Tento článek nepřinese všeobsažnou definici tohoto výsostného Božího pověření, může však napomoci zastavit nadužívání pojmu apoštolství a apoštolská autorita, může (aspoň snad malou měrou) vrátit tomuto pojmu jeho převzácný obsah.
Objevování šířky a délky, výšky a hloubky apoštolské autority (pravomoci), tak jak ji v její komplexnosti a rozmanitosti popisuje Písmo, je vzrušující a zneklidňující zároveň. Čím více se nám skrze duchovní zjevení otevírá tajemství správy Božího království, tím silněji vnímáme její dosažitelnost v Kristu - a to je nesmírně vzrušující, také však mnohdy spatřujeme, jak vzdálené jsou principy biblické správy od naší současné praxe - a to nás oprávněně zneklidňuje. Pojďme to společně změnit.
1. Apoštol Pána Ježíše Krista - povolání a oddělení
Apoštol je povolán (vybrán, oddělen) Kristem - to vidíme u Dvanácti (např. Marek 3:13-19) i u Pavla (Skutky 22:21, Skutky 9:3-19, Římanům 1:1, 1:5, Skutky 13:2) a nebo Duchem svatým - Matěj (Skutky 1:24-26), Barnabáš (Skutky 13:2), Jakub (Galatským 1:19).
Apoštol ví, že je apoštol; Ježíš Kristus jej povolal přímo nebo skrze Ducha svatého.
Jeho apoštolství je církví přijímáno a církev sloužící Kristu se apoštolské autoritě poddává. Apoštolové Pavel a Jan se však v některých křesťanských sborech setkávali s rozdělením a vzpourou vůči své apoštolské autoritě od Boha (např. 1. Korintským 3:1-4, 3. Janův verš 9). Je tedy zřejmě, že i pravá apoštolská autorita nemusí být některými sbory, církvemi či denominacemi přijímána. Čím více vlády a kultu člověka, tím méně poddanosti Božímu řádu (více v mém článku Církev prvních versus církev otroků Ježíše Krista).
Poznámka: V prvotní církvi byli uznáváni zvláště tito apoštolové - Petr a Jan z Dvanácti, Jakub - bratr Páně, Barnabáš a Pavel. Další bratři jako Silas, Timoteus, Titus nebo Marek měli podíl na Pavlově a Barnabášově apoštolské autoritě jako součást Pavlova a Barnabášova týmu.
2. Kristův charakter
Požadavek na zbožný způsob života není v souvislosti s apoštolátem v Písmu výslovně uveden, přesto lze z mnoha míst Písma (zvláště Pavlových listů) vyvodit, že se jedná o samé jádro Ježíšova pověření. Pavel ve své obhajobě apoštolství vůči Korintským na Kristův charakter znovu a znovu poukazuje (2. Korintským kapitoly 10 a 11). Teprve později (ve 12. kapitole) připomíná i mocné činy, divy a znamení jako znak apoštolství, v následujících verších se však k charakteru opět vrací.
Písmo na apoštola (stejně jako na žádného jiného znovuzrozeného křesťana) neklade požadavek bezhříšnosti (1. Janův 1:8-10). Dokonce zmiňuje provinění toho nejváženějšího - Petrův strach z lidí a pokrytectví, kterým byl stržen i Barnabáš (Galatským 2:11-14). Toto místo v Písmu však nelze chápat jako důvod k omlouvání života ve hříchu nebo opakovaného selhání ("apoštol Petr také hřešil, já tedy také mohu"). Hřích znesvěcuje a ničí každé Boží pověření. Hřích připraví Bohem povolaného člověka o skutky, do kterých mohl a měl vstoupit (Mojžíš, Elijáš, atd.) Život ve hříchu může dokonce zapříčinit odebrání tohoto pověření (král Saul). Neměli bychom si tedy myslet, že na apoštola jsou v tomto ohledu menší nároky. Spíše naopak.
