mnoha nových iniciativ, mnoha nových způsobů.

Rok 2012 je novým počátkem, časem pro zapuštění kolíků, časem vyměření nového pole, rozměření nové stavby. Vidím závěť Kristovu, vidím darovací smlouvu Pána celé země, vidím rozzářené tváře těch, kteří ji drží v rukou a seznamují se se svým dědictvím.

Rok 2012 je rokem, kdy zazní řev lva z Judy ústy beránků, kdy se moudří podle způsobu světa zpronevěří svému poslání a blázni pro Krista uspějí.

Rok 2012 je rokem pomluv a proklínání svatých a Otcova smíchu, jenž zní celým nebem. Oč více se nevěstka vzteká a láteří, spílá a osnuje pikle, o to více se osmělují věrní a praví svědkové Kristova vzkříšení. Ježíšovi dvořané, občané královského dvora pohrdají nevěstčí mzdou, pohrdají časnými požitky, nezaprodají se, nebudou kupčit. Odvrhnou úplatek zrady, odhalí anděla světlosti chystajícího vzpouru. Ten, který si kupuje loajalitu, bude vystaven posměchu, jeho dílo se nezdaří, bude hanoben, padne a více nepovstane. Zemře bez poct a sestoupí do říše zapomnění. To, co chystal svatým, co nastrojil k jejich pádu, jej dostihne. Jeho plány se obrátí na jeho hlavu, sám klesne, sám se chytí do léčky čihaře.

Rok 2012 je rokem soudu, čas svatosti, čas tříbení, čas prořezávání, čas převívání, čas ničení, čas hubení, čas boření, čas vykořeňování. Marnost nad marnost, domy z písku, domy na písku a Bůh v ústech. Z milosti Boží budou domy padat, budou otřásány, sesypou se s velkým hřmotem, ale upřímní stavitelé se poučí. Budovali bez moudrosti, nyní ji přijmou, nyní se poddají, vrátí se k plánům nebeského architekta. Vidím, jak hloubí a kopou bez umdlení, vidím jak neúnavně pracují a vyvážejí zeminu, dokud nenarazí na skálu neustanou. To jsou ti, kteří se nechají napomenout, přijmou poučení, Boží soud jim přinese nápravu.

Rok 2012 je rokem překročení Jordánu. Je to čas zabírání zaslíbené země. Káleb a Jozue pookřejí, vracejí se na známá místa a znovu zakoušejí Hospodinovu věrnost. Jejich nezlomná víra obstála. Bůh byl jejich silou po celý čas, po celou éru reptáků, po dlouhou dobu smlouvy se smrtí. Nedostihla je, nepřemohla je, zůstala na prahu jejich života, nebylo jí dáno vejít. Byla zastavena, zhrozila se krve Beránka, zacpávala si uši, když znělo svědectví Kristu. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Amen.

Milan Chotaš

Apoštolská autorita

Tento článek nepřinese všeobsažnou definici tohoto výsostného Božího pověření, může však napomoci zastavit nadužívání pojmu apoštolství a apoštolská autorita, může (aspoň snad malou měrou) vrátit tomuto pojmu jeho převzácný obsah.

Objevování šířky a délky, výšky a hloubky apoštolské autority (pravomoci), tak jak ji v její komplexnosti a rozmanitosti popisuje Písmo, je vzrušující a zneklidňující zároveň. Čím více se nám skrze duchovní zjevení otevírá tajemství správy Božího království, tím silněji vnímáme její dosažitelnost v Kristu - a to je nesmírně vzrušující, také však mnohdy spatřujeme, jak vzdálené jsou principy biblické správy od naší současné praxe - a to nás oprávněně zneklidňuje. Pojďme to společně změnit.

1. Apoštol Pána Ježíše Krista - povolání  a oddělení
Apoštol je povolán (vybrán, oddělen) Kristem - to vidíme u Dvanácti (např. Marek 3:13-19) i u Pavla (Skutky 22:21, Skutky 9:3-19, Římanům 1:1, 1:5, Skutky 13:2) a nebo Duchem svatým - Matěj (Skutky 1:24-26), Barnabáš (Skutky 13:2), Jakub (Galatským 1:19).

Apoštol ví, že je apoštol; Ježíš Kristus jej povolal přímo nebo skrze Ducha svatého.

Jeho apoštolství je církví přijímáno a církev sloužící Kristu se apoštolské autoritě poddává. Apoštolové Pavel a Jan se však v některých křesťanských sborech setkávali s rozdělením a vzpourou vůči své apoštolské autoritě od Boha (např. 1. Korintským 3:1-4, 3. Janův verš 9). Je tedy zřejmě, že i pravá apoštolská autorita nemusí být některými sbory, církvemi či denominacemi přijímána. Čím více vlády a kultu člověka, tím méně poddanosti Božímu řádu (více v mém článku Církev prvních versus církev otroků Ježíše Krista).

Poznámka: V prvotní církvi byli uznáváni zvláště tito apoštolové - Petr a Jan z Dvanácti, Jakub - bratr Páně, Barnabáš a Pavel. Další bratři jako Silas, Timoteus, Titus nebo Marek měli podíl na Pavlově a Barnabášově apoštolské autoritě jako součást Pavlova a Barnabášova týmu.

2. Kristův charakter
Požadavek na zbožný způsob života není v souvislosti s apoštolátem v Písmu výslovně uveden, přesto lze z mnoha míst Písma (zvláště Pavlových listů) vyvodit, že se jedná o samé jádro Ježíšova pověření. Pavel ve své obhajobě apoštolství vůči Korintským na Kristův charakter znovu a znovu poukazuje (2. Korintským kapitoly 10 a 11). Teprve později (ve 12. kapitole) připomíná i mocné činy, divy a znamení jako znak apoštolství, v následujících verších se však k charakteru opět vrací.

