Vedoucím skupin, sborů, církví, denominací nebo proudu či hnutí.
Evangelikální, charismatické a letniční prostředí, které jsem měl z vlastní zkušenosti možnost blíže poznat a na jehož budování se celým svým srdcem, myslí a silou podílím, se musí otevřít, vědomě se vystavit a poddat Boží proměňující moci. Musíme opustit mentalitu "prvních" a ponořit se do Krista. V něm nalezneme mnohem plodnější a slavnější způsob budování církve a vyjádření své vlastní služby.
Jsme vinni hříchem pýchy a soběstřednosti. Jsme přesvědčeni a svými následovníky přesvědčováni o své jedinečnosti a výlučnosti. Jsme přesvědčeni a svými spoluvěrci přesvědčováni o jedinečnosti a výlučnosti naší církve či denominace. Nikdo to neříká přímo, dokonce nahlas vyznáváme opak, ale ve skutečnosti je naše srdce srostlé s naším jménem, s naší historií, se způsobem naší zbožnosti. Nereálně smýšlíme o svém zmocnění a úloze a snižujeme ve své mysli a srdci zmocnění a úlohu našich bratří a sester, zvláště vedoucích jiných sborů, církví či skupin v našem městě. Cítíme se bezpečně v tom, co jsme si již osahali, vstřebali, obsáhli a uvedli do souladu s našimi způsoby, a přitom nevidíme, že v okamžiku, kdy jsme nové věci (Boží život) ovládli, jsme je odsoudili k pomalému umírání. Umírání Božího života v jiných skupinách, sborech či církvích však vnímáme a jsme schopni příčiny dokonale pojmenovat. Ano, tak to skutečně je. Pýcha a soběstřednost nám totiž dává dvojí optiku - zostřuje rozpoznání chyb druhých a rozmazává pohled do vlastního srdce. Na druhé straně nám pýcha a soběstřednost krade schopnost budovat druhého slovem či skutkem. Náš jazyk se totiž stává nástrojem v ruce žalobce bratří.
Co s tím? Podívejme se na svou budoucnost novýma očima, očima tichého a pokorného srdce. Pak zakusíme dramatickou proměnu své vlastní zbožnosti, ale i společenství či služby, kterou z Boží milosti vedeme. V zakoušené harmonii pokojné střízlivosti a radostné svobody budeme dále milovat své jméno, historii či projevy zbožnosti, budeme však připraveni odepsat vše jako ztrátu, pokud se Kristu zalíbí povolat nás do nových věcí. "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci." Ano, pak uvidíme, jak se z církve prvních (lpějících na svém vydobytém postavení) stává církev otroků Ježíše Krista.
Církev prvních vidí budoucnost v úspěchu, v přidávání dalších a dalších věcí k tomu, co již má, kam již dospěla. Více obrácených lidí, obdarovanější spolupracovníci, větší prostory, větší věhlas a dosah služby, více financí na bohulibé účely.
Církev prvních je postavena na prvních - pastorovi (v případě individuálního vedení) či starších (v případě kolektivního vedení). Lidé v církvi fungují jako zesilovač, zesilují poselství prvních. Pastor (nebo staršovstvo) je jako hřeb zatlučený do zdi, na nějž je navěšováno vše podstatné, co se v církvi děje. Pokud už není možné nic dalšího navěsit (věšák je plný), věc se nerealizuje. Pastor (či staršovstvo) již nemá kapacitu další věc pojmout a církev se do této věci tedy již nepustí.
Co je výsledkem takovéhoto způsobu fungování církve? Sektářství (a to i třeba velkých denominací) a nepřekročitelný strop velikosti církve daný kapacitou člověka (či skupiny lidí).
Církev otroků Ježíše Krista také dosahuje stejných věcí (většího počtu obrácených lidí, obdarovanějších spolupracovníků, větších prostor, většího věhlasu a dosahu služby, více financí na bohulibé účely), ba ještě mnohem větších, cesta k nim však vede jinudy.
Použiji příklad. Požadavky dobrého a dokonalého zákona Božího naplnit nemohu, i když se o to sebevíce snažím. Naproti tomu, chozením v Kristu vidím, že požadavky zákona naplňuji, i když se o to nesnažím. Spatřuji v sobě totiž působení nové síly, které se mi přebýváním v Kristu dostalo. S budováním církve je to stejné. Na rozdíl od osobní zbožnosti (a síly nového stvoření, to jest znovuzrozeného ducha Kristova v mém srdci), však tato životodárná síla budující církev působí v těle Kristově jako celku.