Od apoštolské autority je odvozena autorita starších. (Přinejmenším v prvotní církvi to tak bylo. Starší byli do svého úřadu uváděni skrze vkládání rukou apoštolů.) Lze se tedy domnívat, že požadavky na charakter apoštola jsou přinejmenším ve stejném rozsahu, jako požadavky na charakter staršího (1. Timoteovi 3, Titovi 1).
3. Apoštolské učení
Prvotní církev zůstávala v učení apoštolů (Skutky 2:42). Apoštolové sami viděli těžiště své služby v modlitbách a službě slova (Skutky 6:2-4), tím zjevně následují Ježíšův příklad. Apoštolové neformovali nové učení, předávali a vysvětlovali učení Krista. Ovšem ani Kristus neformoval nové učení. Vždyť sám říká, že nemá své vlastní učení, ale že je to učení Otce (Jan 7:16). Učení apoštolů je tedy učení Otce, které bylo v náznacích přineseno skrze proroky staré smlouvy, zřetelně pak vyhlášeno skrze Slovo, Syna Božího, Ježíše Krista. A Kristus dosud mluví a učí (Jan 16:13-15). Je nezbytné pochopit jeho slova o příchodu Ducha svatého, Ducha pravdy (Jan 14-16). Ježíš svým apoštolům ústně všechno nepředal! (Jan 16:12) Nyní je to Duch svatý, jenž na zem přináší učení Otce skrze zjevení. Zjevení (k porozumění Božímu slovu), které apoštol dostává od Ducha svatého je pro předávání Otcova učení naprosto zásadní. Vždyť samo Písmo potvrzuje, že výklad Písma není věcí rozumu (2. Petrův 1:20). Vyučování bez Ducha moudrosti a zjevení je tedy pouhé papouškování Božích pravd, předávání informací, duševní výklad bez moci k záchraně, nápravě či trvalé proměně. Přitom zakoušení Boží autority je s předáváním Otcova učení bytostně spojeno. Otcovo učení vyvolává v posluchačích ohromení, úžas či zděšení (Matouš 7:28-29, Skutky 13:12), je v srdcích posluchačů mocně dosvědčováno Duchem svatým, takže osobně prožívají, že je učí ten, kdo má pravomoc od Boha. (Existuje-li silný osobní prožitek z působení Boží autority při otevírání Písem (Lukáš 24:32), můžeme si bý jistí, že to ďábel napodobuje. Posluchači ďábelských učení mají též silný osobní prožitek, neboť se setkávají s mocí, která za ďábelským učením stojí.)
Tedy, skrze Ducha svatého Ježíš dále mluví a učí. Jde ve svém učení do stále větší šířky a délky, výšky a hloubky u těch, kteří to snesou (Jan 16:12). Je-li v dnešní církvi málo apoštolského učení, jedním z důvodů je bezpochyby neschopnost snést hutnou stravu. Strávení biblického učení totiž neznamená pouze novou informaci, která se stává součástí našeho rozumového uchopení evangelia, mnohem více to znamená přijetí dané pravdy srdcem a uposlechnutí této pravdy proměnou způsobu života. Například, učení o křtu v Duchu svatém nebo o nesení kříže a zapírání sebe sama je ještě stále pro mnoho křesťanů příliš hutný pokrm. A přitom to jsou základy zapsané v evangeliích, které již Ježíš ústně předal svým učedníkům, tehdy ještě duchovním dětem. A mohl bych jmenovat další a další oblasti, kde bylo apoštolské učení a praxe prvotní církve nahrazeno lidskými výklady a pravidly.
4. Otcovství
Apoštolské učení, učení Otce, to nejsou pouze informace o něm a od něj, to je Otec sám, jeho zjevení, jeho příklad, který máme napodobovat. Filip chtěl ukázat Otce a víme, co mu Ježíš odpověděl (Jan 14:9-10), kdo vidí mne, vidí Otce, já jsem v Otci, Otec ve mně. A co říká Pavel Korintským, "i kdybyste měli deset tisíc vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já zplodil skrze evangelium. Prosím vás tedy: Napodobujte mě!" (1. Korintským 4:15-16) A dále Pavel pokračuje, "Proto jsem k vám poslal Timotea, který je mým milovaným a věrným synem v Pánu. On vám připomene moje cesty v Kristu Ježíši, jak učím všude v každém sboru." (1. Korintským 4:17) Pavel učil a před zraky svých učedníků ukazoval, jak chodit po cestě Boží. Ježíš říká: "Já jsem ta cesta ..." (Jan 14:6) Ježíš učil a před zraky svých učedníků chodil s Bohem, proto mohli a měli vidět Otce.
