Nezvyklé spojení. Nezní to nějak moc obyčejně? Nesnižuje to jeho významnost? Prorokování rozhodně není laciné, ale v určitém smyslu je opravdu obyčejné. Je pro naprosto běžné použití v církvi podobně jako hrnec na polévku, kartáček na zuby nebo krém na boty v domácnosti. Jsou hrnec, kartáček nebo krém ty nejpotřebnější nástroje v našem bytě? Rozhodně ne. Mají své místo, svou důležitost. V určitých situacích je to to nejlepší, co doma máme: když vaříme polévku, čistíme si zuby nebo ošetřujeme svou koženou obuv. S prorokováním je to stejné, je to jeden z potřebných pomocníků. A proč je tedy kolem prorokování v církvi tak strašný humbuk? Protože z toho jeden dělá nástroj všech nástrojů, a tak ho zneužívá, a druhý ho z domácnosti vyhazuje. Obojí mne skutečně trápí. Obojí je lidské, tělesné. Nikdy mne nenapadlo hrncem na polévku zatloukat hřebík. Prorokování nemůžeme povýšit na univerzální nástroj, kterým řešíme všechny potřeby církve. Stejně tak mi ale přijde nepatřičné a krátkozraké vyhodit z bytu všechny kartáčky na zuby. Čistit si zuby prstem ... odpusťte, to mi přijde hloupé. Kartáček si přece mohu koupit na každém rohu. A není to s prorokováním stejné? Bible je přece prorokováním zcela prorostlá. Musíme se ptát Zerubábela, jestli mu prorokování Agea a Zacharjáše nějak pomohlo při stavbě Hospodinova chrámu? Cožpak nám na to kniha Ezdráš nedává jasnou odpověď? Samozřejmě, že ano. "Tu prorokoval prorok Ageus a Zacharjáš, syn Idův, proroci, Judejcům v Judsku a v Jeruzalémě ve jménu Boha Izraele nad nimi. Tehdy povstali Zerubábel, syn Šealtíelův, a Jéšua, syn Jósadakův, a dali se do budování domu Božího v Jeruzalémě a s nimi Boží proroci, kteří je povzbuzovali." (Ezd 5:1-2). A co v nové smlouvě? Nesvědčí Písmo o tomtéž? Stačí si připomenout třeba verš ze Skutků 15:32: "Juda se Silasem, kteří byli také proroci, pak mnoha slovy povzbuzovali a posilovali bratry." Proč bychom se tedy tohoto užitečného daru v církvi zbavovali? Boží církev je domácnost a Boží dary nástroje pro její dobré fungování. Nic více, nic méně. Jsou laciné? Vůbec ne! Aby nám je Bůh mohl zadarmo dát, zaplatil tím nejcennějším, životem svého vlastního syna. A svými nejrůznějšími dary nás Ježíš po svém vystoupení k Otci, kdy svou vlastní krev přinesl do nejsvětější svatyně, zahrnul opravdu hojně.
Běžné použití? Rozhodně ano. Když ve sboru probíhá vyprošování požehnání pro konkrétního člověka, muže, ženu, dítě, dostávám pro něj vidění od Hospodina. Teď trochu váhám, jestli říci pravdu, ale řeknu ji. V posledních měsících to bylo vždy. A tak jsem znovu a znovu fascinován a utvrzován, že Bůh opravdu miluje požehnání! Nejen všeobecné a pro všechny stejné, ale také jmenovité a naprosto jedinečné.
A jsou i jiné situace, kdy se Bůh rozhodne svrchovaně promluvit. Před časem mne oslovil jeden mladý muž z malého města a požádal mne, zda bych mu pomohl interpretovat vidění, které přijal. Výklad nebyl dílem okamžiku, ale nelitoval jsem několika hodin práce. Měl jsem před očima tohoto bratra a drahocennou zkušenost, kterou učinil: můj Otec, dokáže mne oslovit naprosto osobně a specificky. Navíc to vidění přinášelo poměrně zásadní vhled do současné situace společenství, kam patří. Jindy jsem mohl sdílet s jednou nemocnou ženou Hospodinovu účast a soucit. Ukázal mi ve vidění, jak je zraňována sourozenci v Kristu, kteří se neumí vyrovnat s její těžkou nemocí. Při jiné příležitosti jsem mladému muži řekl vidění, které jsem pro něj přijal. Činnost, kterou jsem ve vidění spatřil, představovala určitou věc, kterou Bůh tohoto muže učil. Mladík mi odpověděl, že přesně tuto činnost, kterou jsem spatřil ve vidění, před několika dny dělal. Jedna týraná žena se s námi sdílela o svém trápení. Bůh mi ve vidění ukázal způsob, jak si má nyní počínat, aby se nevystavovala nebezpečí. Znovu si to opakuji, prorokování je pro běžné použití. A začít není vůbec těžké. Stačí prostá otázka: Bože, chceš něco říct? Pokládal jsem jí Bohu znovu a znovu. A toto vytrvalé opakování mé otázky vypůsobilo po letech podivuhodnou věc: ta otázka jako by zůstávála v mém nitru stále vyslovená a bývá Bohem v nejrůznějších situacích a pro nejrůznější příležitosti často zodpovězena.
Položit otázku a očekávat odpověď. Je to ve vztahu s milovanou bytostí něco zvláštního, něco převratného? Anebo když upřímně milujeme druhého člověka, říkejme mu Pavel, a chceme mu pomoci tím nejlepším slovem, které mu v jeho situaci prospěje, je něco divného požádat Boha, aby nám toto slovo vložil do úst? Kdo zná lépe Pavlovu situaci, kdo Pavla miluje více než všichni lidé? Kdo umí a chce mu pomoci? Rozhodně náš Pán, ten zaslíbený Prorok.
A nemluvíme zde pouze o slovu pro jednotlivce. I ke své rodině Bůh mluví. Ježíš se nestydí nazývat nás svými sourozenci, přeje si, abychom se setkávali, navzájem se učili a sloužili jeden druhému. Nežijeme jenom oddělené životy, kdy pro každého z nás má nějaký konkrétní pokyn, radu či vlídné slovo. Žijeme také společný život jedné rodiny. Není tedy nic neobvyklého očekávat jeho slovo pro nás společně.
Co ale s tím minulým zklamáním v našem společenství, zraněním lidí či znechucením z exhibicionismu samozvaných proroků? Co když je vzpomínka na hádky, rozbroje a následné rozdělení stále velice živou, čerstvou a nezacelenou ranou? To rozhodně nelze zlehčovat. Možná se dá dokonce říci, že stejná cesta a stejný způsob uvolnění prorokování v našem společenství by nás pravděpodobně dovedly ke stejnému karambolu, jako byl ten minulý. Nelze tedy vykročit nějak jinak? S rozmyslem? S lepší a pečlivější přípravou? S prozíravějším plánováním prvního a následných kroků? A co kdyby se nám dostalo pomoci zvenčí? Jistě, povést se to nemusí. Ani dobrá mapa mi nezaručí, že dojdu do cíle své cesty. Ale budu-li mít k dobré mapě i dobrého průvodce, který mapě rozumí a na tom místě již byl, pak určitě svůj cíl neminu.
Není nad praktický návod a jeden z těch praktických je třeba tento:
http://ohenkarmelu.blogspot.cz/2013/07/jak-umoznit-prorokovani-v-cirkvi.html
Milan Chotaš