Písmo na apoštola (stejně jako na žádného jiného znovuzrozeného křesťana) neklade požadavek bezhříšnosti (1. Janův 1:8-10). Dokonce zmiňuje provinění toho nejváženějšího - Petrův strach z lidí a pokrytectví, kterým byl stržen i Barnabáš (Galatským 2:11-14). Toto místo v Písmu však nelze chápat jako důvod k omlouvání života ve hříchu nebo opakovaného selhání ("apoštol Petr také hřešil, já tedy také mohu"). Hřích znesvěcuje a ničí každé Boží pověření. Hřích připraví Bohem povolaného člověka o skutky, do kterých mohl a měl vstoupit (Mojžíš, Elijáš, atd.) Život ve hříchu může dokonce zapříčinit odebrání tohoto pověření (král Saul). Neměli bychom si tedy myslet, že na apoštola jsou v tomto ohledu menší nároky. Spíše naopak.

Od apoštolské autority je odvozena autorita starších. (Přinejmenším v prvotní církvi to tak bylo. Starší byli do svého úřadu uváděni skrze vkládání rukou apoštolů.) Lze se tedy domnívat, že požadavky na charakter apoštola jsou přinejmenším ve stejném rozsahu, jako požadavky na charakter staršího (1. Timoteovi 3, Titovi 1).

3. Apoštolské učení
Prvotní církev zůstávala v učení apoštolů (Skutky 2:42). Apoštolové sami viděli těžiště své služby v modlitbách a službě slova (Skutky 6:2-4), tím zjevně následují Ježíšův příklad. Apoštolové neformovali nové učení, předávali a vysvětlovali učení Krista. Ovšem ani Kristus neformoval nové učení. Vždyť sám říká, že nemá své vlastní učení, ale že je to učení Otce (Jan 7:16). Učení apoštolů je tedy učení Otce, které bylo v náznacích přineseno skrze proroky staré smlouvy, zřetelně pak vyhlášeno skrze Slovo, Syna Božího, Ježíše Krista. A Kristus dosud mluví a učí (Jan 16:13-15). Je nezbytné pochopit jeho slova o příchodu Ducha svatého, Ducha pravdy (Jan 14-16). Ježíš svým apoštolům ústně všechno nepředal! (Jan 16:12) Nyní je to Duch svatý, jenž na zem přináší učení Otce skrze zjevení. Zjevení (k porozumění Božímu slovu), které apoštol dostává od Ducha svatého je pro předávání Otcova učení naprosto zásadní. Vždyť samo Písmo potvrzuje, že výklad Písma není věcí rozumu (2. Petrův 1:20). Vyučování bez Ducha moudrosti a zjevení je tedy pouhé papouškování Božích pravd, předávání informací, duševní výklad bez moci k záchraně, nápravě či trvalé proměně. Přitom zakoušení Boží autority je s předáváním Otcova učení bytostně spojeno. Otcovo učení vyvolává v posluchačích ohromení, úžas či zděšení (Matouš 7:28-29, Skutky 13:12), je v srdcích posluchačů mocně dosvědčováno Duchem svatým, takže osobně prožívají, že je učí ten, kdo má pravomoc od Boha. (Existuje-li silný osobní prožitek z působení Boží autority při otevírání Písem (Lukáš 24:32), můžeme si bý jistí, že to ďábel napodobuje. Posluchači ďábelských učení mají též silný osobní prožitek, neboť se setkávají s mocí, která za ďábelským učením stojí.)

Tedy, skrze Ducha svatého Ježíš dále mluví a učí. Jde ve svém učení do stále větší šířky a délky, výšky a hloubky u těch, kteří to snesou (Jan 16:12). Je-li v dnešní církvi málo apoštolského učení, jedním z důvodů je bezpochyby neschopnost snést hutnou stravu. Strávení biblického učení totiž neznamená pouze novou informaci, která se stává součástí našeho rozumového uchopení evangelia, mnohem více to znamená přijetí dané pravdy srdcem a uposlechnutí této pravdy proměnou způsobu života. Například, učení o křtu v Duchu svatém nebo o nesení kříže a zapírání sebe sama je ještě stále pro mnoho křesťanů příliš hutný pokrm. A přitom to jsou základy zapsané v evangeliích, které již Ježíš ústně předal svým učedníkům, tehdy ještě duchovním dětem. A mohl bych jmenovat další a další oblasti, kde bylo apoštolské učení a praxe prvotní církve nahrazeno lidskými výklady a pravidly.

4. Otcovství
Apoštolské učení, učení Otce, to nejsou pouze informace o něm a od něj, to je Otec sám, jeho zjevení, jeho příklad, který máme napodobovat. Filip chtěl ukázat Otce a víme, co mu Ježíš odpověděl (Jan 14:9-10), kdo vidí mne, vidí Otce, já jsem v Otci, Otec ve mně. A co říká Pavel Korintským, "i kdybyste měli deset tisíc vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já zplodil skrze evangelium. Prosím vás tedy: Napodobujte mě!" (1. Korintským 4:15-16) A dále Pavel pokračuje, "Proto jsem k vám poslal Timotea, který je mým milovaným a věrným synem v Pánu. On vám připomene moje cesty v Kristu Ježíši, jak učím všude v každém sboru." (1. Korintským 4:17) Pavel učil a před zraky svých učedníků ukazoval, jak chodit po cestě Boží. Ježíš říká: "Já jsem ta cesta ..." (Jan 14:6) Ježíš učil a před zraky svých učedníků chodil s Bohem, proto mohli a měli vidět Otce.