Duchovní otcovství, jak o něm mluví Ježíš a apoštolové, je bez živého a zjevného (viditelného) společenství s Otcem nemyslitelné. Je navíc spojeno s hlubokým poznáním Otce, který je od počátku. (1. Janův 2:13-14). Apoštol předává celou radu Boží, nezamlčuje žádné biblické pravdy, které by učedníkům prospěly (Skutky 20:20), předává je ve správných proporcích a důrazech. Ježíš, Pavel, Jan i ostatní apoštolové se znovu a znovu vracejí k lásce, jako k měřítku všeho podstatného, na ní je založena nová smlouva, podstata a zdroj síly naší nové přirozenosti. Je to pramen a řeka projevů Božího života v jednotlivci i ve společenství věřících. Láska je nejsladším ovocem a také nejúčinějším zvěstováním evangelia, protože Krista vykresluje nejzřetelněji a nejpravdivěji. Boží láska AGAPE z čistého a upřímného srdce totiž dokonale umrtvuje starou přirozenost, takže je to Kristus sám, kdo se k našim bližním skrze nás vztahuje a kdo k nim mluví.
5. Potvrzení apoštolství divy, znameními a mocnými činy
Apoštol je Boží vyslanec, který nejplněji a nejšířeji zastupuje Boží království na zemi. Je to pořád jenom jednotlivec, částečka v nekonečném a nepostihnutelném Božím díle, přesto je na něm zvláštní královské pověření a Bůh chce, aby toto pověření bylo průkazné, viditelné a zřejmé. Proto apoštolovi svěřuje moc k působení mocných činů, divů a zázraků (Skutky 2:43, 2. Korintským 12:12) a potvrzuje tím, že apoštol nezastupuje sebe a nemluví svým jménem, nýbrž přináší poselství Boha Otce a jeho Pomazaného, Pána Ježíše Krista.
Přemýšlíme-li o manifestaci Boží moci v životě Ježíše (apoštola a velekněze našeho vyznání - Hebrejům 3:1), musíme si uvědomit, že bylo místo, kde ani Ježíš nemohl učinit mnoho zázraků. Bylo to jeho domovské město - Nazaret. Povědomí lidí o jeho civilním životě a "normálnosti" (před Janovým křtem - počátkem Ježíšovy veřejné služby) působilo jako zdroj pochybností a nevěry, která účinně zabraňuje projevům Boží moci. (Matouš 13:58) Přesto i v Nazaretu mocné činy působil a jeho učení vyvolávalo ohromení. (Matouš 13:54)
Vidíme tedy na jedné straně apoštolské povolání, učení a divy a na druhé straně Kristův charakter a otcovskou výchovu vlastním příkladem, který je hoden následování. Všechny tyto atributy ve vzájemném propojení pak z obyčejného člověka, jednotlivce, jednoho z mnoha údů těla Kristova, činí drahocenný diamant, který Bůh, dárce každého dobrého daru, dává Kristu a ten pak své církvi. Blaze apoštolům, kteří i přes obrovskou moc a slávu svého pověření uchovávají ve svém srdci radu svého Pána: "Tak i vy, když uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme nehodní otroci; udělali jsme to, co jsme byli povinni udělat." (Lukáš 17:10)
S ohledem na výše uvedená Písma je tedy zřejmé, že apoštolská autorita není totožná s nadsborovou službou. V apoštolské autoritě se spojují všechna výše uvedená kritéria a pracují ve vzájemné shodě.
Milan Chotaš