Církev prvních přirozeně spěje k rozdělování, štěpení a rozmělňování všeho (lidských i finančních zdrojů, vztahů, dokonce i učení). Církev otroků Ježíše Krista povstává skrze spojování, povstává jako ta v údolí suchých kostí (Ezechiel 37). Lidská tradice, lidská pravidla, lidské preference zde nemají žádné místo. Vše začíná Božím příkazem a děje se skrze lidskou poslušnost. Kdo má uši k slyšení (kdo je schopen slyšet Boží hlas), slyš (poslechni ho).
Církev otroků Ježíše Krista povstává jako církev ve městě. Nevadí jí existující církevní nebo denominační struktury, nebojuje proti nim, ani je nezdvojuje. Vstupuje do věcí, které jsou již v nebi uspořádané. Stejně jako Mojžíš, který nechal stánek a všechny bohoslužebné předměty vyrobit podle vzoru, který mu Bůh ukázal, tak je to i se stavbou církve ve městě. Mojžíš je předobrazem našeho Pána Ježíše Krista, v kterém se spojuje apoštolský a prorocký úřad. Ježíš je Pánem nad celým Božím domem, nad chrámem i všemi bohoslužebnými předměty a činnostmi. Prorocký úřad je Bohem uschopněn vidět vzor, který je již postaven v nebi, apoštolský úřad je Bohem zmocněn k budování církve podle tohoto vzoru. Budování církve ve městě bez apoštolské a prorocké autority není z definice možné. Jediné, čeho lze dosáhnout, je ekumenismus. Ten může krátkodobě vyvolat uspokojení z prožité jednoty a na čas upokojit svědomí, ale nepřináší trvalou proměnu fungování církve, neboť nespočívá na apoštolsko-prorocké autoritě, nýbrž na lidské snaze o společné dílo. Tato snaha (ekumenismus křesťanských církví) je lepší než sektářství a pomlouvání bratří, ale nestačí k trvalé proměně společnosti.
Jak tedy budovat církev ve městě? Předně je třeba pochopit, že situace každého města je jiná. Každé město má jinou výchozí pozici. Kroky, které však vedou k tomuto cíli se dají obecně rozdělit do těchto fází:
1. Společné porozumění a vůle naplnit ve městě Boží záměr
2. Hledání / budování vztahu s apoštolsko-prorockým týmem
3. Služba apoštolsko-prorockého týmu v daném městě (v řádu týdnů a měsíců)
4. Ustavení starších církve ve městě skrze vkládání rukou apoštolské autority
5. Zůstávání pod apoštolskou autoritou
Většina měst je ve fázi 0 - rozdělená církev. Každá skupina, sbor, společenství, církev hledá vizi pro sebe, pro svoje působení. To je dobré. Bůh dal čas a milost pro narození a radostné dětství. Žádný člověk, který miluje Pána, však nechce zůstat dítětem. Pro slávu Boží chce dospět a nést zralé plody. Stejně tak i církev, která miluje Pána a je mu poddána. Nevěsta Kristova chce dospět a nést zralé plody. První však chtějí zůstat prvními. Ve městě, kde je mnoho prvních, nelze "církev ve městě" budovat. Ďábel tu pro pýchu a soběstřednost vedoucích zahubí podobné pokusy již v počátku.
A jsme znovu u počáteční myšlenky, u "Danielova" (biblický prorok Daniel) zástupného vyznání hříchů. Možná jsi vedoucím, který není vinen hříchem pýchy a soběstřednosti. Přesto tě pro lásku Boží a jeho slávu prosím, vyznej zástupně spolu se mnou: "Hospodine, odpusť můj hřích pýchy a soběstřednosti. Vzdávám se vlády nad církví, nad činnostmi, které v církvi probíhají, vzdávám se vlády nad lidmi. Tobě se cele poddávám, ty jsi Pán, ty vládni, tvá je církev. Nelpím na svém postavení, nelpím na svém místě, nelpím na ničem. Vše přijímám z tvé ruky, ty dáváš i odnímáš. Spoléhám na tebe a vydávám ti svůj život, znovu se zasvěcuji tobě a přijímám tvou svrchovanou vládu. Chci být jedním z tvých nástrojů budování církve ve městě, chci udělat svůj díl. Přiveď nás, mé bratry a sestry z jiných církví a denominací ve městě, ke společnému porozumění. Dej nám jedno srdce, jeden cíl, společný zápal budovat dům podle tvého vzoru. Dej nám svůj dar - apoštolskou autoritu pro naše město. Pošli svůj apoštolsko-prorocký tým. Oslav své jméno. Přijď se svým královstvím a naplň svou vůli na nás, mezi námi a skrze nás. Amen."
Milan Chotaš
Žádné komentáře:
Okomentovat