Duchovní otcovství, jak o něm mluví Ježíš a apoštolové, je bez živého a zjevného (viditelného) společenství s Otcem nemyslitelné. Je navíc spojeno s hlubokým poznáním Otce, který je od počátku. (1. Janův 2:13-14). Apoštol předává celou radu Boží, nezamlčuje žádné biblické pravdy, které by učedníkům prospěly (Skutky 20:20), předává je ve správných proporcích a důrazech. Ježíš, Pavel, Jan i ostatní apoštolové se znovu a znovu vracejí k lásce, jako k měřítku všeho podstatného, na ní je založena nová smlouva, podstata a zdroj síly naší nové přirozenosti. Je to pramen a řeka projevů Božího života v jednotlivci i ve společenství věřících. Láska je nejsladším ovocem a také nejúčinějším zvěstováním evangelia, protože Krista vykresluje nejzřetelněji a nejpravdivěji. Boží láska AGAPE z čistého a upřímného srdce totiž dokonale umrtvuje starou přirozenost, takže je to Kristus sám, kdo se k našim bližním skrze nás vztahuje a kdo k nim mluví.

5. Potvrzení apoštolství divy, znameními a mocnými činy
Apoštol je Boží vyslanec, který nejplněji a nejšířeji zastupuje Boží království na zemi. Je to pořád jenom jednotlivec, částečka v nekonečném a nepostihnutelném Božím díle, přesto je na něm zvláštní královské pověření a Bůh chce, aby toto pověření bylo průkazné, viditelné a zřejmé. Proto apoštolovi svěřuje moc k působení mocných činů, divů a zázraků (Skutky 2:43, 2. Korintským 12:12) a potvrzuje tím, že apoštol nezastupuje sebe a nemluví svým jménem, nýbrž přináší poselství Boha Otce a jeho Pomazaného, Pána Ježíše Krista.

Přemýšlíme-li o manifestaci Boží moci v životě Ježíše (apoštola a velekněze našeho vyznání - Hebrejům 3:1), musíme si uvědomit, že bylo místo, kde ani Ježíš nemohl učinit mnoho zázraků. Bylo to jeho domovské město - Nazaret. Povědomí lidí o jeho civilním životě a "normálnosti" (před Janovým křtem - počátkem Ježíšovy veřejné služby) působilo jako zdroj pochybností a nevěry, která účinně zabraňuje projevům Boží moci. (Matouš 13:58) Přesto i v Nazaretu mocné činy působil a jeho učení vyvolávalo ohromení. (Matouš 13:54)

Vidíme tedy na jedné straně apoštolské povolání, učení a divy a na druhé straně Kristův charakter a otcovskou výchovu vlastním příkladem, který je hoden následování. Všechny tyto atributy ve vzájemném propojení pak z obyčejného člověka, jednotlivce, jednoho z mnoha údů těla Kristova, činí drahocenný diamant, který Bůh, dárce každého dobrého daru, dává Kristu a ten pak své církvi. Blaze apoštolům, kteří i přes obrovskou moc a slávu svého pověření uchovávají ve svém srdci radu svého Pána: "Tak i vy, když uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme nehodní otroci; udělali jsme to, co jsme byli povinni udělat." (Lukáš 17:10)

S ohledem na výše uvedená Písma je tedy zřejmé, že apoštolská autorita není totožná s nadsborovou službou. V apoštolské autoritě se spojují všechna výše uvedená kritéria a pracují ve vzájemné shodě.

Milan Chotaš

IHOP - 2011/11/21

Inspirované modlitby na setkání IHOP v Praze dne 21.11.2011

Povolávám Davidy. Povstaňte, povstaňte v českých městech. Je čas povstat. Vojsko je sešikované, armáda je připravená. Jak dlouho se bude Goliáš holedbat, jak dlouho bude tupit Hospodinovy šiky. Je čas setnout jeho hlavu. Goliášové nebudou vládnout v českých městech. Davide, povstaň a začni boj, směle a odvážně ve jménu Hospodina zástupů. Nebeské vozy jsou kolem tebe. Na příkaz Hospodina zástupů tě obklopily.

*******************************

Tato modlitba je prorocká a je určena městům, kde se již sešikoval Boží lid, který se modlí, který má vůli bojovat a podmanit celé město pro svého krále, Ježíše Krista.

David je Bohem pomazaný služebník, který může, ale nemusí být v daném městě znám. Je Bohem pomazán k vládě, k vykonávání Boží autority, je Duchem Božím uchvacován a jeho srdce je cele při Bohu. Je naplněn Boží láskou, a proto nemá strach. Nebojí se zlého, nebojí se lidí, je svobodný ve skrytu Boží autority.

Goliáš je duchovní mocnost nevěry, která se posmívá křesťanské víře, křesťanskému způsobu života a nahání křesťanům strach. Způsobuje paralýzu a nečinnost církve, zvláště v oblasti zvěstování evangelia.

Davidův boj je počátek Hospodinova boje o celé město, jeho výsledkem je uvolnění církve pro účinné zvěstování evangelia. Církev ve městě musí být připravená využít proměněné duchovní atmosféry a činit učedníky Pána Ježíše Krista.

Církev prvních versus církev otroků Ježíše Krista

Vedoucím skupin, sborů, církví, denominací nebo proudu či hnutí.
Evangelikální, charismatické a letniční prostředí, které jsem měl z vlastní zkušenosti možnost blíže poznat a na jehož budování se celým svým srdcem, myslí a silou podílím, se musí otevřít, vědomě se vystavit a poddat Boží proměňující moci. Musíme opustit mentalitu "prvních" a ponořit se do Krista. V něm nalezneme mnohem plodnější a slavnější způsob budování církve a vyjádření své vlastní služby.

Jsme vinni hříchem pýchy a soběstřednosti. Jsme přesvědčeni a svými následovníky přesvědčováni o své jedinečnosti a výlučnosti. Jsme přesvědčeni a svými spoluvěrci přesvědčováni o jedinečnosti a výlučnosti naší církve či denominace. Nikdo to neříká přímo, dokonce nahlas vyznáváme opak, ale ve skutečnosti je naše srdce srostlé s naším jménem, s naší historií, se způsobem naší zbožnosti. Nereálně smýšlíme o svém zmocnění a úloze a snižujeme ve své mysli a srdci zmocnění a úlohu našich bratří a sester, zvláště vedoucích jiných sborů, církví či skupin v našem městě. Cítíme se bezpečně v tom, co jsme si již osahali, vstřebali, obsáhli a uvedli do souladu s našimi způsoby, a přitom nevidíme, že v okamžiku, kdy jsme nové věci (Boží život) ovládli, jsme je odsoudili k pomalému umírání. Umírání Božího života v jiných skupinách, sborech či církvích však vnímáme a jsme schopni příčiny dokonale pojmenovat. Ano, tak to skutečně je. Pýcha a soběstřednost nám totiž dává dvojí optiku - zostřuje rozpoznání chyb druhých a rozmazává pohled do vlastního srdce. Na druhé straně nám pýcha a soběstřednost krade schopnost budovat druhého slovem či skutkem. Náš jazyk se totiž stává nástrojem v ruce žalobce bratří.

Co s tím? Podívejme se na svou budoucnost novýma očima, očima tichého a pokorného srdce. Pak zakusíme dramatickou proměnu své vlastní zbožnosti, ale i společenství či služby, kterou z Boží milosti vedeme. V zakoušené harmonii pokojné střízlivosti a radostné svobody budeme dále milovat své jméno, historii či projevy zbožnosti, budeme však připraveni odepsat vše jako ztrátu, pokud se Kristu zalíbí povolat nás do nových věcí. "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci." Ano, pak uvidíme, jak se z církve prvních (lpějících na svém vydobytém postavení) stává církev otroků Ježíše Krista.

Církev prvních vidí budoucnost v úspěchu, v přidávání dalších a dalších věcí k tomu, co již má, kam již dospěla. Více obrácených lidí, obdarovanější spolupracovníci, větší prostory, větší věhlas a dosah služby, více financí na bohulibé účely.

Církev prvních je postavena na prvních - pastorovi (v případě individuálního vedení) či starších (v případě kolektivního vedení). Lidé v církvi fungují jako zesilovač, zesilují poselství prvních. Pastor (nebo staršovstvo) je jako hřeb zatlučený do zdi, na nějž je navěšováno vše podstatné, co se v církvi děje. Pokud už není možné nic dalšího navěsit (věšák je plný), věc se nerealizuje. Pastor (či staršovstvo) již nemá kapacitu další věc pojmout a církev se do této věci tedy již nepustí.

Co je výsledkem takovéhoto způsobu fungování církve? Sektářství (a to i třeba velkých denominací) a nepřekročitelný strop velikosti církve daný kapacitou člověka (či skupiny lidí).

 Církev otroků Ježíše Krista také dosahuje stejných věcí (většího počtu obrácených lidí, obdarovanějších spolupracovníků, větších prostor, většího věhlasu a dosahu služby, více financí na bohulibé účely), ba ještě mnohem větších, cesta k nim však vede jinudy.

Použiji příklad. Požadavky dobrého a dokonalého zákona Božího naplnit nemohu, i když se o to sebevíce snažím. Naproti tomu, chozením v Kristu vidím, že požadavky zákona naplňuji, i když se o to nesnažím. Spatřuji v sobě totiž působení nové síly, které se mi přebýváním v Kristu dostalo. S budováním církve je to stejné. Na rozdíl od osobní zbožnosti (a síly nového stvoření, to jest znovuzrozeného ducha Kristova v mém srdci), však tato životodárná síla budující církev působí v těle Kristově jako celku.

Církev prvních přirozeně spěje k rozdělování, štěpení a rozmělňování všeho (lidských i finančních zdrojů, vztahů, dokonce i učení). Církev otroků Ježíše Krista povstává skrze spojování, povstává jako ta v údolí suchých kostí (Ezechiel 37). Lidská tradice, lidská pravidla, lidské preference zde nemají žádné místo. Vše začíná Božím příkazem a děje se skrze lidskou poslušnost. Kdo má uši k slyšení (kdo je schopen slyšet Boží hlas), slyš (poslechni ho).

Církev otroků Ježíše Krista povstává jako církev ve městě. Nevadí jí existující církevní nebo denominační struktury, nebojuje proti nim, ani je nezdvojuje. Vstupuje do věcí, které jsou již v nebi uspořádané. Stejně jako Mojžíš, který nechal stánek a všechny bohoslužebné předměty vyrobit podle vzoru, který mu Bůh ukázal, tak je to i se stavbou církve ve městě. Mojžíš je předobrazem našeho Pána Ježíše Krista, v kterém se spojuje apoštolský a prorocký úřad. Ježíš je Pánem nad celým Božím domem, nad chrámem i všemi bohoslužebnými předměty a činnostmi. Prorocký úřad je Bohem uschopněn vidět vzor, který je již postaven v nebi, apoštolský úřad je Bohem zmocněn k budování církve podle tohoto vzoru. Budování církve ve městě bez apoštolské a prorocké autority není z definice možné. Jediné, čeho lze dosáhnout, je ekumenismus. Ten může krátkodobě vyvolat uspokojení z prožité jednoty a na čas upokojit svědomí, ale nepřináší trvalou proměnu fungování církve, neboť nespočívá na apoštolsko-prorocké autoritě, nýbrž na lidské snaze o společné dílo. Tato snaha (ekumenismus křesťanských církví) je lepší než sektářství a pomlouvání bratří, ale nestačí k trvalé proměně společnosti.

Jak tedy budovat církev ve městě? Předně je třeba pochopit, že situace každého města je jiná. Každé město má jinou výchozí pozici. Kroky, které však vedou k tomuto cíli se dají obecně rozdělit do těchto fází:
1. Společné porozumění a vůle naplnit ve městě Boží záměr
2. Hledání / budování vztahu s apoštolsko-prorockým týmem
3. Služba apoštolsko-prorockého týmu v daném městě (v řádu týdnů a měsíců)
4. Ustavení starších církve ve městě skrze vkládání rukou apoštolské autority
5. Zůstávání pod apoštolskou autoritou

Většina měst je ve fázi 0 - rozdělená církev. Každá skupina, sbor, společenství, církev hledá vizi pro sebe, pro svoje působení. To je dobré. Bůh dal čas a milost pro narození a radostné dětství. Žádný člověk, který miluje Pána, však nechce zůstat dítětem. Pro slávu Boží chce dospět a nést zralé plody. Stejně tak i církev, která miluje Pána a je mu poddána. Nevěsta Kristova chce dospět a nést zralé plody. První však chtějí zůstat prvními. Ve městě, kde je mnoho prvních, nelze "církev ve městě" budovat. Ďábel tu pro pýchu a soběstřednost vedoucích zahubí podobné pokusy již v počátku.

A jsme znovu u počáteční myšlenky, u "Danielova" (biblický prorok Daniel) zástupného vyznání hříchů. Možná jsi vedoucím, který není vinen hříchem pýchy a soběstřednosti. Přesto tě pro lásku Boží a jeho slávu prosím, vyznej zástupně spolu se mnou: "Hospodine, odpusť můj hřích pýchy a soběstřednosti. Vzdávám se vlády nad církví, nad činnostmi, které v církvi probíhají, vzdávám se vlády nad lidmi. Tobě se cele poddávám, ty jsi Pán, ty vládni, tvá je církev. Nelpím na svém postavení, nelpím na svém místě, nelpím na ničem. Vše přijímám z tvé ruky, ty dáváš i odnímáš. Spoléhám na tebe a vydávám ti svůj život, znovu se zasvěcuji tobě a přijímám tvou svrchovanou vládu. Chci být jedním z tvých nástrojů budování církve ve městě, chci udělat svůj díl. Přiveď nás, mé bratry a sestry z jiných církví a denominací ve městě, ke společnému porozumění. Dej nám jedno srdce, jeden cíl, společný zápal budovat dům podle tvého vzoru. Dej nám svůj dar - apoštolskou autoritu pro naše město. Pošli svůj apoštolsko-prorocký tým. Oslav své jméno. Přijď se svým královstvím a naplň svou vůli na nás, mezi námi a skrze nás.  Amen."

Milan Chotaš

MOKON - 2011/11/12 (vidění holubice)

Výklad prorockého zjevení Davida Louly, který jsem přijal při sobotním odpoledním modlitebním bloku za církev (12.11.2011) a rozpracoval dále v biblické studii dne 13.11.2011

Z materiálu MOKON:
"David Loula přijal před měsícem v Izraeli vidění holubice, která chtěla v ČR už už usednout, ale nemohla, protože to lidé chtěli mít pod kontrolou + bránily i jiné hříchy, nečistota"

Při modlitbách za příchod holubice (Ducha svatého) mi Pán připomněl situaci z Písma, kdy Duch svatý v podobě holubice sestoupil. Ježíšův křest ve vodě a příchod Ducha svatého v podobě holubice je popsán ve všech čtyřech evangeliích. Je to naprosto zásadní zkušenost a mluví o křtu v Duchu svatém těch, o nichž Bůh Otec vydává svědectví: "Toto je můj milovaný syn (a dcera), v němž jsem nalezl zalíbení." (například Matouš 3:17)

Ježíš ještě neučinil žádný zázrak, žádným skutkem ještě viditelně neprojevil své božství. V plnosti svého lidství byl však naprosto poslušný, plně poddaný Bohu, tichý a pokorný v srdci, a tak těšil srdce svého nebeského Otce. Poslušnost z lásky! Křest v Duchu svatém pak Ježíše připravil na období zápasů a zkoušek (pokušení na poušti), kterým vítězně prošel a obdržel následně pomazání moci (Lukáš 4:14). Toto pomazání moci je v Písmu zobrazováno jako plamen ohně (ohnivý jazyk) a je stejně jako v případě holubice spojeno s Duchem svatým, který byl učedníkům zaslíben a sestoupil na ně o Letnicích - přečti si za sebou následující verše (Jan 15:26-27, Jan 16:7, Lukáš 24:49, Skutky 2:1-4, Skutky 2:33, Skutky 2:38-39). Jak úchvatný a dokonalý je Boží předzvěděný plán pro učedníky Pána Ježíše Krista!

Vidění Davida Louly má nejméně dvě roviny:
1. Křest v Duchu svatém jednotlivců v necharismatické části těla Kristova.
2. Boží záměr naplnit Duchem svatým charismatickou část těla Kristova před vstupem do období těžkostí a zkoušek přicházejícího na velkou část Evropy.

Této druhé rovině se chci věnovat blíže.
Charismatická církev se musí zastavit, musí se přestat ujišťovat o tom, že z nebe zní stále Boží hlas: "Ty jsi můj milovaný syn, v němž jsem nalezl zalíbení." Ano, ten hlas skutečně zní, ovšem né k církvi jako celku, nýbrž k poslušným jednotlivcům, mužům a ženám, starcům i dětem, kteří mají tiché a pokorné srdce, jsou Kristu naprosto poddáni a poslouchají ho ve všem. (Před Kristovým příchodem toto svědectví zazní k nevěstě Kristově, která bude bez poskvrny a vrásky). Tito poslušní jednotlivci, tyto hvězdy na noční obloze, děti světla, mají toto svědectví v sobě. Žij jako dítě světla, rozhodni se poslouchat Boha ve všem, setřes ze sebe jho otroctví jakékoli nepravosti, neumlčuj Ducha svatého, když tě usvědčuje ze hříchu. Je to k tvému dobru. Poslechni ho, změň smýšlení, změň své chování, změň svůj jazyk. Budeš k tomu potřebovat pomoc a modlitby milujících a laskavých sourozenců, důvěrného přítele v Kristu. Nezůstávej sám ve svém trápení, ve svém zoufalém zápase se hříchem. Pojmenuj hřích, řekni o něm svému příteli a rozhodni se pro změnu. Pak se s přítelem modli a domluv se, jak budete v kontaktu. A hlavně, rozuměj tomu, že nemůžeš předělat svou starou přirozenost! Ta je mrtvá! Ta je v hrobě! Nedovol jí vstávat jako zombie (živoucí mrtvole)! Přikaž jí: "Zpátky do hrobu!" Žij ze síly nové přirozenosti, jinak je boj se hříchem marný!

Máme-li zakusit příchod holubice jako církev, musíme být společenstvím poslušných jednotlivců. Holubice je velmi, velmi plachá. Možná se občas odváží i nachvilku usednout, aby však někde zůstávala, k tomu potřebuje pocit naprostého bezpečí. Takové bezpečí skýtá pro Ducha svatého pouze tiché, pokorné, tedy poddajné srdce člověka. (Bůh poslal svého Ducha do našeho srdce - 2. Korintským 1:22) Duch svatý nejenom na Ježíše přišel, ale zůstával na něm (Jan 1:32-33). Ježíš byl tichý a pokorný v srdci a věděl, jak důležité to je pro každého jeho následovníka. Proto nám říká, abychom se učili od něho (Matouš 11:29). V první řadě tichosti a pokoře, ale také všem dalším věcem, které učil. Zůstávání holubice na Ježíši ukazuje na plnost Ducha svatého, která není jednorázovou, chvilkovou zkušeností, nýbrž každodenním způsobem křesťanského života (chození Duchem). Není jiný způsob, jak vítězit nad hříchem, jak v poslušnosti konat Boží skutky. Být stále plný Ducha svatého. K tomu znovu a znovu vyzývají apoštolové (například Efeským 5:18).

Obtížné období plné ekonomické a politické nestability již na Evropu přichází. Bůh chce svou církev ochránit, skrýt ve stínu svých křídel, v nedobytné pevnosti na neotřesitelné skále věků. Chce, aby tímto obdobím prošla a nebyla oslabena. Naopak! Chce, aby obdržela moc s výsosti, Ducha svatého v podobě ohně. Letnice přinesly oheň na církev (moc s výsosti) jednou provždy, Duch svatý již byl dán. Né vždy v historii však všude (ve všech zemích, na všech kontinentech) planul či plane tak jasným plamenem jako v prvotní církvi. A my toužíme po mocném ohni probuzení, nyní, v naší generaci! Připravme se tedy na přicházející obtížné období. Pokořujme svá srdce před naším Pánem, plně se mu vydávejme v živou oběť, naplňujme se každý den Duchem a choďme v jeho plnosti. Tehdy se nebudeme ničeho bát, obstojíme ve zkouškách, těžkostech i pokušeních, projdeme jimi a zůstaneme stát. Budeme navíc posíleni, osvědčení před Bohem, známí svou vytrvalostí a pokorou. Holubice a oheň, těžko bychom hledali dva symboly, které se více liší. A přece Bůh chce, aby na nás byly v plnosti a současně. Holubice je totiž mnohem více spjata s osobní zbožností (osobním vztahem s naším Otcem, který do značné míry zůstává skrytý), zatímco oheň je pro druhé, pro jejich spásu. A tak znovu vidíme ta dvě nejdůležitější Boží přikázání, s jejichž naplněním nám Duch svatý pomáhá.

Holubice - milovat Boha, nechat se naplnit Duchem svatým, skrze něhož je Boží láska AGAPE vylita do našich srdcí a z toho důvodu můžeme Boha milovat tak, jak po nás žádá.
Oheň - milovat svého bližního jako sebe sama, a tedy přivést ho k tomu nejdražšímu - ke spáse duše, předat mu to nejcennější, co jsme sami přijali, evangelium, moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří (Římanům 1:16). Oheň, moc s výsosti, vystrojení Duchem svatým nám bylo dáno ke zvěstování dobré zprávy o našem Spasiteli a Pánu Ježíši Kristu.

Posílá-li tedy Bůh české církvi holubici, pak jí říká: "Miluji tě a toužím po intimním vztahu s tebou. Poddej se mi, otevři se mi, utiš své srdce, slyš můj hlas, stojím u dveří a tluču, pusť mě dovnitř. Chci s tebou večeřet." (Zjevení 3:20)

Milan Chotaš

IHOP - 2011/11/07

Inspirované modlitby na setkání IHOP dne 7.11.2011

Povolávám Boží armádu, do zbraně, sešikujte se, je čas boje. Již brzy a ozve se hlas Beránkův, vydá řev Lev z Judy.

**********

Povolávám církev do světla, zde se tvé jho sesmekne jako po oleji. Povolávám tě do laskavého, uzdravujícího světla mé pravdy. Lámu prokletí lidské kontroly, pojď do mého světla, zde s tebe svléknu starý a obnošený šat, zde tě obmyji čistou vodou, zde tě obléknu rouchem veselí a nasadím královskou korunu.

Povolávám tě do světla, ještě jsi na cestě, ještě jsi zemdlená, špinavá, v otrhaných šatech, ale já tě miluji. Ještě klesáš a padáš únavou, ale já se raduji z tvého rozhodnutí přijít do mé blízkosti. Spěchej ke mně, utíkej od poskvrny světa, odděl se od skály tohoto věku (času oslavování člověka a spoléhání na jeho schopnosti), k níž se tisknou národy. Já jsem skála věků, na mně zbuduj svůj život a bude nepohnutelný.

**********

Vidění, které jsem přijal při chvalách a modlitbách za Boží déšť:
Viděl jsem skalní příkrov či převis a lidi, jak se tlačí ke skále a snaží se skrýt pod tímto převisem. Jednotlivci však odcházeli zpod tohoto příkrovu na volné prostranství, modlili se za déšť, byli plní víry, radostného očekávání, propukali v hlahol a jásot, dávali se spontánně do tance a znovu se úpěnlivě modlili. Pak přišel déšť. Všiml jsem si, že na prostranství už nebyli jednotlivci, ale skupina lidí, spolupracující, mající společný cíl. Viděl jsem, že mají nadpřirozeně dlouhé ruce, které dosahují až k mrakům, jež se nad volným prostranstvím mezitím zformovaly. Modlíce se, začali tento obrovský bouřkový mrak svýma rukama posouvat nad převis. Z mraku vyšlehl blesk a udeřil do převisu. Ten se v mžiku rozpadl na mnoho kusů skály, které začaly padat dolů. Nikdo však nebyl zasažen, ani zraněn. Déšť přišel i na lidi, kteří se snažili pod tímto převisem dříve schovávat. Pak vyšlehl další blesk a rozmetal skálu, ke které se lidé pod převisem dříve tiskli. Po skále nezůstaly žádné stopy, jen volná krajina, a celé toto otevřené a prostorné místo bylo zaplaveno vodou deště.

Výklad:
Toto vidění se týká církve.
Skála v tomto vidění je obrazem lidského zpodobení "Skály věků", v jejímž stínu se někteří věřící snaží skrýt. Je to však modlářství, povyšování lidského porozumění Boha nad zjevení Písma.
Jednotlivci vycházející zpod skály na volné prostranství jsou věřící, kteří zavrhli lidské předsudky, zbavili se jha lidské kontroly, vstoupili do svobody Božích synů a dcer a zamilovali si ji. Navíc milují církev, svou zemi a touží po probuzení, obnově, zjevení Boží slávy v mocné přítomnosti Ducha svatého a horlivě se za tuto změnu modlí. Jejich modlitby přinášejí proměnu duchovní reality církve. Zakusí nové pomazání Ducha svatého a vyzbrojeni dosud nepoznanou mocí s výsosti  povedou duchovní boj s duchem humanismu (svévolí) a kontroly (zákonictví, manipulace, čarodějnictví).
Převis zdánlivě poskytuje ochranu, vyvolává však falešný pocit jistoty či bezpečí. Působí jako střecha, jeví se jako správná duchovní autorita odpovědného vedení církve, ve skutečnosti je to svět zla falešného učení a lidské kontroly. Je to zábrana působení Ducha svatého. Tato překážka bude rozbita na kusy mocí přicházejícího světla - mocí Ducha svatého usvědčujícího ze hříchu. Na osvobozené věřící, kteří se dříve skrývali pod skalním příkrovem, přijde Duch svatý, budou v něm pokřtěni. Skrze moc lásky k objevené pravdě se tito věřící odvrátí od této pseudoskály a odstoupí od ní - odmítnou lidské učení a otroctví lidské kontroly a svůj život založí na zjevené pravdě Božího slova. V ten okamžik budou démonské mocnosti odděleny od zdroje své síly a bude na nich vykonán Boží soud jako odpověď na modlitby jednomyslné církve.
Otevřené prostranství zaplavované vodou deště je církev, která se cele otevřela působení Ducha svatého, poddala se tedy plně Kristu, svému Pánu.

Milan Chotaš

Vedoucí církve - obklopte se proroky

Zjevení Janovo, slova k církvím (kapitoly 2-3), tedy hodnocení (pozitivní i negativní) samotného Krista skrze ústa žijícího proroka, to je v přemýšlení mnoha náboženských uskupení pouhá alegorie. Dnes je situace jiná ... Opravdu?

Setkali jste se s váženým či uznávaným prorokem, který by si mohl dovolit vyslovit se kriticky k poměrům své vlastní církve, "nedej Bůh" k církvi jiné? Řekneš, mezi mnohými vedoucími sborů jsou proroci a oni hledí kriticky na své vlastní počínání a jsou ochotní a připravení na Pánův popud změnit směr. O tom já ale nemluvím. Prorok Jan (apoštol, pisatel Zjevení) nestál v čele sborů, kterým z Božího pověření píše. Řekneš, Bůh nemluví k prorokům, kteří stojí mimo. Opravdu? Nejsou svatá Písma plná prorockých poselství těch, kteří stáli mimo? Co proroctví k cizím národům či králům, co Agabova služba. Ale ani o tom nemluvím.

V české církvi jsou proroci. Patří Kristu, a tedy nestojí mimo. Z definice Království Nebes prostě nemohou stát mimo, jsou součástí těla Kristova. Mohou, jako kterýkoli jiný křesťan, opustit cestu evangelia a zříci se tak podílu věčného života (a ocitnout se tak mimo). To je samozřejmě možné. V drtivé většině případů je však situace mnohem méně vyhrocená, mnohem jednodušší. Lidem se z principu nelíbí kritické poselství. Proč? Vidí v tom útok na autoritu, na Božího pomazaného (či pomazané), na samou podstatu a základy denominace, církve či sboru. A co když mluví Kristus, Pán pánů, vedoucí nad vedoucími církve, skrze obyčejného muže, skrze obyčejnou ženu. Řekneš, prorokovat ale znamená budovat, povzbuzovat a potěšovat. Ano, souhlasím a raduji se z toho, hlavně takové je prorokování nové smlouvy. Avšak nevíš, že mnohé budování začíná demolicí? Nečetl jsi, že je také čas umírat, čas sadbu vytrhat, čas zabíjet, čas bořit ... (Kazatel 3)? Katolická církev trvá na své papežské neomylnosti, ať už ve jménu kříže či Krista samého bylo z pověření papeže spácháno jakékoli zvěrstvo. Nevydali jsme se i my cestou neomylnosti? Mají proroci v našich církvích otevřenou cestu ke králi jako Gád či Nátan, a nebo sdílí osud Jeremjášův? V nové smlouvě vždycky šlo a půjde o Kristův výrok a o jeho uposlechnutí. Z něj je víra Boží. A Kristus dosud mluví. Znovu a znovu, a to nejen z papežského stolce či stolce (kazatelny) evangelikálních, charismatických či letničních církví (které jsou mi tak vzácné a drahé), ale i skrze obyčejné muže a ženy s protesanýma ušima. Pokud nemají otevřenou cestu k vedoucím, pokud jsou umlčováni, vystaveni posměchu, odsuzováni, či dokonce štváni a nakonec vylučováni z církve, nebeský Otec se jich ujme. Běda však takové církvi, neboť odmítá výrok Kristův.

Řekneš, neprorokuje v lásce. To se může stát, a v tom případě je to zlé. Nevíš však, že láska Boží přinášela pohromu do Božího lidu? Nevíš, že káznění synů a dcer Božích je činěno kvůli lásce? Pán Bůh má o nás péči. Nechce, abychom zplaněli. Jako jednotlivci a ani jako jeho tělo. Žárlivě nás miluje, střeží a touží po duchu, kterého do nás vložil, jak do jednotlivce, tak do těla Kristova jako celku. Vychovává nás skrze Kristovy výroky. Duch svatý nemluví sám od sebe, ale oznamuje, co přijímá od Krista (Jan 16:14).

Na místě Kristově prosím vedoucí (pastory nebo staršovstva, ať je model vedení církve jakýkoli), otevřete dveře Gádům a Nátanům, ať k vám přicházejí svobodně. Nejsou posláni k tomu, aby vaši davidovskou pozici autority ohrožovali, ba právě naopak. Jste Bohu milí, Davidové, vedoucí Božího lidu a Bůh vás chce upevnit v Kristu, abyste nesli hojné ovoce. Obklopte se proroky a sklidíte jejich odměnu (Matouš 10:41).

Dobře si uvědomuji, že mluvím o cílovém stavu (prorok / proroci žijící a sloužící v místní církvi), k němuž vede mnoho praktických kroků. Jedním z nich je učednictví pro prorocky obdarovaného člověka, kterého ve svém sboru máš / máte, a v kterém vidíte potenciál Gáda či Nátana. To mohu, s tvým / vaším požehnáním, takovému prorocky obdarovanému člověku osobně nabídnout. Samozřejmě bychom se však museli nejdříve osobně setkat (vedoucí církve, "prorocký učedník" a já) a sjednotit se na cestě, kterou se společně chceme vydat. Na konci té cesty je Boží sláva, tělo Kristovo plného Kristova vzrůstu, církev na apoštolsko-prorockém základu, a cesta samotná je Kristus Spasitel a Pán.

Bohu jedinému buď sláva na výsostech i na zemi.

V Kristově lásce,
Milan Chotaš

IHOP - 2011/10/31

Inspirované modlitby na setkání IHOP dne 31.10.2011

Jako při prorockém pověření Ezechiele v údolí suchých kostí (Ez 37) jsem byl veden k modlitbě a proklamaci, že je Boží čas na přeskupení církve v ČR. Kosti, které k sobě patří, ať se přiblíží k sobě a jsou spojeny šlachami a vazy. Každý ať vstoupí do svého povolání v plnosti Božího Ducha. Už není čas plnit přání lidí, udržovat lidské úkony či bezmyšlenkovitě pokračovat v neplodných náboženských skutcích jen proto, že to kdysi někdo takto určil. Chválič ať chválí, učitel ať učí, modlitebník ať se modlí, prorok ať prorokuje, dárce ať dává, pomocník ať pomáhá (Ř 12:6n). Nejsme otroci lidí, jsme povoláni ke svobodě poslouchat našeho Pána Ježíše Krista, učit se od něj tichosti a pokoře a v rozhodnosti, síle od Boha a plném zaujetí vstupovat do Božích skutků, abychom nesli hojné ovoce ke slávě Boží.

Viz prorocké poselství "Úkol proroků při novém formování duchovního života církve v ČR"

Milan Chotaš